Jsem ráda, že jsi zpátky |2| (Theo Raeken FF)

Ještě není pozdě

Kulka tentokrát zasáhla moje záda. Pod tlakem se mé tělo bezvládně sesunulo k zemi. Dopadlo na Thea. Objal mě a pevně mě stisknul. To už však Gabe pálil dál. Kulky mě zasahovaly jedna za druhou, dokud mě Theo nevzal a neprohodil si se mnou místo. Teď to Gabe střílel do něj.

Už jsem to nedávala. Jak psychicky, tak fyzicky. Už mnou projelo tolik elektřiny. Stejně tak Theem. A stejně tak mým bývalým spolužákem Ethanem, jenž mezi mnou a Theem tvořil dá se říct takovou hranici.
Neměla jsem nejmenší tušení, jak dlouho jsme k těm mřížím byli připoutaní. Mé ruce, jež byly připoutané nad mou hlavou, už jsem prakticky ani necítila.
Neměla jsem nejmenší tušení, jak dlouho tam byl Ethan. Když jsem se probrala, už jsem byla připoutaná. Těžko říct, kdo z nás tam byl dýl.
Neměla jsem nejmenší tušení, kolik bolesti budeme muset ještě vytrpět. Kolik elektrického proudu námi bude muset ještě projet. Kolik naší kůže se ještě bude muset spálit, aby měli konečně dost.
Neměla jsem nejmenší tušení, co s námi dál bude. Jak dlouho tam ještě budeme. Jak dlouho na nás budou zírat obyvatelé Beacon Hills - zástupci všech možných povolání, všech možných věkových skupin. To, že úplně vepředu, zhruba dva metry ode mě stál můj bratr, jsem absolutně nevnímala. Neřešila jsem to. A i kdyby. Sotva stačil nápor byť jenom jeden z nás tří zajatých rozdýchat, dostalo se nám další dávky. Stačilo jedno jediné slovo. Elektřina. Jeden jediný pohled na jednoho ze spoluvězňů. Elektřina.
„Pořádně se podívejte," ze stínu se k nám pomalu blížila žena tmavší pleti, k níž jsem chovala tolik nenávisti, až jsem se divila, že jí v sobě tolik mám. V jedné ruce držela spouštěč elektrického proudu, v druhé držela šíp. Nevěděla jsem, čeho tím chtěla dosáhnout. Jedno mi však došlo. Měl následovat motivační proslov. To znamenalo, že by nám mohla dát tak dvě, tři minuty pohov. „Pořád do jejich těl posíláme proud elektřiny, jinak by se dostali ze svých pout. Jinak by se osvobodili a zabili nás."
„Začal bych s tebou," neodpustil si Ethan. Na oplátku Monroeová zmáčkla tlačítko na vypínači. Z posledních sil se mi podlomily kolena. Mé ruce však byly připoutány dost vysoko na to, abych stále byla na nohou. Zavřela jsem oči a zařvala.
Po pár vteřinách do nás elektřina přestala proudit. Bolest však neustoupila.
Monroeová se otočila zpátky k přihlížejícím a pozvedla šíp: „Lidé před námi používali šípy a kuše, aby s nimi bojovali. Bylo to to jediné, čím se mohli bránit. Kouskem dřeva. Zatímco oni mají drápy," přistoupila k Ethanovi a chytla ho za ruku, čímž kladla důraz na svá slova, „kterýma rozseknou kosti a tesáky," chytla ho za čelist a ujistila se tím, že jeho pusa zůstane dokořán a všichni tak budou mít možnost prohlédnout si jeho nepřirozené zuby, „kterýma nás můžou roztrhnout. Jsou silnější, rychlejší a jejich schopnost hojit se se nedá popsat jinak než jako nenormální. Ty," ukázala šípem na Nolanovu spolužačku, jež vedle něj shodou okolností zrovna stála a vyšla k ní. Nechala nám tak opravdu chvilku na odpočinek, „jak se jmenuješ?"
„Sydney."
„Viděla jsi je poměrně zblízka. Nestyď se."
„Bylo to při lakrosové hře. Byli jsme uvěznění v knihovně."
„A co jsi udělala?"
„Nic. Mohli jsme se jenom schovat."
„To nic, Sydney," přiložila jí Monroeová empaticky ruku na rameno, „já dělala to samé. Dokud mě to věčné schovávání a strach nezačaly unavovat. A rozhodla jsem se, že je řada na nich, aby se báli." Otočila se zpátky k nám, rozešla se však ke mně. Ani jsem se nestačila nadechnout a už jsem zařvala bolestí.
„Mio!" zakřičel Theo po tom, co si všimnul, že mi Monroeová vrazila šíp do břicha. Zavrčel na ni.
Ona to však ignorovala a pokračovala ve svém proslovu: „Je řada na nich!" Přihlížející začali jásat. „To oni teď budou sami. To oni teď budou utíkat. To oni teď budou loveni. Byla jsem sama, když jsem zabila toho Pekelného psa. Bytost, o níž se říká, že je nemožné zabít."
I přes velké bolesti jsem zvedla svůj pohled k bratrovi. Provinile si mě prohlížel. Pravý koutek se mi vyhoupnul do úšklebku a zakroutila jsem hlavou. Dostala jsem se do stádia, kde mi bylo špatně z vlastního bratra. Kde jsem chovala nesnesitelnou zášť ke svému příteli. Kde si můj nejlepší kamarád užíval ve Virginii a na mě nejspíš ani nepomyslel. Kde si mí rodiče mysleli, jak si to užívám na vysoké. Přitom jsem s nimi momentálně sdílela jedno město.
„Víte, kdo další byl sám? Nolane," bleskurychle jsem zvedla pohled ke svému bratrovi, „pojď sem." Nolan sklonil obličej k zemi a stoupnul si vedle Monroeové. Stál sotva půl metru přede mnou. Byl ke mně zády, což byla pro něj svým způsobem výhoda. Nemusel tak totiž čelit mému zklamanému pohledu.
„Chcete vědět, co Nolan udělal? Sám a pozdě v noci riskoval život a pokusil se sundat Scotta McCalla. Alfu. Tento šestnáctiletý kluk, jehož vlastní sestra se obrátila proti němu, do toho domu nastřílel tolik kulek, že se divím, že ještě pořád stojí." Zavrčela jsem na ni. Já jsem nebyla ten, kdo se obrátil proti svému sourozenci. To Nolan.
Rozsvítila se světla. Ostatním to možná umožnilo prohlédnout si místnost pozorněji, mně však na pár vteřin oslepilo.
„Díky Gerardovi máte zbrojnici. Pistole, zbraně. A hlavně máte jeden druhého. Nechci předstírat, že to bude snadné. Vím, že to jako ochránci nemáme v povaze. Ale budete muset být jako Nolan a Sydney. Pamatujte na jejich statečnost až dnes večer vyrazíte a uděláte, co víte, že musíte." Otočila se zpátky ke mně a šíp mi z břicha bez milosti vyrvala. Znovu jsem vykřikla bolestí. Hlasitě jsem oddechovala. Theo znovu zavrčel. Musela jsem se uchechtnout. Že ho baví se pořád takhle přetvařovat.
Monroeová mezitím pozvedla šíp, jenž zdobila má krev. Dav přihlížejících znovu začal jásat. „Sydney," pokynula k Nolanově spolužačce, „dostaň ho odsud."
„Koho myslíte?"
„Jednoho si vyber."
Sydney od Monroeové přijala klíč a prohlížela si nás. Nakonec se natáhla k Ethanovi a odemkla jeho pouta.
„Ty taky," Monroeová nabídla Nolanovi šíp. Moc se mu do toho nechtělo.
„Jen ho vezni," uchechtla jsem se zlomeně, „konec konců, je to i tvoje krev." Nolan se na mě ani nepodíval. Popadnul šíp a pomohl Sydney s Ethanem. Těžko říct, kam ho vedli.
„Vezměte si, co chcete," usmála se nakonec Monroeová a pokynula k regálům plných zbraní. Všichni si je bez otálení rozebrali.
„Omlouvám se, Mio," začal Theo, sotva od nás Monroeová odešla. Pořád zhluboka oddechoval. Já jsem sice zhluboka oddechovala, na jeden dech jsem si na Theovi však dokázala vylít svůj vztek.
„Theo!" zarazila jsem ho. Zvednul ke mně svůj pohled. Jeho obličej byl úplně spálený. „Přestaň. Přestaň se omlouvat za každou blbost, kterou jsem udělala. Přestaň být tak ochranářský. A přestaň předstírat, že mě miluješ! Prosím..." Zhluboka jsem oddechovala a odvrátila od Thea svůj pohled. Pár lidí nás pozorovalo. Přitom nabíjelo své zbraně.
„Tak tohle si myslíš?" vyjádřil se po chvilce Theo, „že tě nemiluju?"
„Vím moc dobře, že celou dobu se přese mě chceš jenom dostat ke Scottovi. Nejsi nic jiného, než obyčejný lhář a vrah!"
„Tohle není z tvojí hlavy, Mio... To Anuk-ite tě nutí tohle říkat. Sama moc dobře víš, že-"
„Že co? Že to není pravda? Já mám totiž takový pocit, že Anuk-ite mi naopak právě otevřelo oči!"
„Mio..."
„Ne, Theo. Přestaň. Stačí mi na tebe jenom pomyslet a chce se mi brečet. Vždycky, když si vybavím ty dvě slova... těch osm písmen, která mi celou dobu opakuješ. A přitom mě celou dobu vodíš za nos a až mě nebudeš potřebovat, tak se mě jednoduše zbavíš."
„Mio, prosím..."
„Raekene," zarazila jsem ho znovu, „já tě varuju. Drž hubu a radši se na mě už ani nedívej. Nerada bych dopadla jako Tara."
„Mio..."
„Tys ji neslyšel?" řekl nějaký chlap. Obyčejný civilista, z něhož se stával lovec. A nezáleželo mu na tom, že jsme byli jenom děti. „O něco tě požádala. A musím s ní souhlasit. Terče přece nemluví."
„Cože?" zvedla jsem k němu svůj pohled. To už se však ozvala rána a Theo sebou škubnul. Muž do něj vystřelil.
„Ne!" zakřičela jsem. Mé oči se rozzářily do žluta.
Následovala kulka druhá. Zatímco ta první Thea trefila do ramene, tahle mu trefila bok. Začala jsem rukama zběsile škubat. Musela jsem se odtamtud dostat. Musela jsem Theovi pomoct.
Vyšel ze mě nelidský řev. A to se mi stalo osudným. Další kulka, od toho samého může, byla adresována mně. Odpor tentokrát nahlas vyjádřil Theo. Jeho řev byste člověku nepřipsali. Jeho duhovky se rozzářily do žluta, zuby mu vystřídaly tesáky. I když jsem mu před minutou dala jasně najevo, že pro mě skončil, nevzdal se. Bohužel, já jsem už nevěděla, čemu mám věřit. A když nad tím teď tak přemýšlím, je mi ze sebe špatně. Nechápu, jak jsem mohla dopustit, abych věřila nějaké bytosti, která se mě snaží jenom zabít a člověka, jenž pro mě tolik znamenal, vždycky stál po mém boku a já zase po jeho, jsem měla za lháře.
„Přestaňte!" zakřičel hlas chlapce, který se právě vrátil. Zvedla jsem k němu pohled. Můj bratr stál před mužem a bránil mu v dalším úderu. A povedlo se mu to. Muž opravdu přestal střílet. Tohle mohla být naše jediná šance. Museli jsme rychle něco vymyslet, než se znovu ztrhne palba. A v té chvíli mi to došlo. Kdybych měla volnou ruku, picla bych se do čela. Tak primitivní věc.
„Theo," zašeptala jsem. Pořád jsem však měla obličej skloněný k zemi. Nechtěla jsem, aby si všimli, že spolu komunikujeme.
„Mio, já..."
„Pamatuješ na léto?"
„Cože?"
„Strávili jsme spolu většinu času."
„No..."
„Třeba v lese."
Snažil se to pobrat.
„Když jsi mě učil využít své schopnosti."
Pořád mu to nedošlo.
Zvedla jsem k němu svůj smířeným úsměvem rozzářený obličej: „Co takhle si jednu z nich teď procvičit?" Rozzářila jsem své oči do žluta. Usmál se a rozzářil je taktéž.
Měli jsme jeden pokus. Taky to mohlo dopadnout tak, že by nás postříleli. Jenomže, jak říkám - mohla to být naše poslední šance.
Většina nechápavých pohledů se otočila k dvěma teenagerům, kteří se před jejich očima přeměnili ve dva černé vlky. Naše packy pouty snadno proklouzly. Pořád jsme na sobě měli naše oblečení, což bylo docela vtipné. Jenomže nám v té chvíli šlo seriózně o život.
Bez meškání jsme se rozeběhli k východu. To se samozřejmě neobešlo bez toho, aby na nás několik lidí namířilo své zbraně.
„Složte zbraně," zastavila je Monroeová. Ani jeden z nás však nezastavil, „tohle je úkol předurčen pouze jedinému člověku."