Jsem ráda, že jsi zpátky |2| (Theo Raeken FF)

Byl chytrý

Když Stilesův hlas ustal, zvedla jsem pohled nahoru. Přede mnou byla průhledná tabule. Jenomže všechna jména a všechny obrázky byly pryč. Přes celou tabuli byla napsána čtyři písmena. Písmena, jež dávala dohromady slovo, bez něhož by Stiles nebyl Stiles. Jeep.

„Mio?" chytnul mě za rameno Stilinski. Bohužel, ne můj nejlepší kamarád, ale jeho táta. Zvedla jsem k němu svůj vyděšený pohled. „Musíme za Scottem," rozhodnul. Jenom jsem přikývla.
Když jsme opouštěli místnost, ještě jsem se podívala na tabuli. Obrázky i jména byly zpátky. Těžko říct, jestli měl jeep nějaký význam.

„Mám syna," opřel se šerif Stilinski o linku v McCallovic kuchyni. U stolu už seděli Liam, Scott, Malia a Lydia. Já jsem zůstala venku a poslouchala, „jeho jméno je Mieczysław Stilinski. Ale všichni mu říkají Stiles. Pamatuju si to. Když byl Stiles malý, nedokázal svoje jméno vyslovit. Nechápu proč. Je to přece snadné vyslovit. Nejblíž tomu bylo slovo michief. Jeho máma mu tak říkala, dokud...
Pamatuju si, když... když Stiles dostal svůj jeep. Patřil jeho matce. Chtěla, aby ho měl. Když ho jel poprvé projet, vjel přímo do příkopu. Ten den jsem mu dal jeho první lepící pásku.
Pořád lítal v průšvizích. Ale vždycky měl dobré srdce. Vždycky.
Dnes jsme tady, protože se můj syn ťulpas rozhodnul zatáhnout Scotta, nejlepšího přítele na celém světě, do lesů, aby se podívali na mrtvolu."
„Jak jste si vzpomněl?" zeptal se Scott.
„Začalo to Stilesovým dresem. Pak jsem našel červenou niť na tabuli zločinců. Nakonec se objevil celý jeho pokoj. Jenomže... dneska... Dneska se to celé posunulo dál. A to díky Stilesově sobězvané mladší sestře, Mii."
Napadlo mě, že by bylo docela hustý, kdybych přesně v tenhle okamžik vkročila dovnitř. A taky jsem tak udělala.
„Pane Bože," vystřelil ke mně bez meškání Liam, „Mio!" Ani jsem se nadechnout nestihla, už jsem spočívala v Liamově pevném objetí. „jsi v pořádku." „Fyzicky možná," odtáhla jsem Liama od sebe, protože ke mně mířil i Scott, „ale moje psychika přímo volá o pomoc." „Já jsem vám říkala," vložila se do toho Malia, „že jsme toho Raekena měli poslat hned zpátky dolů." „O Thea nejde," Scott mě pustil a pečlivě naslouchal mému odůvodnění, „bez něj bych tady možná právě nestála. Scotte, já to musím udělat." Scottovy špatné předtuchy se prokázaly ve chvíli, kdy jsem ukázala na svou kapsu. Měla jsem v ní pistoli od Přízračného jezdce.
„Mio," stoupla si i Lydia, „to ne. Věř mi, určitě existuje i jiný způsob, než se jednoduše vzdát." „Ta trhlina..." přemýšlel nahlas Scott, po čemž se podíval po ostatních. „Musíme ji znovu obnovit, ale přitom ji roztáhnout tak, aby tady Stiles už zůstal," doplnila Lydia. „Je to jasné," otočil se na mě Scott, „musíme si na Stilese vzpomenout."

„Stejně nechápu," prohodila jsem už asi po padesáté, když jsme se šerifem a Liamem vystupovali z auta a mířili na stanici, „proč si mě nechtěl vzít s sebou." „To hned pochopíš," vydechnul nervózní Liam.
Otevřeli jsme dveře a vešli dovnitř. Pohled na onu situaci nás opravdu zarazil. Stanice byla prázdná, nikde nikdo.
Šerif prošel mezi rozbitými stoly a sehnul se k policejní vysílačce. „Všem jednotkám," zkusil po stisknutí tlačítka, zatímco já a Liam jsme se k němu pomalu blížili, „tady je šerif Stilinski. Slyšíte mě?" Nikdo neodpovídal.
Druhý pokus. „Opakuji, veškerým jednotkám, tady je šerif Stilinski. Okamžitě se ohlaste." Podívala jsem se na Liama. Ten šerifa s lítostivým výrazem pozoroval.
„Všem jednotkám..." „Jsou pryč," přerušil šerifův třetí pokus Liam. Stilinski se k nám otočil: „To... to není možné. Není." Položil vysílačku zpátky na zem a stoupnul si před nás.
„Moc se omlouvám, já..." „Mio," objal mě Liam, „přestaň si to pořád vyčítat. My je záchráníme. Jasný?" Přikývla jsem. Liam byl možná mladší, i tak mě však dokázal povzbudit a utěšit. Ovšem, ne tak, jako ten, koho on sám poslal do pekla. Jako ten, koho z pekla dostal ven. Jako ten, od něhož jsem jednoduše utekla a teď jsem nevěděla, co s ním je. Třeba vážně odešel. Nebo hůř. Co když ho vzali? Co když ho vzali Přízrační jezdci?
„To není možné..." opakoval si stále dokola Stilinski, „nemohli vzít každého." „Taky že ne," odpověděl mu hlas vycházející z jediné cely, která se na téhle stanici nacházela. Při těchto slovech, jako by mé tělo znovu ožilo. Okamžitě jsem se rozeběhla k cele. A opravdu.
Představte si, že je váš kluk ve vězení. Jak byste se cítili? Řeknu vám, určitě ne tak, jako já. Ze srdce mi spadnul minimálně tunový kámen. Měla jsem chuť Thea obejmout a zabořit se do jeho ramene. Byl v pořádku. Byl tady. Nevzali ho.
„Mio," svěsil založené ruce podél těla a přestal si hrát na drsňáka, „jsi celá. Uff."
To už vedle nás ale stáli šerif a Liam. Theo se proto soustředil na svůj primární úkol - dostat se ven. „Prosím, prosím, řekněte, že jste vzal klíč." „Taky jsem vzal svou zbraň," odvětil Stilinski. Theo se jenom nelibě usmál: „A taky svůj smysl pro humor. To je super. Pokud jsme jediní, kdo v Beacon Hills zbyli, potřebujeme jeden druhého." „Má pravdu," otočila jsem se na Liama. Ten se na mě jenom zamračil: „Tobě nemám problém věřit, Mio. Jenomže jemu... Jemu věřit odmítám." „Začněte to brát realisticky," ohradil se na Liama Theo, „protože důvěra zrovna teď podstatná není. Je to my proti nim. A chcete mít víc nás, vzhledem k tomu, kolik je jich."
„Nerad to říkám," navázal Liam," „ale má docela pravdu." „Říkala jsem ti to," vyčetla jsem mu a přistoupila jsem ke čtečce karet, přes niž se otevíraly mříže. „Šerife, prosím..." pokynula jsem hlavou ke čtečce. Stilinski si ji chvilku prohlížel, hned se však podíval zpátky na Thea: „Pokud tě pustím ven a uvidím jakékoliv chování, které mi přijde i vzdáleně podezřelé... Nastřílím ti do hlavy tolik kulek, že tě nepozná ani Bůh." „Já jsem ateista," přistoupil Theo blíž k nám a lehce se usmál, „střílejte dle libosti." Jenom jsem obrátila oči v sloup. Humor ho nepřechází ani ve chvíli, kdy mu jde o život.
Stilinski konečně natáhnul ruku ke čtečce a chystal se mříže otevřít. „Musíte být o trošku blíž, šerife," neodpustil si Theo, „zamávejte nad tou čtečkou karet. No tak. Tady," protáhnul ruku mříží ven a na čtečku poklepal. „Nahoru a dolů, to zvládnete." „Šerife," znervózněla jsem i já, „potřebujeme ho." Theo si však nedal pokoj. Jeho ruka vystřelila od čtečky karet přímo na kartu samotnou, šerif však stačil uhnout. Theo hned stáhnul ruku zpátky do cely a přemýšlel nad tím, jak moc si to teď pos...
„Něco mi pověz," promluvil po chvilce Stilinski, zatímco si s kartou pořád hrál.
„Co?" usmál se zmateně Theo, „co vám mám říct? O čem to mluvíte?"
„Pověz mi o mém synovi."
Theo se značným pobavením odvrátil od Stilinskiho pohled, na mě se však nepodíval. Nemohl. Nedokázal to.
„Řekni mi jednu věc, kterou si o Stilesovi pamatuješ. Stačí jedna."
„Zamávejte tou kartou a já vám řeknu, co budete chtít."
„Theo!" okřikla jsem ho. Místo toho, aby se na mě podíval, však sklonil obličej k podlaze. „Na tohle fakt nemáme čas!"
„Šerife," oblomoval druhou stranu Liam, „už přicházejí."
„Jednu věc," nedal si pokoj Stilinski, „jenom jednu věc!"
Theo chytnul mříže a vztekle s nimi začal třást. Stilinski se jednoduše otočil a vykročil pryč.
„Byl chytrý!" zakřičel Theo. Šerif se zastavil a otočil se zpátky ke svému vězni. Theo si povzdechnul, odstoupil od mříží a sklonil pohled k zemi, „dost chytrý na to, aby mi nevěřil." Sklesle jsem se na Thea podívala. Tentokrát se Scott mýlil. Theo se změnil.
Mříž se najednou posunula a vytvořila tak Theovi cestu ven. Okamžitě jsem mu padla dolem krku. „Theo..." zašeptala jsem, „oni tě nevzali. Jsi v pořádku." „Jo," stisknul mě Theo tak pevně, jak to jen šlo, „jsem v pohodě. A jsem rád, že ty taky."
„Liame..." ozvalo se zpoza mě, „oni dva jsou..." „Jo," odseknul Liam, „nebojte, taky to nechápu." Odtáhla jsem se z Theova pevného sevření a sjela Liama svým vyčítavým pohledem. Ten jenom pokrčil rameny a spolu se šerifem odešli. Theo mě vzal za ruku a táhnul mě ochranářsky za sebou.
Přistoupili jsme k hlavním dveřím. Liam a Theo se okamžitě zaposlouchali do zvuků okolí stanice. „Jsou blízko," řekl Theo.
„Jak blízko?" zajímalo šerifa.
„Až moc," vydechla jsem, načež jsme se po sobě s Theem podívali. Neslyšela jsem je. Promluvilo za mě tušení.
„Kolik?" zeptal se znovu šerif.
„Slyšel jsem pár koní," odpověděl znovu Theo, „možná víc."
„Pět," ujišťoval Liam, „nanejvýš pět koní."
„My čtyři, jich pět. Jste připraveni?" připravoval se na útok šerif.
„Oprava," zarazil ho Theo, „my tři."
„Prosím?" otočila jsem se na něj. Bylo mi víc než jasné, že neodečetl sebe, ale mě.
„Mio," přistoupil k nám Liam, „souhlasím s ním. Nevíme, co ti jsou schopní udělat."
„Jo," vyvlékla jsem se z Theova ochranářského sevření, „to já moc dobře vím. Odvedou si mě s sebou. Bude ze mě další jezdec, zatímco vy a i celé Beacon Hills budou v bezpečí. Pohromadě."
„Mio, to neříkej."
„Liame, ty to pořád nechápeš? Jim nejde o vás. Vy jste jim úplně ukradení. Jde jim o mě. Celou dobu. To kvůli mě unáší lidi!"
„Ať seberou klidně celý svět," zarazil mě konečně Theo, „ale tobě neublíží."
Chtěla jsem něco říct, jenomže Theo... Jenom se na mě podíval. Jeho šedomodré oči mi však daly jistotu, že všechno bude v pořádku.
„Takže my tři," potvrdil plán Liam, „proti pěti Přízračným jezdcům." Kývnul na šerifa. Ten pomalu přistoupil ke dveřím a otevřel je. Před námi stálo minimálně sto Přízračných jezdců. Než jsme stačili cokoliv udělat, zhruba deset z nich to do šerifa okamžitě začalo pálit. Do dvou vteřin se šerif rozplynul v podobě černozeleného kouře.
Theo mě pevně sevřel a stoupnul si se mnou za stěnu vedle dveří, aby mě Jezdci neviděli. Liam ho však popadl za ruku a oba nás zatáhnul k sobě. Theo mě odmítal pustit. Což se mi v dané situaci upřímně moc nezamlouvalo. Jako, dobře, chápu, že o mě měl strach, což mu nikdy nebudu mít za zlé. Jenomže tady šlo o nevinné životy. O obyvatele Beacon Hills. O Scottovu smečku. O něj.
„Theo," pomohl mi ze sevření konečně Liam, „chápu, že ji strašně miluješ. Ale jestli ji chceš zachránit, tak bychom odsud měli vypadnout. Hned!"
Theo se ode mě opravdu odtáhnul, chytnul mě však za ruku a utíkal se mnou za Liamem.

Nasedli jsme do policejního auta. Já dozadu, Liam se usadil jako spolujezdec a Theo nám dělal řidiče. Ovšem, na to potřeboval klíč.
Těžko říct, který z mých ochránců byl vystresovanější.
„Klíčky," křičel roztřeseným hlasem Theo, „klíčky!"
Liam svýma rozklepanýma rukama otevřel krabičku plnou různých klíčů. S Theem se po sobě jenom nevěřícně podívali.
„Děláš si srandu?!" zakřičel Theo.
„Na," podal mu Liam nějaký klíč. Theovy třesoucí se ruce klíček vzaly a snažily se ho narvat do otvoru. Nepasoval.
„Dej mi další!"
„Který?"
„Kterýkoliv. Dělej!"
„Je tu spousta klíčů!"
Těžko říct, jestli ty klíče nepasovaly kvůli tomu, že byly špatné, nebo kvůli tomu, že Theovy ruce byly sotva schopné cokoliv udržet. Takhle nervózního jsem ho nikdy neviděla.
„Fakticky mám pocit, že se moc nesnažíš, Liame."
„Snažím!"
„Ne," odmítnul Theo další klíč, „No tak Liame, dej mi další... Vždyť tenhle ani není od auta!"
„Hoši..." přerušila jsem jejich hádku a abych je trochu popohnala, upozornila jsem na stále se přibližující a zvětšující skupinku Přízračných jezdců.
„To je moc malý klíč!" ztrácel nervy Liam, „moc malý! Moc malý!"
„Dělej!" seřval ho znovu Theo.
„Dobře, zkus tenhle."
Motor se rozběhnul. Theo s Liamem se po sobě s oddechnutím v úsměvu podívali.
„Jo!" začal mlátit do palubky radostí Liam, „jeď! Jeď! Jeď!"

Mlčky jsem seděla na zadním sedadle a prohlížela si pistoli. Vzhledem k tmě, která panovala jak venku, tak vevnitř v autě, jsem si všimla, že z hlavně vychází zelený kouř. Díru jsem překryla dlaní, aby kouř nevzbuzoval podezření. Najednou mnou však začal proudit nesnesitelný chlad. Dlaň jsem oddělala. Kouř z hlavně už nevycházel. Zato moje ruka... zůstalo mi na ní zelené kolečko. Položila jsem si pistoli na klín a kolečko si snažila smýt. Nešlo to. Místo toho se začalo zvětšovat. Po chvilce mi celá levá ruka zářila zeleně. Pár vteřin na to mi začala zářit i ruka pravá. Nevěděla jsem, co dělat.
Ale v ten moment... Ruce zářit přestaly. Vzpřímila jsem se a opřela se o sedačku policejního auta. Mou hlavou začaly probíhat vzpomínky. Šťastné vzpomínky. Míchaly se mi jedna přes druhou. Ovšem, všechny směřovaly k jednomu člověku.
______________________________________

Takže zaprvé. Děkuju moc už skoro za 300 přečtení a 1,5 k přečtení u první části! Jakože... Tohle by mě nikdy nenapadlo 😍

A zadruhé, dneska mám v plánu vydat ještě jednu část. Budou v ní čistě vzpomínky, takže úplně zbytečná část. Jenomže, já ty vzpomínky vynechat nemůžu (kvůli sobě 😁), bohužel jich mám sepsaných tolik, že to fakt zabere snad celou kapitolu. Co tím chci říct, když tu další přeskočíte, o nic nepřijdete.

Tak ještě užívejte prázdnin 😘