My Love, Your Pain

12

V jeho tváři se zračilo zděšení. Nechápal, co se právě stalo. Rozuměl jsem mu. I já se po smrti bál. Došel jsem k němu s neodbytnou touhou ho uklidnit. Zasloužil si to? Ne, ale já nemohl jen nečinně přihlížet.

,,Hiroshi? " S trhnutím se na mě otočil a vytřeštil oči. Naposledy mě viděl, když jsem ti krvácel v náruči, takže bylo přirozené, že mě nečekal. Ale stalo se i něco, co jsem nečekal já. Vrhl se ke mně a objal mě. Chvěl se a vzlykal s obličejem zabořeným v mé hrudi a já ho jen zaraženě hladil po zádech.

,,Díky Bohu. Myslel jsem...Bál jsem se...chtěl jsem tě ještě vidět. Nikdy jsem si to neodpustil, víš? Nechtěl jsem tvou smrt, nechtěl jsem ničí smrt! Víš, na co jsem myslel, když se na mě řítilo to auto? Že bych si přál možnost s tebou ještě jednou mluvit. Omluvit se ti."

Zarazil jsem ho. Zalykal se slzami a chrlil na mě všechno najednou. Ujistil jsem ho, že se na něj nezlobím. A byla to pravda. On za to nemohl. Mohl za to ten, kdo vytáhl ten nůž. I policie se tak rozhodla. Proto jsem mu věnoval slova odpuštění. A on začal mizet. Postupně bledl a brzy jsem opět osaměl. Ale než zmizel, o něco mě požádal.

,,Neopouštěj ho. On už nesmí zůstat sám, tak ho prosím neopouštěj."

,,Neopustím."