Jsem ráda, že jsi zpátky |2| (Theo Raeken FF)

Lhář, vrah a podvodník

„Nikdy jsem tě nemiloval," odvětil chlapecký hlas. Zamrazilo mě. Byl to totiž můj hlas.
„Nejsi skutečný..."
„Nikdy... Jsem... Tě... Nemiloval... Vždycky, když jsem ti dal pusu, bylo mi ze sebe zle. Ale ještě víc mi bylo zle z tebe."

Snad si nemysleli, že bych je opravdu opustila. Ne. Přijela jsem si sem pro Thea, bez Thea jsem neměla v plánu odjet. Tečka.
Procházela jsem se lesem. Vybavovalo se mi tolik vzpomínek. Musela jsem se hodně snažit, abych nezačala brečet, když jsem přišla k dřevěnému mostu. Za poslední rok jsem u něj byla mockrát. Třeba i když mě Theo poslal domů, že nějakou práci na jeho domě zvládne ještě sám, já jsem šla přesně sem. Sedla jsem si k zábradlí, protáhla nohy škvírou a svěsila je dolů. Stejný pohyb jsem vykonala i teď. Nohama jsem houpala ve vzduchu. Opřela jsem se o zábradlí a vložila hlavu do rukou. Zavřela jsem oči. Usnula jsem. Kdo by však byl řekl, že mé vzpomínky budou jednoho dne mojí nejhorší noční můrou.

Mladé děvčátko sedělo na kraji mostu. Nemělo daleko a přepadlo by dolů.
„Zase jsi tu sama?" o něco starší holka k děvčátku přišla. To se jenom usmálo a znovu upřelo pohled na protékající řeku. Starší dívka si k děvčátku přisedla a radši ho ochranářsky chytla. Bála se, že by mohlo spadnout.
„Neměla bys sem chodit, maličká. A už vůbec ne sama."
„Proč ne?"
„Je to tu nebezpečné. Nikdy nevíš, kdy se to zábradlí rozpadne. Někdy stačí jeden špatný krok. Uklouzneš, přepadneš dolů a nikdo tě nezachrání."
„Ale ty sem chodíš často."
„Jak to víš?"
„Theo to říkal."
„Podívej, Mio. Já ti nechci nic zakazovat. Jenom tě chci varovat. Musíš na sebe dávat pozor. Protože já ti říkám, že jednoho dne tady někdo umře. A hodně špatně bych nesla, kdybys to byla ty, maličká."
Děvčátko slova starší dívky poslouchalo pečlivě. Od té doby se k tomu mostu bálo jít. Od té doby, přesně jeden rok, měsíc a den od tohohle dne u onoho mostu opravdu někdo umřel. Nebylo to však malé děvčátko. Byla to mladá dívka, jež děvčátko před nebezpečím varovala.
Děvčátko už na ten most nechtělo ani pomyslet. Mladá dívka, jež z děvčátka vyrostla, na most nemyslela. A silná už téměř žena na most zapomněla úplně. Dokud se nevrátil bratr zemřelé.
Tolikrát s ním po onom místě prošla. Tolikrát se na něm chytli za ruce. Tolikrát na něm k sobě přitiskli své rty. Tolikrát se dívce chtělo brečet při pomyšlení na tu, jež u tohoto mostu umřela. A ještě víc ji tížilo, že vinu na tom měl právě ten, s nímž trávila většinu svého času.

Jeden jediný sen dokázal moje myšlenky převrátit úplně naruby. Moje city. Moje priority.
Když jsem se vzbudila, už byla tma. Měsíc krásně svítil, já jsem však měla strach.
Praskly za mnou větve. S cuknutím jsem se otočila a stoupla si. Bála jsem se. Nevěděla jsem čeho, ale bála jsem se. Jako by se ve mně všechno sevřelo.
Lesem prosvištěla silueta kluka. Čím blíž ke mně byl, tím víc se mě zmocňovala úzkost. Jenomže má zvědavost strčila můj strach a nervozitu hravě do kapsy. Za klukem jsem se proto vydala.
Strach mi začal pomalu lézt na mozek. Potřebovala jsem otevřenou náruč. Potřebovala jsem něčí hruď nebo rameno. Jenomže... ne jeho. Má hlava se plnila výčitky. Jak jsem mohla být tak slepá... Jak jsem se mohla zamilovat do vraha? Jak jsem s ním mohla zůstat i po tom, co mi ukázal svou pravou tvář? Po tom, co se pokusil zabít Scotta? Proč mi toho půl roku tak chyběl? Miluje mě vůbec? Nevyužívá mě celou dobu?

Chlapec mě zavedl do školy. Jenomže tam jsem ho ztratila.
Bloudila jsem prázdnou chodbou. Slyšela jsem tlukot tří srdcí. Nevěděla jsem, že dělám chybu, když jsem se za nimi vydala.
Sotva jsem se objevila v hledáčku Gabeovi a dvěma dalším mužům se zbraněmi, začali do mě okamžitě střílet. S výkřiky jsem se sesunula k zemi.
„Ale, ale, ale," rozešel se ke mně Gabe. Nakonec si ke mně přidřepnul a ušklíbnul se, „kohopak to tady zase máme?"
Kolik kukek do mě nastříleli, to jsem nespočítala. Ale bylo to dost na to, abych se nemohla zvednout. Sotva jsem mohla seděl. Zůstala jsem trčet uprostřed chodby.
Najednou se rozrazily dveře. To jsme jenom slyšeli. Kolem nás proběhli Liam a Lydia.
„Co to děláš?" nechápal Liam, „Quinn a Aaron se spojili, musíme je zastavit!"
„To nemůžeš. Nemůžeš se na to podívat. Když do uděláš, zabije tě to."
Jenom kolem nás proběhli. Nevšimli si nás. Jenomže já jsem slyšela kroky. Další kroky. Někdo se blížil. A vzhledem k tomu, že jsem se nemohla hnout, jenom jsem silně přitiskla víčka k sobě a sklonila hlavu dolů. Slyšela jsem, že Gabe utekl. Ti dva s pistolemi se však ani nehnuli.
Po chvilce kroky zastavili. A mně bylo víc než jasné, že stojí před námi. Ozvaly se dvě hlasité rány. Tak moc jsem chtěla otevřít oči. Jenomže strach tentokrát přerostl zvědavost a držel má víčka pevně u sebe.
„Tady je..." zavrčel hlas. Byl mužský. Ale ne lidský, „ta, které se všichni tak bojí. Ke které všichni tolik vzhlíží. Teda až na..."
„Mě," dopověděl Theův hlas. Byla jsem zmatená. Znělo to, jako by ten muž jednoduše změnil svůj hlas na Theův. Proto jsem stále měla své oči zavřené.
„No tak, Mio," tentokrát jsem rozpoznala Liamův hlas, „nenech mě tě prosit. Přece jsi jako moje starší sestra. A starší sourozenci ustupují těm mladším..."
„...že?" dopověděl Stilesův hlas. Už jsem z toho šílela. Ještě chyběl Nolan a bylo by. „Zklamala jsi mě, Mio. Hodně jsi mě zklamala. Nejenom, že chodíš s obyčejným vražedným nástrojem bez citů, ale když tě tví přátelé požádali o pomoc, radši sis vybrala toho Raekenovského losera. Ale víš, co to bylo, Mio? Byla. To obrovská."
„...chyba," dopověděl znovu Theův hlas jeho typickým výsměšným tónem.
„Už dost..."
„No tak, Mio. Otevři oči."
Proudilo mnou neskutečné množství vzteku. Stačilo mi slyšet jeho hlas. Myslela jsem jenom na jediné. Že je to vrah.
„Nenech mě čekat. Obětovala bys pro mě svůj vlastní život. Tak jenom otevři oči."
„Pro tebe bych neudělala nic."
„Ale, Mio... Že bys konečně procitla? Že by ti to po tom roce konečně došlo?"
„Co mi mělo dojít?"
„Že jsi mi úplně lhostejná. Že mi nikdy nešlo o tebe. Nikdy jsem tě neměl byť jenom trošku rád," cítila jsem jeho dech na svém krku. Naskočila mi husí kůže.
„Ne, to není pravda..." zavzlykala jsem. I přes to všechno. Milovala jsem ho.
„Nikdy jsem tě nemiloval."
„Nejsi skutečný..."
„Nikdy... Jsem... Tě... Nemiloval... Vždycky, když jsem ti dal pusu, bylo mi ze sebe zle. Ale ještě víc mi bylo zle z tebe."
„Theo... Prosím..." i přes zavřené víčka mi po obličeji stékaly slzy proudem.
„Chceš znát pravdu? Tak otevři oči..." poslední slova zašeptal.
Chystala jsem se k tomu. Fakt že jo. V poslední chvíli jsem však sevřela dlaň v pěst.
„Co tě tak rozzuřilo, Mio?" Theovu pozici znovu zaujal Stiles, „pravda? Říkal jsem ti, že je to jenom lhář. Lhář, vrah a podvodník. A navíc tě úplně oblbnul."
„Měl jsem o tebe strach," doplnil čtveřici věčně nejistý hlas mého věčně nejistého bratra, „konečně mi došlo, že celou tu dobu bych měl mít strach z tebe. Jste monstra. Ty jsi monstrum."
„Nolane... To není pravda. A ty to víš. Vždyť jsem tvoje sestra..."
„A moje?" mého skutečného mladšího bratra nahradil můj rádoby mladší bratr.
„A moje?" dodal Stiles. Zacpala jsem si uši a schovala hlavu do klína. Už toho bylo dost.
„Jsi fakt silná," pokračoval znovu ten mužský hlas, který jsem slyšela na začátku, „ale neboj. Nevidíme se naposledy." Jeho kroky se opět rozléhaly chodbou.
„Mio!" zakřičel znovu Theův hlas. Už víc ne...
„Už ne, prosím..." brečela jsem.
„Mio, to jsem já. Theo. Ten Theo, který za tebou vždycky stál. Který tě vždycky miloval. Který ti nikdy nechtěl lhát. Který by radši obětoval vlastní život, než aby se ti něco stalo."
„Nikdo takový neexistuje," nedokázala jsem zvednout uvzlykaný obličej, „chodila jsem s lhářem, vrahem a podvodníkem."
Někdo mi přiložil ruce na záda. Jedna z dlaní pomalu přejela až k mému krku, kde narazila na stříbrný řetízek. Na jsem ho pořád. M zkřížené s T. Měla jsem chuť si ho sundat a odhodit ho stranou. Jenomže jsem se bála zvednout obličej. Už jsem nevěděla, čemu mám věřit.
Ozvala se rána. Ruce ze mě slezly za doprovodu Theova bolestného výkřiku. Zvedla jsem hlavu a otočila ji doprava. Theo bolestí tisknul víčka k sobě. Ležel na zemi a rukou se držel za rameno.
„Theo..." vyděšeně jsem si k němu klekla, to už se však ozval druhý výstřel. Kulka tentokrát zasáhla moje záda. Pod tlakem se mé tělo bezvládně sesunulo k zemi. Dopadlo na Thea. Objal mě a pevně mě stisknul. To už však Gabe pálil dál. Kulky mě zasahovaly jedna za druhou, dokud mě Theo nevzal a neprohodil si se mnou místo. Teď to Gabe střílel do něj.