Skrytá tajemství

1.11

14. února, 2018, věznice, Portland

„Někdo vás přišel navštívit, Damiene Cartere." Pravil bachař.

Odemkl celu a vedl Damiena do místnosti návštěv, vedl ho ke stolu, kde seděl už i Greg.

„Co tu dělá on?!" Pravil Damien rozhořčeně.

„Někdo chtěl mluvit s vámi oběma." Pravil bachař a pokynul někomu, aby vstoupil.

Ava vstoupila a sedla si naproti nim.

„Asi se ptáte, co tu dělám?" Odmlčela se.

„Já..." Začala větu, ale nevěděla, jak dál.

„Nevěděl jsem to...to s mým bratrem, ani jsem nevěděl, že to on vyhrožoval mé přítelkyni!" Ke konci věty zvýšil hlas.

„Uklidněte se Cartere!" Pokáral ho dozorce.

„Nevěděl si to, ale to ti nedalo právo udělat, a pak...to vyhrožování. Vždy jsem si říkala, že možná se chováte navenek jinak, ale uvnitř jste stále ti stejní kluci, které jsem znala, se kterými jsem se přátelila a každý pátek odpoledne četla komiksy v obchodě, kde jsme se schovávali za regálem, aby nás prodavač u kasy neviděl. Byla jsem ale naivní, tím, čím jste byli jste nechali za sebou a mě...taky, odhodili jste mě jako smetí a tím, že jste mi vyhrožovali smrtí mé rodiny...tak jste to zpečetili, ukázali jste mi, že jste ještě horší, než jsme si myslela. Ano, byla jsem zklamaná, že jste mi nepomohli, když to nejvíce potřebovala, když mě Russell šikanoval. Věděla jsem, že to víte, že mi ubližuje, ale nic jste neudělali a já byla...sama. Byla jsem tenkrát zklamaná, ale vlastně jsem byla zklamaná spíše ze sebe, že jen fňukám a fňukám, ale potom...Já končím." Pravila a sundala si náramek, který před dávnými lety pro sebe a pro ně upletla.

„Někdo mi říkal, že tu máte klavír. Můžu si zahrát?" Zeptala se bachaře.

„Ne, ty prostory, kde se klavír nachází, jsou určeny vězňům a ne návštěvám." Pravil bachař.

„Miku, ty nevíš, kdo to je? To je Ava McKenzie. Nemůže si na chvíli zahrát? Pohlídáme, aby s k ní nikdo nepřiblížil." Pravil k němu druhý bachař.

Chvíli se dohadovali a pak šli za šéfem.

Po chvíli se vrátili.

„Máš povolení." Pravil muž, který vešel do místnosti.

Zavedli ji ke klavíru. Dívka si sedla.

„Tohle je pro tebe, Olivere." Na chvíli svůj pohled upřela na Damiena a Grega, pak začala hrát. První část Měsíční sonáty se rozléhala po věznici. Byla tak omamná, že všichni vězni a bachaři, kteří ji slyšeli se na chvíli pozastavili a jen poslouchali.

Avě tekly slzy, které ji zmáčely obličej a v malých kapkách padaly na ruce, kterými hrála.

Greg a Damien ji jako v transu poslouchali, oba měli slzy v očích.

Dívka dohrála skladbu, v místnosti bylo hrobové ticho, takže když zaklopila víko od klavíru, udělalo hrozný rámus, který se rozléhal celou místností. Ona se zvedla a náramek, který si před chvílí sundala a dala si ho na chvíli do kapsy, teď vyndala a položila ho nahoru na klavír, pak se zvedla a bez rozloučení opustila své kamarády z dětství.

Jako oni nechali předtím za sebou ji, dnes to byla zase ona, která je nechala za sebou.