Jsem ráda, že jsi zpátky |2| (Theo Raeken FF)

Je těžké se mu nepoddat

Každopádně, ve finále měl Jeremy nejspíš pravdu. Bez Thea jsem nebyla tak silná. S ním po boku už jsem se nemusela bát, že by si ze mně někdo udělal terč. A i kdyby, Theo by to nedovolil.

Písničku ještě nepouštějte

Dav ječících studentů rozehnala až paní Martinová, která nesla Theovi nějaké papíry. „Co se to tady k sakru děje?" obrátila se k nám, když už byl dav pryč a všichni mířili do učeben. „Promiňte, paní Martinová," zastavil mě rukou Theo a jakoby se ode mě lehce odrazil dopředu, „za to můžu já." „Ne," oddělala jsem jeho ruku a tentokrát jsem se zastala já jeho, „ředitelko Martinová, můžu za to já. Jeremy mi chtěl dát pěstí a Theo mě zachránil." „Aha," přikyvovala uznale paní Martinová, „s Jeremym budeme muset něco udělat. Každopádně," otočila se k Theovi a věnovala mu děkovný úsměv, „Theo, sice násilí absolutně netoleruji, v tomto případě ti však naopak musím poděkovat. Nevím, jestli ti Mia říkala o jejím sotva pár dnů starém incidentu..." Theo se skleslou hlavou, z níž se postupně úplně vytratil úsměv, ublíženě přikyvoval. Chytla jsem ho za ruku. Byl ke mně zvednul pohled a usmál se. Stisk mi opětoval. „Doufám, že ti to nebude úplně proti srsti," pokračovala Lydiina máma, která se letmo podívala na naše spojené ruce, „ale chtěla bych tě požádat, jestli bys nemohl na Miu trochu... dohlédnout." Měla jsem chuť odporovat. Zastat se. Vysvětlit jí, že ochranku nepotřebuju a že se o sebe dokážu postarat sama. Jenomže... Pravda byla taková, že to nebyla vůbec pravda.
„Prosím?" podíval se na ředitelku Theo. Jeho výraz a smích vyjadřovali něco mezi pobavením a nesmírnou radostí. „Já vím," vysvětlovala nervózní ředitelka, „že je to poněkud nezvyklé, ale vidím, že ty a Mia jste si hodně blízcí a..." „Beze všeho!" vykřiknul do prázdné chodby Theo. Jeho hlas se v podobě ozvěny rozléhal, jak to jen šlo. „Fajn," úsměvem nám paní Martinová naznačila nesmírnou úlevu. Předala Theovi papíry a její podpatky si to namířily zpátky do ředitelny.
Theo jednou z děr hodil papíry dovnitř své skříňky a otočil se na mě, přičemž se o skříňku se založenýma rukama opřel pravým ramenem: „Víš, co to znamená?" Sesbírala jsem si knížky ze země a opřela se o skříňku svou s pohledem upřeným na svého zachránce. Ten si stoupnul přede mě, pravou ruku však natáhnul a zapřel se o skříňku, hned vedle mojí hlavy. Otočila jsem hlavu doprava a napětím a vzrušením zároveň jsem sevřela knížky ještě pevněji, začala jsem se lehce kroutit. Theo mi však svými prsty na levé ruce podepřel bradu a přinutil mě tak upřít svůj pohled do jeho očí. Já jsem však sjela pohledem k jeho ústům, které se pomalu přibližovaly. Zavřela jsem oči a čekala jsem na tolik žádaný polibek, místo toho se však Theovy rty skoro nalepily na mé ucho a jeho vyzývavý hlas zašeptal: „Že se od tebe ani nehnu." Než jsem stačila otevřít oči, Theo mě opravdu políbil. Mé ruce se podovolily a už mi netiskly učebnice tak moc k tělu. Theo mě chytnul za pas a přimáčknul se ke mně, co to jen šlo. Cítila jsem jeho dech. Nemohla jsem se nabažit jeho doteků. Má kolena se jemně podlomila, čímž jsem dala Theovi možnost prohrávat si se mnou ještě víc. Naklonil se nade mě. Já jsem měla hlavu zakloněnou.
Slyšela jsem, jak se jeho pravá ruka odlepila od skříňky. „A!" zaječet najednou a jako lusknutím prstů byl metr a půl ode mě. Nedokázala jsem se sebrat. Ještě chvíli mi trvalo, než jsem vůbec začala vnímat okolí. Otevřela jsem oči a rychlostí blesku jsem si stoupla normálně. Trenér, jehož nechápavě vytřeštěné oči pozorovaly ty mé, držel oddechujícího Thea za kapuci. „Tak fajn, vy dva," předhodil Thea ke mně a díval se na nás oba, „já chápu, že někdy je fakt těžký ty vaše hormony a chutě udržet na uzdě. Ale tohle je škola." Tentokrát popadnul za kapuci nás oba a vyšel.
Podle knížek, jež jsem držela v ruce, poznal, že právě máme mít biologii. Ani vlastně nepřemýšlel nad tím, že by Theo mohl mít nějakou jinou hodinu.
Dveře do učebny byly otevřené. To dalo koučovi možnost ani jednoho z nás nepustit za účelem zabušením na dveře, případně jejich otevření. Jednoduše s námi rádoby agresivně, aby si nezkazil pověst, vtrhnul do třídy. Všechny pohledy se zvedly k našim poníženým výrazům. Theo tu byl "první" den a tohle byla vlastně celkově jeho první hodina po delší pauze. Takže, proč takovýhle comeback trošku neoživit.
Abych byla upřímná, neměla bych s tím nejmenší problém. No tak nás trenér přitáhnul do třídy. No Bože. Přesně tohle bych si říkala, kdyby ve třídě neseděli Scott a Lydia a kdyby to trenér neokořenil svým dodatkem, přičemž s náma mával: „Škoda, že zrovna neprobíráte rozmnožování. Mám totiž takový pocit, že kdybych tyhle dva vášnivé milovníky nezastavil," slova vášnivé milovníky samozřejmě nezapomněl zdůraznit opětovným zatřepáním našich kapucí a tím pádem i nás samotných, s Theem jsme se po sobě podívali, „měli byste z nich názornou ukázku." Potom nás pustil, přičemž nás jemně popostrčil dopředu a odešel ze třídy. „No," nevěděla, jak začít paní Finchová, „vítej zpátky, Theo." „Děkuju," poškrábal se nervózně za krkem Theo. Chvíle ticha a následné učitelčino vyzvání k sednutí si do volné lavice pro nás bylo svým způsobem vysvobození od muk v podobě propalování pohledů plných výsměchu a škodolibosti.
Když jsme si konečně sedli, otevřela jsem učebnici a dala jsem ji doprostřed lavice, protože Theo měl své věci doma. Ve chvíli, když jsem se zadívala na tabuli, došlo mi, že dva páry očí z těch, které se na nás dívají, nás nesledují kvůli případnému posměchu, nýbrž kvůli jistému zklamání. Otočila jsem hlavu doleva. Ze Scotta a Lydii bylo nepochopení a svým způsobem i znechucení cítit až moc. Theo mě chytnul za ruku a když jsem se na něj otočila, usmál se. Lehce jsem zkřivila pusu, čímž jsem se snažila usmát, Theovi však byla situace víc než jasná.