Skrytá tajemství

2.1

15. dubna, 2018, policejní stanice, Portland

„Je tu nějaký Brett Brown. Chce vypovídat ohledně jednoho případu, kdy byla zavražděna..." začal větu mladý začínající detektiv na oddělení vražd Hugh Dowley.

„Kdy byla zavražděna Claire Brown. Znám tento případ." Pravil Bob Fletcher a svůj pohled upřel ztrápeně někam do dáli.

„Co se děje?" Zeptal se.

„Tento případ byl rozmáznut v tisku. Ta dívka byla z bohaté rodiny. Její rodina, a i rodina jejího přítele měla smečku právníků. My jsme neměli vůbec šanci, měli jsme svázané ruce. Tento případ mi zničil manželství." Pravil Fletcher ztrápeně.

„Mám se toho ujmout s někým jiným?"

„Ne, to je v pořádku. Chci to vědět...chci vědět, kdo ji zabil, chci to uzavřít. Pojď, vezmeme ho do výslechové místnosti."

„Budu mluvit."

„Potřebujete právníka?" Zeptal se kousavě Fletcher.

„Ne, nepotřebuju, chápu, proč jste mi tuto otázku položil, také je nesnáším, nesnáším svou rodinu."

„Proč jste nechtěl mluvit už tenkrát?" Zeptal se a pořád zněl trochu kousavě, protože pořád vzpomínal na bezvýsledné výslechy, které vedle před lety.

„Bylo tenkrát jen dvanáct, ale to mě neomlouvá. Bylo to proto, že jsem bydlel pod jednou střechou...s nimi. Nemohl jsem nic říct, ale tak moc jsem chtěl. Ty roky jsem se za to styděl, ale prostě...nemohl jsem, když jsem byl pod stejnou střechou jako on, můj otec. Ale teď už mluvit můžu, jsem od něj a od těch, co se nazývají má rodina, pryč. Dokončil jsem nedávno střední a pak jsem si našel byt a brigádu, z které platím nájem, není to nic úžasného, ale aspoň jsem už konečně svobodný. Je mi jedno, že mě on vydědil, když jsem to udělal, nikdy jsem nechtěl jeho peníze. Potom co ona...už tam nikdo nebyl, kdo by za mnou stál nebo za mými sny, ona vždy stála při mně...já...musím to napravit, musím to pro ni udělat. Řekla mi něco, než odešla, nerozuměl jsem tomu, ale věděl jsem, že je to důležité. „Ahoj, uvidíme se odpoledne." Řekl jsem jí ráno, když odcházela do školy. „Sbohem, můj malý bratříčku." Tak mi někdy říkala, od jiných lidí by mi to asi vadilo, ale od ní ne. „Dnes to možná praskne. Já...nesnáším se za to, ale otec...já, musím jít, měj se hezky můj malý bratříčku." Pravila se smutným pohldem a odešla."

„A jaká je v tom pointa?" Zepta se Dowley.

„Myslím si, že ji otec donutil dělat něco špatného, a když se přišlo na to, že to dělá, tak ji někdo zabil. Někdo ji zabil...kvůli otci."