Jsem ráda, že jsi zpátky |2| (Theo Raeken FF)

Nikdy jsem nezapomněla

Jakmile mé nohy dopadly na podlahu, rozhlédla jsem se kolem sebe. Táta starostlivě držel mámu a oba se na mě vyděšeně dívali. Na schodech stál Nolan. Svůj pohled jsem posunula po podlaze a zvedla jsem ho až k Theovi, který mě ještě stále držel za ramena: „Musíme zachránit Stilese."

„Mio?" sešel ze schodů Nolan a pomalu mířil k nám. Miu jsem pustil a nechal ji, ať se otočí na bratra. S uslzenýma očima upadla do jeho vyděšěného objetí. „Odvedu tě do pokoje," nabídnul jí po chvilce. Já jsem tam jenom nervózně stál, stejně jako jejich rodiče. Ovšem, já jsem měl aspoň malé tušení, o co tady jde.
Mia přikývla. Nolan ji uvolnil ze svého sevření, zato si však přes sebe přehodil její paži a zatímco ji podpíral, vyšel s ní po schodech nahoru. Má nervozita stoupala, až dosáhla kritické úrovně.
„Neměli bychom ji odvést do nemocnice?" navrhla Miina máma. „NE!" vykřiknul jsem prakticky okamžitě a natáhnul ruku. Vzhledem k nechápavým vyděšeným pohledům Miiných rodičů jsem začal co nejrychleji uvažovat nad co nejpřesvědčivějším odůvodněním svého vykřiknutí. Nic mě však nenapadalo. „Prosím," otočil jsem se k nim celým tělem, „v nemocnici s ní nic nezmůžou. Maximálně ji pošlou do Eichenu." „Theo!" objevil se na schodech udýchaný Nolan, „pojď sem." Naposledy jsem se podíval na Hollowayovi a vyběhnul jsem po schodech do Miina pokoje.
Mia ležela na posteli a zakrývala si uši. Za doprovodu bolestných výjeků se převalovala ze strany na stranu. Bez meškání jsem přispěchal k posteli a chytnul Miu za ruku. Měl jsem tričko s dlouhým rukávem, takže nabíhající černé žíly nebyly vidět. Ani po minutě jsem však necítil žádnou bolest a Mia nevypadala, že by se jí ulevilo. Vyhrnul jsem si tmavě modrý rukáv. Černé čáry nikde.
Vyděšeně jsem Miu pustil. Otočil jsem si k sobě její uslzený obličej. Než jsem jí však stihnul dát pusu a zkusit tak poslední přijatelný způsob na sebrání bolesti, který mě napadal, její rty se lehce poootevřely a přes bolestné syčení se z úst vydralo: „Přijďte si pro mě! Přidám se k vám! Přijďte si pro mě!" Nechápavě jsem její výkřiky přerušil polibkem. Cítil jsem, že se už nemrví ze strany na stranu. Konečně se zklidnila. A to i přes to, že já jsem žádnou bolest necítil.
„Theo…" dívala se na mě svýma lesklýma očima. Přiložil jsem dlaň na její tvář a palcem jí otíral slzy.
„Ššš," klidnil jsem ji, „už je dobře."
„Theo, oni…"
„Mio, my Stilese záchráníme. Slibuju."
„Ne," znovu se rozbrečela, „prosím, hlavně neslibuj."
„Mio," přerušil jsem ji, „já ti slibuju, že Stilese záchráníme."
„V tom případě nezachráníš mě."
Její slova mě šokovala. Toho jejich tajnůstkářství už jsem měl po krk. Jestli jsem ji měl chránit, musela mi říct pravdu.
Lehnul jsem si vedle ní. Něco mě však tlačilo pod hlavou. A to něco bylo očividně pod polštářem.
Položil jsem ruku na postel a pomalu jí zajel pod polštář. Mia mě za ni však chytla. Nechtěla, abych zjistil, co mě to tlačí do hlavy.
Zazářila na mě svýma žlutýma očima. Má ruka svévolně vyjela pryč a položila se na Miinu tvář. „Mio…" zašeptal jsem, „prosím." Mia zavřela oči. Z levého jí vytekla slza. Když víčka znovu rozevřela, duhovky už měly zpátky jejich oříškovou barvu.
Má ruka se tedy znovu odhodlala k onomu odvážnému kroku. Pod polštářem se setkala s něčím pevným, hladkým a studeným. Věc jsem vzal a vytáhnul ji na denní světlo. Okamžitě jsem zvednul svůj pohled k Mii. Té už znova sklovatěly oči. Můj zrak sjel zpátky dolů na stříbrnou nedotčenou pistoli. Co mě však zarazilo, byl fakt, že z hlavně vycházel opravdu nepatrný zelený kouř. A vzhledem k téhle skutečnosti mě snad ještě víc zarazil nápis, který byl do pistole vyrytý. Čtyři slova, jejichž významu jsem se bál. Připoj se k nám.
Zvednul jsem se a zavřel dveře. Mia se na mě ani nepodívala. Celou dobu sledovala pistoli. „Mio," založil jsem ruce na prsou, „požaduju vysvětlení."

Tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Proč by si Přízrační jezdci vybrali zrovna Miu? Po položení si téhle otázky mi však odpověď došla okamžitě. Bylo to jasné. Mia byla ten nejzlomenější člověk v Beacon Hills. Proto jí Přízrační jezdci vzali i ty poslední, kteří jí tu zbyli. A nám oběma, a snad i celé Scottově smečce bylo jasné, že se to dá zastavit jediným způsobem. Jenomže i kdyby na to přistoupil celý svět, já bych to nedopustil. Miu odejít s Přízračnými jezdci bych nenechal ani přes mou mrtvolu.
„A… Co kdybychom se zbavili té pistole?"
„A to jako jak?" propadala znovu vzlykům Mia. Přisednul jsem si k ní na postel a objal ji.
„Fajn, fajn. Tak co chceš teda dělat?"
„Já… nevím. Ale… Mám takový pocit, že začínáme nad Jezdci vyhrávat. Že… Mám pocit, že se Stiles vrací."
„A co vůbec dělá Scott a zbytek?"
„Snaží se si na Stilese vzpomenout. Moment…" zarazila se Mia. Najednou stála na nohách a mířila ke dveřím. „Whoa, whoa, whoa," vystartoval jsem k ní okamžitě a zastavil ji půl metru od kliky, k níž už měla napřaženou ruku, „kam si jako myslíš, že jdeš?"
„Stilesův táta. Možná, že když si vzpomene i on, bude to natolik silné, aby se Stiles vrátil."
Vyvadila se mi ze sevření a byla v trapu. Nervózně jsme za ní vyběhnul, to už jsem ale slyšel prásknout domovní dveře.
Seběhnul jsem po schodech dolů, kde pořád stejně vyděšeně stáli pan a paní Hollowayovi. „Theo," přidal se ke mně na schodech Nolan, „co se děje?" Zastavil jsem se a otočil se k Nolanovi: „Máš strach o svou sestru?" Nolan se nezmohl na jediné slovo, a tak jenom přikývnul. S chápavým pohledem jsem mu přiložil ruku na rameno: „V tom případě bys měl mít strach především o sebe." Bylo mi jasné, že to nepochopí. Ve skutečnosti jsem ani nečekal na žádnou reakci. Popadnul jsem své boty a vyšel ven ze dveří.
Tak fajn. Šla za Stilinskim. Teď se však nabízela otázka: Šla na stanici nebo k němu domů?"
Nedokázal jsem se však odtrhnout od Miina domu. Já vím, že odposlouchávat cizí rozhovory se nemá, jenomže… Nebudu vám lhát. Byl jsem zvědavý.
„Co se to proboha děje, Tome?"
„Nemám tušení, Ellen. Počkej - co to sakra děláš?"
„Volám do nemocnice. Tohle není normální."
„Mami, ne!"
„Musím souhlasit s Nolanem. A s Theem. Vím, že nám nedal pádný důvod, jenomže já mu věřím."
„To já taky, Tome. Ale… Přece jenom, zas tak dobře ho neznáme. Kdo ví. Co když naší dcerušce ublíží?"
„Ellen, uklidni se. Ty možná vidíš potencionálního vraha, jenomže víš, koho vidím já? Vidím silného muže. Vidím mladíka, který si prošel peklem. Vidím mladíka, který miluje naši dceru a položil by za ni život. A někomu takovému jsem já ochotný důvěřovat. Takže laskavě odejdi od toho telefonu."
Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo jestli mám brečet. Jestli mám být šťastný nebo smutný. Než si se mnou však mé emoce stačily řádně zadovádět dle jejich libosti, rozeběhnul jsem se k policejní stanici.