Dungeon [VELKÉ PŘEDĚLÁVÁNÍ]

XIII

Běhám po lese. Mám na sobě jen bílou delší košili a jsem bosky. Podívám se na oblohu, kde mraky líně plují. Slunce mi příjemně hřeje kůži. Slyším, jak ptáci zpívají. A nezpívají jenom ptáci. Zpívá i les. Koruny stromů se pohybují ve větru.

Něco za mnou praskne. Pomalu se otočím. Zděsím se. Leží předemnou Melodie. Její blonďaté vlasy jsou nasáklé krví. Její pohled směřuje k nebi, které už je černé. Prudce zvedne se vítr.

Co jsem to provedla? Proč jsem jí nezachránila? Měla jsem jí zachránit! Ona za nic nemohla... Byla tak mladá, tak nevinná...

Cítím, jak mi po tvářích stékají slzy.

Ťukkk...

Ťuuuk...
Ozývá se celým lesem. Začnu hledat zdroj toho zvuku. Zvednu hlavu a všimnu si černé šmouhy na stromě. Snažím se zaostřit. Když si promnu oči, zjistím, že na kůře stromu je datel. Je větší než normální. A tenhle neklove do stromu. On mlátí do stromu hlavou.

Po kůře teče pramínek krve. Zadívám se na ni. Není červená, ale černá.

Co to má znamenat?!

Otočím se. V tom se scenérie změní. Celý Stillwater je v plamenech. Nekromantští bojovníci mordují koho jen vidí. Jsou naprosto všude. Elfi se snaží bojovat, ale marně padají k zemi. Když nejsou probodnuti mečem, zasáhne je zelený kouř. Projede okolo mně nekromant na černém koni. Zastaví se a otáčí se zpět. Ukáže mečem přímo na mě. Začnu utíkat pryč. Slyším dusot kopyt, je tak blízko... Zakopnu a spadnu do bláta. Otevřu oči. Jsem zpátky v lese. Postavím se na nohy. Rozhlížím se kolem sebe. Nikde nikdo.

Ťuk, ťuk, ťuk...

Podívám se opět na datla na větvi. Hned, co zvednu pohled, se pták snese na můj obličej a začne mi klovat oči. Volám o pomoc, ale nikdo tu není...