Jsem ráda, že jsi zpátky |2| (Theo Raeken FF)

Pamatuj

„Tak," změnila tón naše angličtinářka hned po tom, co odvykládala dnešní látku a dala nám tak najevo, že máme dívat pozor, „vaším úkolem tedy dnes bude napsat na kousek papíru citát, který vystihuje vaši náladu, vaše pocity." Super. Co to je sakra za blbost? Jak může citát vyjadřovat mé aktuální poci... Vtom mě to trklo.
Po zhruba deseti minutách si učitelka naše papírky vybrala, sedla si zpátky a nějak je okomentovala. Já jsem si však prohrávala s kopií fotkou, kterou s sebou nosím už zhruba tři měsíce. „No, Mio," vytrhla mě učitelka z transu a já k ní nevědomě zvedla hlavu, „to je opravdu zajímavý citát. Je celý, nebo je to pouze útržek?" Celá třída se ke mně otočila. Já jsem však, dívajíce se na učitelku, jako vzorná žačka odpověděla: „Ne, ne. Celý citát zní nějak takhle: Problém je, že, dřív nebo později, fyzická bolest je... je zvládnutelná. Skutečná bolest je totiž ta psychická. To je ten druh bolesti, který přetrvá. A jestli chcete komukoliv tu devastující, zničující bolest způsobit, tak nepůjdete po něm. Půjdete po někom, koho miluje." Po odříkání těchto vět a vytrhnutím se tak ze vzpomínek na osobu, z jejíchž úst tato slova pochází, jsem se otočila na Scotta. Provinile se na mě díval, hned však uhnul pohledem. „Páni," očividně jsem učitelku opravdu zaujala, protože si i stoupla a pomalu přišla ke mně, „to je... To je opravdu zajímavý citát, Mio. Kdo je autorem?" Musela jsem se zasmát. Ačkoliv, teď ani nevím proč. Odpověď je totiž poněkud smutná. „Byl to váš student," usmála jsem se na učitelku. Když jsem se otočila na Lydii a Stilese, ti taky jenom odvrátili své provinilé pohledy. Moc dobře totiž věděly, co bude následovat. Otočila jsme se na učitelku a dokončila jsem svou odpověď: „Jmenoval se Theo Raeken."

Když jsem zavírala skříňku, zarazila jsem se. Otočila jsem hlavu doprava a můj pohled utkvěl na skříňce, která ještě před třemi měsíci měla vlastníka. Z myšlenek mě vytrhla až rána vedle mě. S leknutím jsem se otočila. „Sakra, Cody," málem jsem zakřičela s oddechnutím v úsměvu a rukou na srdci, když jsem viděla svého spolužáka, jak se opírá o skříňku a usmívá se na mě. „Promiň," zajiskřily mu oči, „nechtěl jsem tě polekat. Víš, já jen," podíval se do země a já jsem se zvědavostí, co mi chce říct, taky opřela o skříňku, „na angličtině jsi nevypadala zrovna dvakrát nejlíp," podíval se zpátky na mě, „jsi v pohodě?" Úsměv mi z tváře zmizel. V hlavě se mi znovu promítaly vzpomínky na toho, který pro mě tolik znamenal. „Mio?" zaklonil hlavu na stranu Cody, když si všimnul, že nereaguju. Hned jsem se na něj podívala a snažila se vypadat normálně: „Co? Jo, jsem v pohodě. Já jenom... Ale nic." „Mio," pootočil můj obličej k jeho tak, že mě jemně chytnul za bradu, „to, co se stalo... Je mi to moc líto." Popotáhla jsem a úlevně se usmála. Cody roztáhnul ruce, já jsem k němu psychicky na dně přistoupila a obejmula ho. Cody mě hladil po zádech a jemně se se mnou kolébal. Přesně jako Theo. Po chvilce mě odtáhnul a já jsem tak měla příležitost si utřít uslzený obličej do rukávu. Nabídnul mi loket, ať se ho chytnu. Já jsem se neubránila smíchu. I tak jsem se ho však chytla a kráčeli jsme chodbou ven. „Víš," otočila jsem se k němu, když už mě nebavilo pozorovat ty lidi, jak pozorují nás dva, „že jsi mi vždycky připomínal Nicka Robinsona?" Cody se uchechtnul. „Víš," otočil se ke mně, „že jsi poslední z našeho ročníku, kdo mi to ještě neřekl?" Neubránila jsem se úsměvu.
Venku u laviček zrovna probíhalo focení. Co jsem si tak všimla, zrovna z židličky odcházela Malia se Stilesem. „Jdeš za nimi?" zeptal se Cody. Podívala jsem se na něj. Usmíval se. „Já půjdu za klukama," otočil se a ukázal na další spolužáky. Jenom jsem mu úsměv opětovala a Cody odešel. Bylo to fajn. Mít nového kamaráda. Někoho, kdo nezná mé pravé já.
Vyšla jsem ke Stilesovi. Seděl u stolu společně s Maliou, Lydií a Scottem. Zhluboka jsem vydechla, nasadila ten nejupřímnější úsměv, jaký jsem mohla a přišla jsem k nim: „Můžu?" Všichni se na mě nechápavě podívali. „Jo," stoupnul si Stiles, abych si měla kam sednout, „pojď." Sedla jsem si na stůl a pokynula Stilesovi, ať si sedne zpátky. Ten tak radši provedl. „Zrovna jsem o tobě mluvil. Ty se mnou půjdeš, že jo?" Nechápavě jsem se na něj podívala: „Jako já? Kam?" „Ale, no tak," začal machát rukama Stiles, „moc dobře to víš. Určitě jsi nás celou dobu poslouchala." Zakroutila jsem hlavou. Stiles se s rozpřáhnutýma otočil po ostatních. Lydia se poškrábala po hlavě a řekla rádoby potichu Stilesovi: „Možná to má co dělat s tím, že má Mia novou známost..." Nakonec se na mě podívala, stejně tak udělali i ostatní. „Cože?" bránila jsme se se smíchem, protože jsem doufala v to, že si Lydia dělá srandu, „ne! Hele, Cody je, když nepočítám mého bratra, první člověk, který pro mě měl přichystanou otevřenou náruč, když se mi chtělo brečet! Dobře, je tady ještě Liam, ale..." otočila jsem se doprava, kde se Liam právě líbal s Hayden. Ostatní pochopili.
„Můžu si vás vyfotit?" přiběhla k nám s foťákem Sydney. „Jasně," odpověděl za nás všechny Scott. Neměla jsem v plánu sesednout si ze stolu, takže jsem se jednoduše rukama zapřela o Stilesova ramena a usmála se. Když Sydney odešla, podívala jsem se na skupinku kluků, k níž Sydney právě mířila. Přímo uprostřed seděl Cody. Neubránila jsem se úsměvu. „Mio," žduchal do mě Stiles, „půjdeš?" Otočila jsem se k němu: „Klidně." „Fajn," stoupnul si Stiles a popadnul mě za ruku, „tak jdeme." „Cože?" bránila jsem se jeho táhnutí, „už teď? Promiň, ale to nepůjde. Nemám v plánu zameškat nějaké další hodiny." Stiles mě pustil a nadechoval se, aby mi něco řekl, přerušil ho však Cody, který k nám právě přišel: „Promiňte, omlouvám se. Mio, můžeš na chvilku?" Usmála jsem se a seskočila ze stolu.
Cody si mě odtáhnul stranou: „Moc se omlouvám za přerušení." „V pohodě," odvětila jsem popravdě. Po tom, co na mě přestal zírat, sundal si batoh a vytáhnul z něj nějakou mikinu. „Mohla bys to prosím dát Nolanovi?" podal mi ji, „nemůžu ho nikde najít. Teda, jestli to nevadí." „Ne," vzala jsem mikinu a usmála se na něj, „nevadí."