Jsem ráda, že jsi zpátky |2| (Theo Raeken FF)

Není vlk jako vlk

„Konečně jsi mě taky pozval na rande."
„Víš moc dobře, že dřív to nešlo."
„Ale vždyť já se nezlobím. Konec konců, stálo to za to."
„Normální holka by chtěla jít na nějaký romantický film. Ale Mia Hollowayová? Ta mě donutí jít na kreslenou pohádku."
„Ale nemůžeš říct, že nebyla dobrá!"
„To máš pravdu. To nemůžu. Rád bych totiž spal v posteli."
Šťouchla jsem do něj loktem.
„Hej! Vždyť víš, že to tak nemyslím. Abych řekl pravdu, byla fakt dobrá. Nikdy by mě nenapadlo, že bych se takhle nasmál u pohádky."
„Fajn, fajn. Nepřemáhej se. Příště půjdeme na horor."
„Na horor? A nebudeš se bát?"
„Věř mi. Vždyť můj život sám o sobě byl takový horor."
„Tak to se budu muset hodně snažit, abych našel nějaký, u kterého se budeš bát a ten strach tě donutí se na mě nalepit."
„Haha. Myslíš, že nějaký takový je?"
„V New Yorku je možné všechno. Jenom si to představ. Ty, já, New York…"
„Stejně tomu pořád nemůžu uvěřit. Oni mě přijali na Boston University!"
„A co je na tom k nepochopení? Nevidím důvod, proč by tě tam neměli přijat. Nemáš tušení, jakou jsem měl radost, když jsi dostala ten dopis."
„No jo. Ne každý tam má místo jisté. Ne každý se zná s hlavním vedoucím výběrového řízení."
„Tak hele. Já jsem Charliemu říkal, že na výšku nejspíš stejně ani nepůjdu, takže jaképak jisté místo. Prostě se znal s Tarou, tak mi chtěl, cituji: ulehčit život, když musím žít se skutečností, že moje jediná sestra umřela. A když se dozvěděl od mých rodičích… Chtěl mi dát i studium zadarmo."
„Ale nedal."
„Nechtěl jsem. Chci být poctivý. Kvůli tobě."
„Tak teď jsi to zachránil."
Místo dalšího komentáře mě zastavil a dal mi pusu. Stáli jsme tam tak před Beacon Hillskou střední. Před naší bývalou školou. Před místem, které bylo centrem veškerého nadpřirozeného dění. Jenomže já jsem byla tak slepá, že jsem si toho všimla až po čtyřech letech.
„Málem bych zapomněl," odtáhnul se ode mě po chvilce Theo, „Lydiina máma mi ještě chtěla dát nějaké papíry. Jdi napřed, doženou tě, ano?"
Přikývla jsem, načež jsme se každý rozešli jiným směrem - Theo do školy, zatímco já směrem k lakrosovému hřišti.

„Tak jak to jde, pane asistente trenéra?"
„Ahoj, Mio," rozzářil se Scottovi na obličeji úsměv, když jsem za ním přišla na trávník. Kluci zrovna měli trénink. A jako na zavolanou kolem mě proběhl hráč s číslem 68.
„Výborně, Diazi!" zakřičel Scott na jednoho z hráčů.
„Díky, trenére," odpověděl Diaz a běžel dál.
„Asistente trenéra," opravil ho trenér Finstock, který za námi právě přišel. Projel si mě pohledem od hlavy k patě, „a ty jsi kdo?"
„Mia Hollowayová, trenére."
„Nezajímá mě jméno," nespokojil se s mou odpovědí trenér, „co tady děláš?"
„No, můj kamarád je asistent trenéra, můj druhý kamarád a bratr jsou v lakrosovém týmu a můj další kamarád je kapitán."
„Moment," zarazil se trenér, „tebe já znám."
„Trenére, chodila jsem do téhle školy poslední čtyři roky."
„Nejsi ty náhodou ta holka," přivřel jedno oko a lehce pootočil hlavou, přitom na mě ukazoval prstem, „která se u skříněk muchlovala s tím populárním klukem?"
„Jo," nervózně jsem se poškrábala za krkem, „to jsem byla já."
„Doufám, že s ním pořád jsi," usmál se trenér a otočil se konečně k hráčům, „vypadal jako moc fajn kluk."
Od odpovědi mě odradil Scottův pohled. Radši jsem se proto věnovala tréninku.
„A vůbec," zeptala jsem se Scotta, „kde jsou Corey a Liam?"
„Corey a kdo?" nechápal trenér.
„Vaši hráči," odvětila jsem, „jednička a devítka. Bryant a Dunbar."
„Dunbar?" podíval se na mě zmateně trenér, „to mi něco říká."
„Je to kapitán, trenére," objasnil mu situaci Scott.
„Ten tvůj malý chráněnec?" zasmál se trenér, „jestli se sem do pěti minut nedostaví, už nebude kapitán."
„Mio," přistoupil ke mně Scott, „je s Coreym a Masonem v šatně. Zavoláš jim?"
Přikývla jsem. Vytáhla telefon a odešla kousek dál, aby mě trenérův křik nerušil.
„Ahoj, Mio."
„No čau, Corey. Co se děje?"
„Liam se nám tady psychicky hroutí."
„Hayden?"
„Hayden."
„On prostě nepochopí, že musela odjet, aby ochránila svou sestru."
„Ještě naříká, protože ho opouštíte vy."
„Jdeme na vysokou! Za rok ho to čeká taky!"
„Já vím. To řekni jemu."
„Dej mě na reprák, aby mě slyšela i ta hromádka neštěstí."
„Hotovo. Můžeš mluvit."
„Liame. Zvedni laskavě ten svůj štěněčí zadek a okamžitě sem koukej naklusat. Jestli tady nebudeš do čtyř minut, trenér jmenuje nového kapitána."
Vrátila jsem se zpátky ke Scottovi a trenérovi. A věřte tomu nebo ne, ale asi za minutu na hřiště opravdu přiběhl Liam. Okamžitě chytnul míček a utíkal s ním do druhé brány.
„Ten kluk je úžasný!" rozzářil se trenér, „kdo je to?"
„Přece Liam," vysvětloval mu Scott.
Než ho však trenér stihnul znovu pochválit, někdo ho podebral a on spadnul na zem. Scott se k ležícímu Liamovi za doprovodu zběsilého pískání na píšťalku rozběhnul. Okamžitě jsem vystartovala za nimi. Liamovy oči zářily žlutě.
„Liame," zazářila jsem svýma očima a snažila se tak Liama zklidnit, „ovládej se."
„Tohle nebyl faul, McCalle!" křičel trenér mířící k nám. Liamovy oči konečně nabraly zpátky jejich typickou barvu. Zvedla jsem hlavu. Vedle mě stál můj bratr. Nedíval se však na nás. Upíral pohled do lesa.
„Nolane…" stoupla jsem si a chytla ho za rameno. Všichni ostatní hráči začali couvat.
„Nolane, běž!" zakřičela jsem na bráchu po tom, co jsem spatřila čím dál víc se blížícího hnědého vlka. Nolan se na mě podíval a hned se rozeběhnul za ostatními hráči. Vepředu jsme tak zůstali stát jenom já, Scott a Liam.
Scott si dřepnul a rozzářil své oči do ruda. S vlkem to však ani nehlo. Naopak, místo toho, aby vlk odešel, mezi keři se vynořil další. Při pohledu na černého vlka s modrošedýma očima jsem se neubránila úsměvu.
„Scotte," chytla jsem ho za rameno, „nech to na vlkovi."
Černý vlk se k nám rozešel. Podíval se na Scotta, podíval se na Liama. Rozešel se však ke mně. Začal se mi lísat k nohám.
„Tak papíry u Martinové, jo?" přidřepla jsem si k černému vlkovi a podrbala ho za ušima.
„Mio, co to…"
„Liame," přerušila jsem ho a stoupla si, „není vlk jako vlk."
Černý vlk k Liamovi otočil svůj černý čumák a rozzářil své oči do žluta.
„Theo?" zašeptal Liam.
„Theo," přikývla jsem.
Theo se obrátil k hnědému vlkovi a zavrčel. Ten jenom zakňučel a vběhnul zpátky do lesa, Theo se za ním rozběhnul. Už jsem se chystala za ním vyběhnout taky, něčí ruka mě však zarazila.
„Mio," odmítal mě pustit Liam.
„Liame, pusť mě. Tohle není práce pro vás. Nechte to na vlcích."
Liam mě i přes silný odpor pustil. Ani jeden z nich se neuměl proměnit ve vlka. Já ano.
Rozeběhla jsem se do lesa. Když jsem si byla víc než jistá, že jsem mimo jejich dohled, přeměnila jsem se na vlka. S Theem jsme to během léta několikrát trénovali. A tak celkově mě učil používat a rozvíjet své schopnosti, které mi poskytli Hrůzní doktoři. Díky tomu jsem okamžitě chytla Theovu pachovou stopu, po níž jsem se vydala.
Asi po půl kilometru jsem konečně narazila na černého vlka, který se před mýma očima přeměnil v mého vrstevníka. Sice jsem byla panna, nahého jsem ho však viděla mockrát.
Pomalu jsem ještě po čtyřech přišla po něm. Když jsem však spatřila tu spoušť, mé reflexy ze mě udělaly člověka a přitulila jsem se k Theovi. Ten mě ochranářsky objal a na znamení útěchy se se mnou kolébal. Co vám budu povídat. Pohled na smečku mrtvých vlků nebyl dvakrát příjemný.

„Řekneme o tom Scottovi?" zeptal se Theo, který si ještě balil do tašky poslední kusy oblečení.
„Neřekneme," vyklepala jsem ze sebe. Ještě pořád v šoku jsem ležela na posteli.
Theo zapnul tašku a přisednul si ke mně na postel. „Jsi si jistá?" chytnul mě za ruku a hladil mě po ní.
„S nadpřirozenem jsem skončila." Sedla jsem si a rozcuchala mu dlouhé vlasy, „teď mám tebe." Theo se na mě usmál a pohladil mě po vlasech.
„Promiňte, že ruším," otevřel dveře vystresovaný Nolan, „Mio? Můžeš na chvilku?"
„Půjdu si pro boty," zvednul se Theo a vyšel z pokoje, přičemž se na Nolana přátelsky usmál. Nolan zavřel dveře a popošel ke mně.
„Co se děje?" stoupla jsem si a vyšla k bratrovi.
„Ty víš moc dobře, co."
Bylo mi víc než jasné, že mu to nedá a nakonec za mnou přijde.
„Co to bylo dneska s tím vlkem?"
„Já…" nevěděla jsem, co mám říct. O nadpřirozenu nevěděl, nechtěla jsem mu přidělovat starosti.
„Mám o tebe strach, Mio."
„Nolane, prosím…"
„Mohl tě zabít! Mohl ti ublížit! Proč jsi běžela za tím vlkem?!"
„To ti nemůžu říct, jasný? Nemůžu! Kdybych ti o tom řekla, měl bys o mě ještě větší strach, než máš teď! Nejspíš bys mi ani nevěřil! Nechtěl bys se mnou mít nic společného! Já ti to nemůžu říct, chápeš?!"
„Všechno v pořádku?" vešel dovnitř Theo.
„Ty mi to taky neřekneš?" otočil se Nolan k Theovi.
„Neřeknu co?" díval se na něj zmateně Theo.
„Slib mi jednu věc," přistoupil k němu Nolan, až mezi nimi bylo sotva pár centimetrů, „slib mi, že ať se stane cokoliv, dáš na mou sestru pozor."
„To se neboj," otočil Theo svůj pohled ke mně, „nic jiného na světě ani nemám."
______________________________________

Myslíte si, že Mia udělala dobře, že o tom Scottovi neřekla? Nebo že snad měla bráchu obeznámit se situací?

Po dvou extrémně dlouhých kapitolách tu máme zase jednu "kratší". A chtěla bych, aby to tak už i zůstalo. Tak si ještě užívejte poslední týden prázdnin! 😘