kaktusová romance

jsem na sebe pyšná

nakreslit kravaty nám trvalo opravdu dlouho. strávili jsme nad tím celý vymezený čas. Ale zato byly opravdu úžasné. Každý měl kravatu udělanou ve svém osobitém stylu ale přesto se hodila ke všem ostatním. Byla jsem na sebe pyšná. A teď už nás čeká jen oběd a hurá za Katie. V jídelníčku píšou, že má být bramborová kaše a ryba. snad to bude alespoň trochu k jídlu, protože mi dnes opravdu vyhládlo. došla jsem si s tácem pro jídlo a hledala volné místo u stolu. to bude oříšek. jediné volné místo, co jsem viděla bylo u Belliina stolu a být vedle ní já vážně nemám za potřebí. proč jsme sakra museli přijít až jako poslední? už jsem myslela , že budu jíst na zemi , ale vtom na mě někdo zavolal. otočila jsem se za tím hlasem a zaotřila na jednoho z pomocných vedoucích u jejich stolu. " pojď se najíst sem. nebo tam snad stojíš z nějakého jiného důvodu?" zasmál se svému vlastnímu vtipu. chvíli mi trvalo než jsem přišla na jeho jméno. je to vedoucí z Meganina týmu. Mathias. tedy alespoň doufám. úplně jistá si nejsem. " díky, zrovna jsem se rozmýšlela nad tím, jestli budu radši jíst na zemi nebo u Belliina stolu." snažila jsem se mile začít konverzaci. a zdá se, že se mi to povedlo. " já osobně bych bral radši tu zem. dělám tu pomocného vedoucího teprve rok, ale větší krávu jsem už dlouho neviděl." ten kluk se mi začíná zamlouvat. a ne jen díky jeho názorům na Bellu. troufnu si tvrdit, Mathias je přesně ten typ kluka, ze kterého se holkám podlamují kolena. jeho kaštanové vlasy byly vyčesané nahoru a mírně se vlnily. safírové oči se na svět koukali s něhou a klidem. rysy obličeje byly uvolněné a celá jeho tvář působila vyrovnaně. přísahám, že v jeho přítomnosti jsem zapomněla na všechny svoje starosti. jeho svaly mu zakrývalo volné tričko , které bylo u lemu mírně pomačkané. působil na mě jako antidepresiva. tímto Mathias asi získal novou obdivovatelku. " a co ty? jak se ti pobyt tady líbí? jsi tu poprvé, ne? " zeptal se, když dožvýkal tu odpornou umělotinu zvanou ryba. " nadchlo mě to tady. myslím, že by se o tomhle místě melo dozvědět mnohem víc dětí, protože je to tu boží." povídala jsem. najednou mu ale zazvonil telefon. omluvně se na mě podíval a zvednul ho. " jo.... teď hned? .... ne, jen .... dobře, jsem tam za dvě minuty." snažil se domluvit s tím v telefonu. " promiň, ale asi se něco děje. někdo spadl ze žebříku, hoří, někdo se ztratil nebo tak něco. ale později se můžeme sejít a dopovídat to. musím, zatím ahoj krásko." usmál se a odešel odnést tác. sice si nejsem jistá, jestli tenhle kluk vůbec ví, co jsem zač nebo jak se jmenuju, ale jedno vím jistě. bude to ještě dost zajímavý. ještě jsem pozorovala, jak mizí ve dveřích a pak jsem se taky vydala odnést ten hnus. kuchařky ale naštěstí napadlo připravit nám ještě ovoce pro případ, že by se někdo nechtěl dotknout jejich jídla. díky jim za to. Čapla jsem dvě jablka a mířila do chatky. holky už tam na mě čekaly. vzali jsme igelitku s našimi sladkostmi a vydali se za Kat. po cestě mi holky vyprávěly táborové drby a já se jim na oplátku svěřila se svým večerním rande. všechny byly nadšené, ale já se cítila dost nejistá. nikdy jsem slepovaným vztahům nevěřila a teď se do jednoho dobrovolně řítím. než jsem ale dořešila svůj vnitřní souboj v mé hlavě, stali jsme u dveří do Katiina pokoje." vymyslel někdo, jak vyhnat Parkera?" zeptala se Kiara. a všechny jsme odpověděly záporně. jsem ráda, že zvládám přemýšlet o svých klucích, natož ještě myslet na Parkera. zaklepali jsme a vešli dovnitř. Kat seděla v posteli, záda měla podepřená polštářem a smála se něčemu, co plácnul Parker.