Jsem ráda, že jsi zpátky |2| (Theo Raeken FF)

Už se nemusím bát

Už jsem chtěla odejít pryč, jenomže mě zarazilo otevírání garážových dveří. Založila jsem ruce a sledovala Thea v jeho černém autě. Přijel ke mně a otevřel okýnko spolujezdce. „Snad nepůjdeš pěšky!" zavolal s úsměvem a slunečními brýlemi. Neubránila jsem se úsměvu. Nasedla jsem k němu, batoh si dala na klín a Theo se rozjel.

„Tak," Theo dupnul na brzdu, „a jsme tady." Podívali jsme se na sebe a chytli se za ruce. Jenomže já jsem ho s těma brýlema nemohla brát vážně. Natáhla jsem proto pravou ruku a dala mu je na hlavu. Poskytnul se mi tak pohled na jeho nádherné oči. Na ty oči, které jsem měla možnost spatřit pouze na fotkách. V realitě je však téměř nemožné se od nich odtrhnout. Proto toto propojení přerušil až on. S kulišáckým úsměvem si nasadil brýle zpátky na nos, vytáhnul klíčky a vystoupil z auta ven. Popadla jsem batoh a vystoupila jsem taky.
Theo už přistoupil ke dveřím a čekal na mě, až odemknu. Místo toho jsem po něm hodila batoh a začala jsem se škrábat na střechu. Theo se spolu s batohem dostal dovnitř asi minutu po mně. Brýle měl složené a pověšené za tričko.
„Když jsi říkala," položil batoh vedle mé postele, zatímco jsem si sundávala mikinu, „že mám zůstat tady, fakt mě nenapadlo, že tady budu jako nezvaný host a vchodem a východem pro mě bude tvoje okno." „To se neboj," sundala jsem si i tričko a přehrabovala se ve skříni, abych našla tričko od pyžama, „je to jenom na tuhle noc. Už je pozdě. Ráno ještě vylezeš oknem a odpoledne sem přijdeš formálně." Viděla jsem v zrcadle, že se nedívá mým směrem. Se založenýma rukama se díval ven z okna. Dal mi tak šanci převléct se úplně.
„Hotovo," prohlásila jsem po chvilce a přerušila tak až nadměrné ticho. Theo se otočil. Svěsil ruce dolů a prohlédnul si mě od hlavy až k patě. „Jak ty to děláš," vykročil ke mně, „že ti to ve všem tak ohromně sluší." Jenom jsem se uchechtla a sklonila pohled k podlaze. Viděla jsem, jak se jeho nohy zastavily přede mnou. Cítila jsem jeho ruku, jak mi pramen vlasů dává za ucho. V té chvíli jsem hlavu zvedla a opět jsem podlehla jeho úchvatným očím. Jeho ruka sjela pomalu až k mému krku a zajela mi pod vlasy. Mé reflexy však překonaly touhu poddat se Theovi. Zasyčela jsem a se zamračeným pohledem skloněným k zemi jsem se od Thea otočila a udělala krok dál. Přitom jsem se za ono místo na krku chytla. Zatímco jsem si ho mnula, hlavou mi probíhaly vzpomínky na onu událost.
Pustil můj krk a chytnul se rukama katedry. Dlaně jsem mu přiložila na ramena a odstrčila ho.
„Mio?"
„Varoval jsem tě," připomenul mi vztekle a dal mi pěstí. S výkřikem jsem se sesunula k zemi, kde mě začal kopat.
„Promiň, jestli jsem něco udělal, já..."
Chytnul mě za tričko a zvednul mě do vzduchu, „bez Raekena už nejsi tak silná."
„Ehm... Mio?"
Začal rozepínat zip u kalhot a přesunul se k opasku, „já ti na něj pomůžu zapomenout."
„Mio, jsi v pořádku?" přistoupil nejistě Theo až úplně ke mně a chytnul mě za ruku. Tím mě vyprosil z oněch příšerných vzpomínek. Se slzami v očích jsem se otočila a obejmula ho kolem hrudi, přičemž jsem do ní zabořila svůj obličej. Theo mě hladil po zádech a kolébal se se mnou. „Nesmíš mě opustit," rozbrečela jsem se, „já už další takovéhle zážitky nezvládnu." „Neboj se," pošeptal mi Theo, „dokud jsem tady, nikdo ti neublíží." Chytnul mě za ramena a postavil si mě kus před sebe. Zatímco jsem zhluboka popotáhla, Theo můj pohled nasměroval na jeho oči: „Ale nejdřív mi musíš říct, co se stalo."

Theo
Přikryl jsem ji a dal jí pusu na čelo. Ještě chvilku jsem se na ni díval, potom jsem vylezl ven oknem a sednul si na střechu. Pořád jsem ji viděl a to pro mě byla v tu chvíli priorita. Ten hajzl. Ten zmetek. Taková ubohost. Mia má jediné štěstí, že svou přeměnu umí ovládat.
Abych byl upřímný, dost jsem si toho v hlavě uspořádal a uvědomil. Možná jsem si prošel peklem, ale přesně jak říkala Mia: já jsem si prošel bolestí fyzickou. Ta je zvládnutelná. Zatímco ona trpěla tou psychickou. A to je ten druh bolesti, který trvá. Musím o tom přece něco vědět. Konec konců, je to můj citát. Kira to však vzala doslova. Určitě tím nechtěla způsobit muka Mii, ale mně. Bohužel, ve finále jsem z toho vyšel líp já.
Půl roku jsem byl pryč. Slíbil jsem jí, že ji ochráním. Že se jí nic nestane. A dodržel jsem to? Ne! Vždyť ji ten grázl málem znásilnil! Mou Miu!
Málem jsem vrazil pěstí do tašek. Naštěstí se mi to podařilo zadržet.
Mohl jsem utéct. Mohl jsem si zachránit život. Mohl jsem začít znovu. Jenomže... Jaký by to mělo smysl bez ní?
Při pohledu do jejího pokoje jsem se neubránil úsměvu. Když mě Liam přivedl zpátky, první věc, na kterou jsem pomyslel, bylo to, jestli na mě Mia nezapomněla. Jestli mě pořád miluje. Nebo jestli se přese mě jednoduše přenesla a žije spokojený a dokonalý život maturantky.
Do Beacon Hills jsem se vrátil ze dvou důvodů. Chtěl jsem dvě věci. Smečku a moc. Tu noc v tom podchodě… Vždycky, když si vzpomenu, jak si mě prohlížela, musím se usmát. Byla nádherná. A to mi skvěle hrálo do karet. Bylo mi totiž víc než jasné, že mi Stiles věřit nebude. A to znamená, že mě k sobě Scott nevezne. Spoléhal jsem proto na to, že je Stiles vůči Mii pořád tak ochranářský a snažil se ho přes ni obměkčit. Je mi ze sebe špatně, když si uvědomím, že jsem Miu z části využíval. Ale i kdybych byl ten hodnej. V tom podchodě pro mě v tu chvíli existovala jenom jedna osoba. Nechápal jsem a vlastně do dneška nechápu, co se to se mnou stalo. Jak mě dokázala oblbnout. Byla odjakživa moc chytrá na to, aby neodhalila falešné city. Ne. A věřte tomu nebo ne, ale já se do ní tu noc v podchodu opravdu zamiloval. Hned jsem v ní poznal tu sedmiletou, osmiletou nebo nevím kolika letou holčičku, se kterou jsem chodil do třídy. Díky které jsem míval domácí úkoly. A které do dneška dlužím zelenou pastelku.