kaktusová romance

je dokonalej

Všichni jsme čekali na place před jídelnou a jediný, kdo chyběl, byl Martin. Určitě si na nás něco připravil. Přišel k nám Thomas s Terry. „ tak dneska hrajeme etapovou hru. Musíme v co nejkratším čase získat pohár čtyř kouzelníků. Máme to na celý den. Akorát na oběd se vrátíme. Proto si vezměte tu nejpohodlnější obuv, co tu máte, nastříkejte se repelentem a pod oblečení si oblečte plavky. Máte na to deset minut. Vyběhla jsem sedy rychlostí k chatce. Holky už byli uvnitř a připravovali se. Tentokrát jsme byli hotové rychle a bez větších problémů. Nezabralo mi to ani pět minut a byla jsem zpět. Na sobě jsem měla běžecké tenisky, šedé tříčtvrteční kalhoty a tričko s krátkým rukávem, zpod kterého koukali moje černé plavky. Vlasy jsem měla v culíku sepnuté sponkou s donuty. Byli jsme tu všichni. Kluci si své plavky vzali jako kraťasy. Všem to docela slušelo, ale můj pohled zůstal na Parkerovi. Měl na sobě černé plavkové kraťasy, které z černé pomalu přecházely přes černou k červené, do lososové až po světlounce béžovou jako ombré. K tomu měl obyčejné černé tričko s krátkým rukávem a černé tenisky. Vlasy měl nagelované tak, aby držely ve svislé poloze. Vypadal naprosto dokonale. Na ruce měl tenký kožený náramek. Toho už jsem si všimla dřív. Ten samý měl na ruce i Jack. „ vidím, že jsme tu všichni, takže můžeme vyrazit. Tady máte mapu" oznámil nám Thomas. Mapy se ujal James. Šli jsme po příjezdové cestě, až jsme došli k hlavní silnici. Po té jsme se dali opačným směrem, než kterým jsme předevčírem přijeli. „ Jamesi, jsi si jistý, že nás vedeš správně?" zeptala jsem se. „ jasně. Na mapě je vyznačená přesně tahle silnice." Usmál se. „ jdeme do vesnice" přišel ke mně Parker a chytil mě za ruku. „ jak to víš?" „ myslím si to. Asi tři kilometry tímhle směrem je taková větší vesnice." „ aha, a vy už jste tam někdy byli?" zajímalo mě. „ minulý rok ne. Ale jinak jsme tam chodili pravidelně každý tábor." Zasmál se Parker mé zvědavosti. „ no a já tam občas jezdím pro chlast. Tolik by se ho totiž nedalo přivést první den. Jsem takový zásobovač. Co kdo chce, to mu přivezu." Smál se. „ dobře, takže až mi dojde sladký, tak se ti ozvu." Zasmála jsem se. Tahle situace totiž nastane. A jak se znám, tak nastane dost brzo. „ až sem pojedu příště, vezmu se s sebou. Je tam totiž naprosto luxusní cukrárna, kde dělají ty nejlepší cupcaky, jaký jsem kdy jedl." „ to se těším" usmála sem se a mírně do něj strčila. On se zakymácel, ale ustál to. Potom ale přišla jeho odveta. Vší silou do mě strčil a já už se viděla na zemi. On si mě ale v poslední chvíli zase přitáhl k sobě a políbil. Já se ale hned odtrhla. Cítila jsem se trapně. Přece jenom má holku. „ stop!" zakřičel Daniel objímající Adel. „ jsme na místě." Ozval se James koukajíc soustředěně do mapy. „ tak a tady někde musíte najít schované instrukce k tomu, co máte dělat dál a další kus mapy." Oznámil nám Thomas. No to je super. Ani nevíme, co máme hledat. Pustila jsem Parkerovu ruku a vydala se pomoct ostatním v hledání čehosi, co by nám mohlo pomoct. On se ale nenechal jen tak lehce odbít a vydal se za mnou. Jak to máme najít, když nevíme, co hledáme? „ ehm, myslím, že to mám" ozval se Connor. Aha, tak někdo je tu zřejmě chytřejší než já. „ co to je?" zajímali jsme se. Connor vylezl odněkud z křoví a v ruce měl menší sáček se zeleným fáborkem. Když ho otevřel, vyndal zevnitř papír a začal číst „ v tuhle dobu se ve vesnici pravidelně koná bleší trh. Který oddíl bude nejoriginálněji oblečen, vyhrává body navíc. Vaším úkolem bude nakoupit na trhu a projít vesnicí tak, aby si vás nevšimli mozkomorové. Ty poznáte podle toho, že chodí celí v černém. Když vás uvidí, vezmou vás k sobě, promění vás taky v mozkomory a hra pro vás končí. Hodně štěstí." Dočetl Connor. Ze sáčku vyndal ještě sto třicet liber. Pro každého deset. To je docela málo, za to nic moc nekoupíme. „ no super. Do vesnice zbývají ještě asi dva kilometry, tak se zatím můžeme poradit, jak se oblečeme, protože pochybuju, že kdybychom tam chodili všichni pohromadě, tak by si nás nevšimli. Nějaké nápady?" začal to organizovat Sam. „ co se převléct do nějakých tmavých barev? tak snadno splyneme s okolím." Napadlo Jamese. „ale zase nebudeme vůbec originální" poznamenala Audrey. „ co se obléct jako čarodějové? Dlouhé hábity a zvláštní oblečení." Napadlo Lenny. „ to budeme mega nápadní. Myslím, že se tam moc lidí převlečený za čaroděje nepohybuje." Usoudili jsme. „ mám nápad. Co se převléct za důchodce? Na takovéhle bleší trhy nikdo mladej nechodí. Teda když ho k tomu někdo nepřinutí. Je to dost originální a zapadneme mezi ně bez problémů. A sehnat takový oblečení nebude vůbec těžký." Vymyslela Chloe. Její nápad se mi moc líbil. „ to zní skvěle. A jak se rozdělíme?" zajímalo Lenny. „ prostě utvoříme dvojice nebo trojice. Nikdo nepůjde sám, ale ani to nebudou velký skupinky." Navrhl Parker a já s ním musela souhlasit. Pomalu jsme se blížili k vesnici, protože už šla vidět věžička tamního kostela. Došli jsme na kraj města a zastavili se. „ takže, na oblečení se vám dávám třičtvrtě hodiny. Čekám vás na druhý straně." Zavelel Thomas a odešel. Super. Parker mě okamžitě chytil za ruku a táhl někam dopředu. Tak na tom byli i ostatní. Rozutekli jsme se v tamějším davu naprosto dokonale. Stánků tu bylo kolem třiceti. S oblečením, šperky, kosmetikou i jídlem. Vzpomněla jsem si na prázdniny, které jsem s Tomem trávila u prarodičů v Česku. Takhle krásně to tam vonělo. Chybí mi. Už jsme tam dlouho nebyli. Než jsem dovzpomínala, tak Parker už zastavil u jednoho ze stánků, kde koupil nějakou květovanou starou halenku a sukni, pletenou z tokové té příšerně kousavé vlny. Tohle bude sranda. Já si mezitím udělala drdol a vlasy zakryla šátkem, který mi podal Parker. Navlékla jsem se i do té příšerné sukně a do ní zastrkala halenku. „ na co to potřebujete mládeži? Nepředpokládám, že byste to vážně chtěli nosit." Zeptala se nás jedna stará paní u stánku. „ hrajeme takovou hru a chceme zapadnout. A zatím se nám to myslím vede." Odpověděla jsem jí s úsměvem. „ to zní zajímavě. Jestli mi na chvíli pohlídáte stánek, skočím vám domů pro nějaké manželovi staré košile a hůl, kterou už nepoužívá." Nabídla se. „ to byste byla moc hodná, děkujeme." Usmál se na ní Parker. Ta paní tedy odešla zadním východem stánku a my si za něj stoupnuli. Doufám, že jí to nebude trvat moc dlouho. „ a kurva. Katie, máme takový menší problém." Zaklel Parker a ukázal na dvě povědomé postavy v černém procházející kolem stánků. Já si šátek nahrnula do čela tak, aby mi nebylo vidět do obličeje. Parker popadl pletenou vestu, kterou tu ta milá paní měla vystavenou a oblékl si jí. Na hlavu si narazil nějakou čepici, co tu našel a sklopil hlavu. Už se blížili k nám. Parker mě chytil pod pultem za ruku a čekali jsme. Procházeli kolem našeho stánku. Zastavili se. Já jsem strachy drtila Parkerovi ruku. Byl to Philip a Ela. Prohlíželi si nás. Panebože prosím, ať nás nepoznají. Philip vypadal, jako by se mu na nás něco nezdálo, ale na poslední chvíli ho Ela zatáhla za ruku a vedla dál ke stánku s bižuterií. Díky bože. Pustila jsem Parkerovu ruku a povytáhla si šátek tak, abych zase normálně viděla. Parker si sundal vestu i čepici a položil jí zpět. Najednou se za stěnou vynořila ta stará paní s náručí plnou věcí. „ tady máte děti, oblečte si to. Snad se vám to bude hodit." Usmála se. „ moc jste nám pomohla, děkujeme." Poděkoval jí parker a začal se soukat do starých hnědých kalhot. Byly mu sice větší, ale když je stáhne páskem, nikdo nic nepozná. Na hlavu si nasadil podobnou čepici, co měl před chvílí a na své černé tričko si oblekl starou kostkovanou košili, přes kterou přehodil pletenou vestu a do ruky si vzal vycházkovou hůl. „ děkujeme." Ozvala jsem se i já a vytáhla Parkera ze stánku. Oba jsme nasadili důchodcovské tempo a šinuli si to mezi stánkama. Drželi jsme se za ruce a obhlíželi, jestli tu někde nenarazíme na Philipa nebo Ellie. Nic. Začali jsme si povídat. „ to za mejch mladejch let to byla jiná sláva." Začal Parker a já z jeho seniorského přízvuku dostala záchvat smíchu. Ten ale netrval dlouho a já mu odpověděla. „ no jo. Všechno se žene do záhuby. Kde máme taky brát peníze. Ten důchod je stejně mizernej." Dořekla jsem a Parker se začal hrozně smát. Vtom se z uličky před námi vynořili mozkomoři. Zatáhla jsem Parkera za ruku. Ten sebou ale tak škubl, že jsem neudržela rovnováhu a spadla na zem. „ panebože, pomůžu vám babičko" ozvalo se za mnou a já přesně věděla, kdo to je. Tak a teď musím sehrát to nejlepší divadlo svého života. „ děkuju děvenko. To víte. Nohy už mi neslouží tak, jako za mlada." Řekla jsem s důchodcovským přízvukem. Parker měl co dělat, aby se nazačal smát, ale stejně se mi snažil pomoct na nohy. „ počkej lásko, pomůžu ti" ozval se Parker. Zaskočilo mě to. Takhle mi ještě neřekl. I když to bylo kvůl našemu divadélku, stejně mě to vykolejilo. Parker si toho nepochybně všiml. Ela nám ale naše divadýlko uvěřila. Zvedla mě a já poděkovala. Parker mě znovu chytil za ruku a pomalu jsme se snažili odejít. „ podívej Phile, to je krásný, jak se k sobě mají ještě po tolika letech. Myslíš, že se k sobě budeme chovat taky tak, až budeme staří?" slyšeli jsme za sebou a oba se na sebe usmáli. Jak jsme šli stánkama dál, už jsme se přestávali chovat jako důchodci. Pořád jsme na sobě ale měli to hrozné oblečení. šli jsme vesnicí a prohlíželi si stánky „ chlapče, chlapče. Nechceš koupit svojí dívce nějaký šperk?" ozvalo se odněkud. Otočila jsem se a spatřila menší paní u stánku s bižuterií. „ a víte, že bych chtěl?" zasmál se a vydal se ke stánku. „ Katie nekoukej." Usmál se a já se otočila. Slyšela jsem za sebou jen šeptání. Najednou ke mně někdo přišel a odhrnul mi vlasy. Na krk mi pověsil nějaký náhrdelník. „ už se můžeš podívat" řekl Parker a podal mi zrcátko, které měla paní u stánku. Tohle jsem nečekala. Na řetízku na krku se mi houpal stříbrný přívěsek kačenky. Vypadala jako taková ta žlutá kachnička do vany. „ líbí?" zeptal se Parker. „ je dokonalej" zaculila jsem se a dala mu pusu. „ děkuju" on mě ale znovu políbil, chytil za ruku a táhl mě dál. Za krátkou chvíli jsme došli až na konec blešího trhu a z dálky jsme viděli skupinku důchodců postávající opodál. To je náš oddíl! Vydali jsme se za nimi a oni už nás z dálky zdravili. „ prošli jsme. Prošli jsme všichni." Běžela k nám Lenny a smála se. Všem to slušelo. Kdyby se ztratili mezi důchodci tady, tak bych je nepoznala. „ výborně. Úkol jste splnili na výbornou. Ještě si vás vyfotím. Oblečení tu můžete nechat, Martin pro něj přijede. Tady vám předávám další úkol." Podal nám krabičku Thomas. Odložili jsme jí a šli pózovat na fotku. Vypadali jsme dost komicky