Dungeon [VELKÉ PŘEDĚLÁVÁNÍ]

XVII

V kuchyni nikoho nepotkám a tak si ukradnu dva krajíce chleba a obložím ho šunkou. Na chodbě potkám Zaaka a zeptám se ho, co bude dnes k večeři. Prý, že je to tajné, ať se nechám překvapit. S nedostatečnou odpovědí se vydám do pokoje. Když vyjdu schody všimnu si, že dveře Alamarova pokoje jsou zavřené. Dojdu k ním a zaklepu. Nic. Zaklepu znovu. Zase nic.

Pokrčím rameny a hodím Alamara za hlavu. Projdu dlouhou chodbou a vstoupím k sobě do pokoje. Do večeře mi zbývá asi hodina a půl.

Jdu se umýt, abych ze sebe smyla ten páchnoucí odér zpoceného já. Vlezu si do vany, namydlím se mýdlem. Špína ze mně rychle stéká. Ponořím si hlavu a také jí namydlím. Chvilku tam jen sedím a koukám na hladinu vody. Po pár minutách se probudím ze svého malého transu. Opláchnu si mýdlo z vlasů. Utřu se do měkkého ručníku.

Ve svém šatníku hledám nějaké lepší oblečení, které bych si vzala na večeři. Najdu bílou košili, ale nemám k ní žádné slušné kalhoty. Šaty si vzít nemůžu, protože ani žádné nemám. Z mého dumání mě vytrhne hlasité zaklepání na dveře. Řeknu dále a dveře se otevřou.

"Ahoj, neruším? Stráže mi řekli, že jsi prý klepala na mou kancelář. Děje se něco?" Zeptá se Alamar stojící ve dveřích. Když si všimne, že stojím jenom v ručníku, tak zrudne a začne se omlouvat.

"To je v pořádku." Ujistím ho.

"Jen sem se tě chtěla zeptat, zda jdeš na tu dnešní večeři."

"Samozřejmě, že jdu." Odpoví a zírá na mě. Pak mi pohlédne do obličeje.

Chvilku si koukáme do očí. Pak zatřesu hlavou a zeptám se ho. "Mám zvláštní otázku, ale nedá mi to. Nemáš náhodou na půjčení nějaké dámské šaty? Chtěla bych si nějaké vzít na tu večeři, ale žádné nemám. A pokud nemáš, tak to nevadí, něco si najdu..." skočí mi do řeči s hlasitým odfrknutím a usměje se.

"Něco se pro tebe určitě najde. Nemám moc času, tak co kdyby sme šli hned?" Přikývnu a nazuju si pantofle.

Alamar mě zavede do jednoho z nejvyšších pater. Zastaví se u světle hnědých, očividně starých dveří. Chytí kliku a s vrzáním je otevře. Kouknu do místnosti a div mi čelist neupadne a oči nevyskočí z důlků.

Místnost je obrovská. Všude jsou skříně, zrcadla, šatníky, truhly, stupátka, regály, stolek s nějakými drobnostmi a židle. Alamar si všimne mého údivu a usměje se.

"Patřilo to mé matce. Chtěla, aby to všechno dostala její dcera. Která se však nikdy nenarodila. Takže to pak přehodnotila a říkávala: "jednou až přijde můj čas, bude vše moje oblečení patřit tvé choti... Takže, teď je to všechno tvoje." řekl. V jeho očích jsem zahlédla smutek, který ale během chviličky byl tu tam.

"Alamare, půjčit si jedny šaty, to je jedna věc. Ale abys mi daroval místnost tvé matky v nesmírné hodnotě, to je moc a ještě ke všemu. Nejsem tvá choť." Začala jsem se vykrucovat. Neměla jsem se ho na to ptát.

"To je v pořádku, chci, aby to bylo tvé. Sice nejsme svoji, ale máš nejblíže k mému srdci. Matka by byla šťastná. A teď už nic nenamítej pojď si něco vybrat. Ubíhá nám čas."

Neochotně vstoupím. Procházím mezi regály s oblečením a hledám, až mi něco padne do oka. Všechny kousky jsou krásné, ale nic není to pravé. Otevřu jednu ze skříní a začnu opatrně prohrabávat šaty. Také nic. Otočím se a zadívám se na Alamara za mnou. Vyšlu k němu omluvný pohled. On se jen opře o stůl a jeho pohledem mě vyzývá, abych to nevzdávala a pokračovala.

Rozhlížím se po místnosti a všimnu si jedné truhly. Přijdu k ní a prohlédnu si jí. Dřevo je tmavě zelené, na okraji byly nabity plechy z černého železa a na víku se nacházely různé ornamenty. Byly to elfské znaky, které něco popisovaly.

"Víš, co ty značky znamenají?" Zeptá se Al, když si všimne, jak si je prohlížím.

"Ano, tohle," ukážu na první znak. "To je znak pro slunce. Tenhle označuje boha. A ty další dva popisují zemi a přírodu. Je to jen část příběhu. Navíc, tento je hodně stručný." Al se nechápavě zadívá na truhlici.

"Je to příběh, který zná každý elf. Když na tento svět dopadly sluneční paprsky poprvé, tak se zrodil bůh. Měl moc stvořit cokoli. Jmenuje se Duw y Greadigaet. Náš svět byl jen kámen. Nic jiného tu nebylo. Duwa nebavilo být sám a tak začal tvořit. Začal dělat do země různé rýhy a vyvýšeniny. Když se při tom zapotil, tak z něj ucházelo mnoho mlhy až se z nich staly mraky. Z těch po pár dnech začalo pršet a koryta se naplnila vodou. Dále přišli na řadu rostliny a stromy, zvířata a nakonec my. Říká se, že elfové jsou nejstarší rasou."

Oba jsme jen seděli a zírali na tu dřevěnou bednu. Al se k ní přiblížil a položil na víko ruce. Pak víko opatrně nadzvedl, jako by na něj mělo z té krabice něco vyskočit. Přistoupila jsem k truhle ještě blíž, abych do ní nahlédla. Na vrchu byly položené černé boty na vysokém podpatku a vedle nich bílé lodičky. Pod nimi ležely tmavě modré šaty. Ty jsem lehce nadzvedla a pod nimi byly ještě bílé. Byly to svatební. Al vyndal ty tmavě modré. Byly dlouhé, s dlouhými rukávy, velkým výstřihem a byly lemovány černou krajkou.

"Na, vyzkoušej si je." Řekl a podal mi je. Opatrně je vezmu a zamířím za paravan . Tam ze sebe shodím ručník a začnu se navlékat do šatů. Padnou mi, jako by mi byly dělány na míru. Jsou pohodlné a nemají žádný korzet, za co jsem docela ráda. Vyjdu zpoza paravanu a ukážu se Alamarovi. Tomu spadne brada.

"Vypadáš..." začne nejistě. "Vypadáš opravdu nádherně. Ty šaty ti padnou jako ulita. Teda, ne že bys byla nějakej ošklivej šnek, to ne. Seš samozřejmě krásná. A ke všemu ty šaty ti zvýrazňují tvé..." zadívá se mi na výstřih. Dojdu k němu chytím do za límec košile a zašeptám "už mlč" a políbím ho. On mi polibek vášnivě oplatí. Chytí mě za boky a přitáhne si mě blíž. Já mu zajedu rukou do vlasů a lehce za ně zatahám.

Přijde mi to jako věčnost, jak tam jenom u sebe stojíme a spojujeme svoje rty.

Zaslechnu, jak tikají hodiny. Tik, ťak, tik, ťak.... Hmmm, vteřiny, minuty, hodiny, čas. Čas, ČAS?! Sakra!

"Alamare!" Odtrhnu se od něj. "Musíme jít! Ta večeře!"

"Nechápavně vyvalí oči. "Vždyť je až za půl hodiny."

"Já řekla dívkám, že mají přijít dřív. Chci jim ještě něco říct." Kývne jako že chápe. Hodím po něm omluvný pohled.

Čapnu boty z truhly a utíkám do jídelny. Přiletím s rozevlátými vlasy. U stolu už všechny čekají.