Dungeon [VELKÉ PŘEDĚLÁVÁNÍ]

XI

Ležím spokojeně ve vaně a v mé hlavě je naprostý klid. Jsem za to ráda. Konečně nemusím na nic myslet. Alespoň, že mohu, na sice krátkou dobu, vypnout.

Ponořím si hlavu, namydlím a opláchnu. Vylezu z vany a moje ruka zachytí velký modrý ručník, který je strašně příjemný. Usuším se a vlasy zabalím do turbanu.

Ve své komodě vyndám černé kalhoty a bílou košili.

Obléknu se a rozvážu turban na hlavě. Začnu si pročesávat vlasy krásným zlatým hřebenem. Pak vlasy stáhnu do culíku a vyjdu z pokoje.

V kuchyni jsem o pár minut dříve. Ještě tu nikdo není. Na stole je prostřeno na polévku.

Dnes budu sedět na druhém konci stolu. Co nejdál od Alamara. Jsem si jistá, že ho budou chtít princezničky vyslíchat a tak nemusím slyšet každé slovo, co jim vyleze z pusy.

"Giselle, chceš něco nalít?" Zeptá se mě Zaak, který je tu hlavním číšníkem.

"Včera nám přivezli výborné červené víno. Nakázal jsem v kuchyni, aby bylo dnes tmavé maso, aby se k tomu to víno hodilo."

"To víš, že si dám. Všechna vína, co ty doporučíš, jsou skvělá." Usměji se na něj a podám mu svou sklenku.

Zaak se ve vínách opravdu vyzná. Věnuje se jim už od malička. V jeho deseti letech mu umřela matka. A můžete hádat na co. Otrava alkoholem. Konkrétně vínem.

Vemu si od Zaaka sklenku a napiji se. Víno má lehce štiplavou chuť, ale přesto je velmi sladké. Je to opravdu výborné víno. Ještě aby ne, když ho pan vrchní číšník vybíral.

"Jak vypadám?" Ozve se ode dveří jídleny.

Nemusím ani zvedat hlavu a hned vím, o koho je jedná.

Slečna Blondý ještě s dalšími dívkami přicupitaly. Vůbec jim nevadí, že ječí jako na lesy a zdejší akustika tomu jenom napomáhá.

"Dámy, stište se a sedněte si. A než se začnete na cokoli ptát, ANO můžete si sednout kam chcete a ANO, král bude sedět v čele stolu." V tónu slyším, jak jsem možná až moc nabroušená. Ale co, ať si zvykají. Každý k nim nebude milý.

"Kde je Yrbeth?" Zeptám se dívek, které horlivě řeší své drahé šaty. Žádná odezva.

No to teda ne. Kecy mít můžou, ale ignorovat mě nebudou.

"HEJ," zařvu, "můžete nachvilku přestat řešit ty vaše předražený kusy hadru a věnovat mi pozornost?!" Konečně jsem si získala, sice uražené a důležité pohledy, ale alespoň něco.

Položím otázku znovu. Opět nic.

Fajn. Jak chcete. Každé z vás srážím pět, ne deset bodů, za totální ignoraci.

"Ehm," ozve se odedveří, ve kterých stojí Jeddie s Yrbeth.

"Zdravím," pokynu hlavou s úsměvem. Moc jí to sluší. Má sice velmi jednoduché bílé šaty, ale opravdu nevypadá jako holka z venkova.

"Jedde," pokývnu hlavou už s mnohem důležitějším pohledem. Ten mi pozdrav oplatí.

"Zachránil jsem tuto krásnou slečnu z nesnází. Bloudila po chodbách a nemohla najít správnou cestou. Jakže jste to říkala? Ano, že je to tu jak v labyrintu." Na to se zasmál. "To se povedlo. Naši předci postavili pevnost jako labyrint. Měli bychom minotaurům navrhnout, zda zde nechtějí žít." Zase se zasmál. Nechápala jsem, čemu se směje. Moc vtipné mi to nepřišlo.

Chvilku na to dorazí i Al. Děkuji
Pokývnu hlavou i jemu. Naoplátku mi on věnuje velký úsměv. Začnou mi cukat koutky, ale musím se ovládat. Dojde ke stolu a zvedne pohár na který zacinká lžičkou.

"Dámy," začne Alamar obrovským úsměvem. Sice se usmívá, ale jeho oči vypovídají něco jiného.

"Jak pak se vám v Malev líbí?"

Slova se ujme, kdo jiný, než-li Blondý: "je tu docela nuda, ale abych pravdu řekla, tak teď už se nenudím."

Ble. Ten úlisný pohled. Ta holka vypadá, jako kobra, která čeká na svou oběť. Jediný co ji chybí, je ten mrskající hadí jazyk.

Do konverzace se připojí i ostatní, až na mě a vedle sedící Yrbeth, která je duchem nepřítomna.

Probudí se, když jí číšník nalije polévku do talíře.

Všichni si popřejeme dobrou chuť a pustíme se do jídla. Takhle probíhá skoro celá večeře. Nějaká dívka se na něco zeptá, Alamar odpoví, jiná to okomentuje a takhle dokolečka.

"A co ty Yrbet? Pověz nám něco osobě." Vyzve ji Jeddie. "Jak to jde mezi poddanými?" Ta na něj vyvalí oči, ale hned nasadí vážný klidný výraz.

"Nooo, jsem prostá vesnická dívka. Jak již všichni ví. Mám staršího bratra, který s dědečkem cestuje do Erathie pro zboží. Já a babička se staráme o obchod s artefakty." Hleděla celou dobu jen na Jeddieho. Ani jednou se jí nezlomil hlas.

"Hm, zajímavé. Nikdy jsem tam osobně nebyl. Vždy tam někoho pošlu. Tvůj děd má ta nejlepší pera z gryffa široko daleko." Zase se rozesmál. Co to s ním je? Pohlédnu na Alamara a ten se dívá na svého bratra s úžasem.

"Jaký nejzajímavější artefakt jsi kdy viděla?" Zeptal se Jeddie. Yrbeth se zamyslela.

"Dědeček má většinu zamčenou v bednách a truhlách. Ale jednou mi ukázal rychlé boty." To ostatní zaujalo. "Když si je nasadíte, běháte neuvěřitelnou rychlostí. O něco rychleji než kůň." Na to Jeddie pokyvoval hlavou.

"Říkala jsi že máš babičku a dědu, co tvoji rodiče? Ti jsou někde pryč?" Zeptá se se zvědavostí Rissa sedící naproti.

"Moji rodiče zemřeli, když mi byly dva roky. Nikdo neví, co se stalo. Prostě jednoho dne odjeli s nějakými svitky a nikdy se nevrátili. Dědeček říká, že je museli přepadnout vrazi, aby je okradli."

"Nemusíš být smutná," snaží se ji povzbudit Rissa. "I když jsou pryč, jsou stále s tebou ve tvém srdci." Položila ruce na svou hruď. Alespoň někdo tu má hrstku soucitu.

"No to by stačilo," přeruším jejich citlivou chvilku. "Teď vás všechny požádám, abyste se šly převléknout a za deset minut vyrážíme."

Ozve se hromadné "COŽE" a jsem zavalena nechápavými pohledy.

"Jdeme se projít. Být vámi, tak si vemu něco pohodlného a teplého. Jo a už máte jen devět minut." Na to se dívky zvednou. Některé se rychle rozeběhnou, Ignissa s Blondý mě probodávají pohledy.

"Tak já také půjdu." Rozloučí se Jeddie.

Když pak všichni odejdou, zůstanu sama s Alamarem.

"Copak to bude?" Zeptá se.

"Ony to nevědí, ty to také vědět nebudeš." Hodím po něm úšklebek a otočím se k odchodu. Ještě za sebou slyším, jak Al něco brblá, ale to už neslyším.