kaktusová romance

musíš mě poslouchat

Ostatní čekaly na místě, když se naše tříčlenná skupinka vydala dál do lesa. Zastavili jsme se u mýtiny, na které byly všude popadané stromy a vyvrácené pařezy. „ takže váš úkol bude spočívat v tom, že Parkerovi zavážu oči a ty ho Katie budeš muset navigovat tak, aby přešel tuhle "prolézačku" bez zranění a donesl zpět věc, kterou tu někde nechám. Parker má chvíli na to, aby si to tu prošel, ale stejně to bude podle mě zbytečný. Pak mu zavážu oči a někde tu schovám tenhle šátek." Vysvětlil nám Thomas a ukázal na zelený šátek v jeho ruce. Tak tohle není zase tak těžký. Když bude Parker poslouchat moje pokyny, tak se to dá zvládnout i relativně rychle. Ale jak ho znám, tak si bude myslet, že všechno zvládne sám a mě poslouchat nebude. No uvidíme. Třeba mě překvapí.

Chvíli jsme s Thomasem museli čekat, než si Parker projde tu mýtinu. Když si myslel, že už si všechno tak nějak pamatuje, tak mu Thomas zavázal oči, ale dovedl ho asi o tři metry doleva, takže teď si rozhodně cestu pamatovat nemůže. Thomas se jen lišácky usmál a zahájil hru. Na najití šátku a donesení ho zpět jsme měli sedm minut. Tak honem do toho. „ takže udělej tři kroky doprava a dva dopředu" začala jsem Parkera navigovat. On však jen něco zamručel a vydal se úplně jiným směrem, než jsem mu řekla. On vžně nemůže spolupracovat. Zatím však do ničeho nenarazil a pokračoval vesele dál. „ ne Parkere, tudy je to dlouhý. Šátek je pověšený úplně vpravo na stromě. Musíš mě poslouchat." Křikla jsem na něj. „ nemusím nic. Jak moc napravo?" zeptal se panovačně. Tak na tohle nemám." Úplně vpravo. Kdyby ses teď otočil o kousek doprava, tak by byl přímo naproti tobě. Prosím poslouchej. Nemáme moc času. Otoč se doprava, udělej dva kroky dopředu a jeden doleva. Dávej pozor, je tam pařez, tak ho přelez." Křičela jsem přes celý les. On se pokusil splnit to, co jsem mu povídala, ale zakopl o větev a sletěl na zem. Začala jsem se smát. Seděl tam v trávě jako nějaký hříbek. „ vstávej, nemáme už moc času." Zavolala jsem na něj se smíchem. Jemu ale směšné nepřišlo. „ nemohla si mi sakra říct, že je tam větev? Jsi moje oči,, zapomělas? A víte vy co? Já končím a vracím se do tábora!" zařval Parker a strhl si šátek z očí. No tohle nemyslí vážně. Vždyť tu hru úplně zkazí. Měla jsem vědět, že to takhle dopadne. Koukla jsem se na Thomase postávajícího opodál. I na něm bylo vidět, jak moc je našim chováním naštvaný. Parker se chystal odejít, ale Thomas ho zachytil za rukáv a zastavil. „ sakra. Vy dva se mi opravdu jenom zdáte. Věděl jsem, že se z vás jen tak nestanou kamarádi, ale myslel jsem, že alespoň zvládnete tenhle úkol. Co teď chcete říct ostatním? Kvůli vám totiž ztratili dost potřebné body." Zatvářil se zklamaně. „ díky za proslov Thomasi. Chápu, že jsi naštvanej, ale já ti říkal, že s ní ve dvojici prostě nebudu. Ty si mě k ní stejně dal a ještě si chtěl, abych poslouchal její rozkazy. No ty ses musel zbláznit. Teď odcházím do tábora a doufám, že už mě s ní nikdy do dvojice nedáš." Odpověděl mu na to Parker a vytrhl se Thomasovi. Ten ho ale okamžitě zase chytil. „ ty rozhodně nikam nejdeš. Na konci hry spolu budete mít ještě jednu hru. Musíte se naučit vážit si toho druhého" řekl už naprosto vytočený Thomas. „ to nemyslíš vážně!" zakřičeli jsme oba najednou a znechuceně se na sebe podívali. „ Thomasi, kdyby mě Parker poslouchal, už jsme to mohli mít za sebou. Jenže on to prostě musel dělat po svém. Tak proč mám za to, že Parker neumí spolupracovat být potrestaná i já?" obořila jsem se na Thomase. Tohle je fakt nespravedlivý. Naštvaně jsem se sebrala a vydala se za ostatními. Thomas mě ale taky chytil a oba nás táhl cestou zpět. Kdyby Parker uměl zabíjet pohledem, tak už bych byla nejmíň stokrát mrtvá. Šel z něho strach. Oči mu svítili jako dva plamínky a rty měl stažené do jedné úzké linky. Došli jsme k ostatním, kteří se na nás koukali. Audrey s Adel měli svěšené hlavy a vypadaly zklamaně. Tohle mě mrzí. Nechtěla jsem ostatní zklamat, ale jinak to prostě nešlo. Já se snažila. Za všechno může Parker. Cítila jsem se trapně. Z oka mi vytekla malá slza zahanbení. Všem jsem se pohledem omluvila a odešla stranou. Thomas zavelel jít dál, a tak jsem se dala do kroku. Někdo mě ale chytil za rameno a otočil k sobě. Zvedla jsem hlavu a nevěřila svým očím. Přede mnou stál Parker a na tváři měl podobný výraz jako já. Bezpochyby se cítil stejně trapně. Zvedl mi hlavu a otřel mi slzu, která si zrovna razila cestu po mé tváři. „ nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Podělal jsem to, promiň Káčátko." Když to dořekl, tak mě málem vypadly oči z důlku. Parker se mi omlouvá? Wow. „ spíš by ses měl omluvit jim." Otočila jsem se na zbytek našeho oddílu. Parker se ale jen usmál. Jeho úsměv je docela nakažlivý. Něco mě napadlo. „ tvou omluvu přijmu, ale musíme spolu zvládnout tu poslední výzvu, platí?" usmála jsem se. On jen přikývl a vydal se dopředu za klukama. Hned je mi líp. „ Katie? Jsi v pořádku?" přišla za mnou Lenny. „ už jo. Díky za optání." Usmála jsem se. „všechno jste slyšeli, že ano?" zatvářila jsem se sklesle. „ nedalo se vás přeslechnout." Zasmála se Lee. Bylo mi to jasný. Ten náš další úkol musíme zvládnout.