My Love, Your Pain

22

,,Yuu!" Skočil jsi mu kolem krku a přerývavě oddechoval.
,,Co se stalo? Čekal jsem na tebe, proč jsi nepřišel? Víš vůbec, jak jsem se o tebe bál?"

Určitě jsi toho chtěl říct mnohem víc, ale už jsi se k tomu nedostal. Odstrčil tě a odvrátil od tebe tvář. Ale já na něj stále viděl. Zatnutá čelist, prázdný pohled, mírně nahrbená záda, ruce překřížené na hrudi. Tenhle postoj jsem znal. Viděl jsem ho už tolikrát. Když rozbil vázu, kterou jeho máma tak milovala. Když mě ponoukl, ať vylezu na zahradě na strom a já spadl a zlomil si ruku. Když zapomněl krmit svoji rybičku a ona umřela. Tenhle jeho postoj značil výčitky.

Něco provedl. Něco, čeho teď litoval. To jsi ty ale samozřejmě nevěděl. Neznal jsi ho tak dobře jako já. Otázkou zůstávalo, co se tedy stalo? Očima jsem skenoval všechno kolem sebe a snažil se najít důvod jeho nervozity. Ty jsi ho mezitím upřeně sledoval se zmatkem v očích. V poslední době se choval zvláštně, ale nikdy to nezašlo až takhle daleko. Nechápal jsi.

Ale brzy jsi pochopil. Musím ti připsat k dobru, že jsi se na místě nezhroutil. Nezačal jsi křičet ani brečet. Tvůj výraz byl klidný, jako by se nic nedělo. Yuu se konečně odhodlal promluvit. Ale už bylo moc pozdě. Naposledy jsi na něj pohlédl, hodil po něm klíček a odešel. Už jsi se tam nikdy nevrátil.