Jsem ráda, že jsi zpátky |2| (Theo Raeken FF)

Tohle je konec?

„Agent Rogers, FBI," ukázal nám ten uprostřed svůj zlatý odznak, „ve jménu zákona vás oba zatýkám."

„Cože?" vykřikli najednou Nella a Mike. Otočila jsem se na ně dozadu, zatímco Theo se podíval jenom do zpětného zrcátka. Naši potomci seděli s ústy dokořán a vyvalenýma očima. Teď se však ujala slova Nella sama: „Takže oni vás zatknuli? Ale to je blbost! Vždyť oba jste teď u nich!"
„Taky to nebylo zas tak jednoduché," pokračoval Theo. Znovu už však věnoval zrak silnici, „ani mě nenechali se obléct, oběma nám jednoduše dali pouta a vyvedli nás ven. Řeknu vám, pohledy přihlížejících studentů nebyly dvakrát příjemné. A vzhledem k tomu, že poldové přijeli dvěma autama, tak nás s Miou rozdělili. A od té doby jsme o sobě prakticky nevěděli."
„A za co vás vůbec zatkli?" vypadlo z Mikea.
„No, to je trochu složitější. Sotva mě dovezli na stanici, dovedli mě do vyslýchací místnosti. No a naproti mně si sednul Rogers. Celou dobu si mě znechuceně prohlížel. Spoutané ruce jsem měl položené před sebou na stole, zatímco už mi začínala být zima. Seděl jsem tam prakticky jenom v kalhotech.
Jednoduše mi oznámil, že jeden z jejich spolupracovníků opakovaně upozorňoval na to, že jsem zabil Tracy Stewartovou, Joshe Diaze a..." hlasitě polknul, „Taru. Samozřejmě mi neřekli, kdo to byl. A mě v tom momentě nikdo nenapadal. Odkud to mohli vědět. Popravdě... Do dneška to s vaší mámou nevíme.
Každopádně. K jejich smůle neměli žádné prokazatelné důkazy. Prý jsem ale měl motiv nebo co, takže mě dali do vazby. Naštěstí už mi dali i něco na převlečení."
„Ale to je blbost!" vykřikla Nella. Theo zhluboka vydechnul a sevřel volant pevněji. Vždycky, když si vzpomněl na Taru, popadly ho vztek, lítost a nervozita zároveň.
„A ty, mami?" zeptal se Mike, „proč zatknuli tebe?"
„Než mě vůbec začali vyslýchat, poseděla jsem si nějakou tu chvilku v cele. Byla jsem nervózní. Neměla jsem nejmenší tušení, co se děje.
Čas jsem si krátila tím, že jsem poslouchala okolní rozhovory. A svým způsobem se mi ulevilo, když jsem slyšela Thea. Křičel. Dožadoval se vysvětlení, co se mnou udělali. Že prý on nic neudělal a já už vůbec ne, tak ať mě pustí. Nevěděla jsem, o čem to mluví. A neměla jsem ani příležitost to zjistit.
Přišla pro mě nějaká paní, která mě odvedla do vyslýchací místnosti. Bylo mi víc než jasné, že Theo je hned za stěnou. Slyšela jsem, jak zhluboka dýchá.
Ve dveřích se v tu chvíli objevil Rogers. Bez meškání ke mně přistoupil a odemknul mi pouta. Nechápala jsem, nedala jsem to ale najevo.
Jako první se mi omluvil, že mě zatknuli, ale že prý se svým způsobem báli, co bych jim udělala. Chápala jsem čím dál míň.
'Vím, co jste,' nahnul se ke mně a zašeptal. Tep mého srdce se zrychlil. Prostě mi oznámil, že ví, že jsem vlkodlak. Po půlhodině domlouvání, přemlouvání a všemožných důkazů jsem nakonec opravdu přiznala, že jsem vlkodlak. Neměla jsem v plánu mu vysvětlovat, co to je chiméra.
Jednoduše mi oznámil, že mě chce. Že prý bych byla pro jejich tým obrovským přínosem. Zeptala jsem se ho, co se stane, když nebudu souhlasit. Ještě teď si živě vybavuju jeho slova. A ještě teď mi při vzpomínce na ně běhá mráz po zádech.
Vstal a pomalu přišel až úplně ke mně. Naklonil se a do ucha mi pošeptal: 'S námi nebo proti nám.' A tyhle slova mi opakoval tolikrát.
Nakonec jsem souhlasila. Dal mi týden na přestěhování a jednoduše mě pustil. Snažila jsem se zjistit něco o Theovi. Cokoliv. Snažila jsem se přesvědčit, že ho vzali ze stejného důvodu, jako vzali mě. Jenomže něco uvnitř mi říkalo, že Theo je na tom špatně. Hodně špatně.
Uplynulo šest dní. Šest dní ode dne, kdy nás s Theem vzali. Šest dní ode dne, kdy mě pustili. Šest dní ode dne, kdy mě Theo požádal o ruku. Šest dní ode dne, kdy nás od sebe doslova a do písmene odtrhli.
Konečně jsem dobalila poslední věci. S těma Theovýma mi pomohli někdy Neil a Ben, jindy Liam a jeho nová holka, Sofie se tuším jmenovala. Já jsem neměla srdce se na ně byť jenom podívat, ještě abych je balila. Už jenom být v tom bytě bylo pro mě utrpení. Jeho pach byl všude. Úplně všude.
Když Liam zavřel poslední krabici a dal ji k ostatním, sednul si vedle mě na postel a obejmul mě. Rozbrečela jsem se mu na rameni. Pořád mi opakoval, že je to v pohodě. Že bude v pořádku. Že se co nejdřív vrátí. Jenom jsem se znovu podívala na svůj prstýnek. Zhluboka jsem vydechla.
Liam se mě zeptal, jestli bych s nima večer nešla do klubu, prý abych se trochu odreagovala. Sofie nebyla proti. Ale že prý jí mám Liama taky na pár ploužáků nechat. Jenom jsem se uchechtla."
„A to byl zároveň ten den," převzal to znovu klidný Theo, „kdy mě pustili. Neměli prakticky žádné důkazy a slovo jejich kolegy nestačilo. Spojitosti se našly, jenomže to byly pouhé teorie. Nějakým záhadným způsobem ale došli na to, že jsem z části vlkodlak. Že prý bych se jim tam mohl hodit. Neodporoval jsem. Ono, práce u FBI se vám nenabízí každý den. A prej jako odškodné mi dovolili si ještě zavolat. A já jsem zavolal Liamovi."
„To fakt?" uchechtla se Nella, „tos fakt dřív než mamce zavolal strejdovi Liamovi?"
„Jo, fakt jsem jako první zavolal Liamovi. Sotva slyšel můj hlas, začal mi nadávat. Prej jestli si dělám srandu, co to sakra dělám, že prej Mia se hroutí víc, než když mě vzali Přízrační jezdci nebo když mě Kira poslala do pekla. Vysvětlování, že v FBI nějak přišli na to, že jsem zabil tři lidi, jsem ho radši ušetřil. Domluvili jsme se, že Miu vytáhne do nějakého klubu a já tam za nima jednoduše přijdu."
„A přišel?" ptala se Nella.
„Připlížil," uchechtla jsem se. Můj a Theův pohled se střetly. I on se usmíval.
„Jak jako připlížil?" nechápal Mike.
„Tak, jak to říkám. Liam se Sofií mě vytáhli do klubu, kde jsme s Theem předtím už párkrát byli. To byl problém číslo jedna. Začaly ploužáky a Liam se mi chtěl věnovat, abych se tam nesesypala, já jsem mu ale s úsměvem pokynula, ať se věnuje Sofii."
„A to byla zhruba ta chvíle, kdy jsem do klubu přišel i já. Po dvou minutách pátrání jsem našel Liama se Sofií na parketu. Když teď tak na to vzpomínám, bylo to docela vtipné. Dorozumívali jsme se totiž jenom očima a pokyny hlavy. A tehdy jsem mezi všemi těmi veselými tvářemi našel jednu, z níž neštěstí přímo sršilo. Měl jsem radost, že Miu vidím, jenomže pohled na to, jak je nešťastná, mě ubíjel. Založil jsem ruce, opřel se o sloup a pozoroval ji. Prohlížela si prstýnek, otáčela s ním na prstě sem a tam. Potom si otřela obličej do trička. A to byl ten moment, kdy mi došlo, že to nejhorší ještě nepřišlo."
„Jakto?" vyzvídala Nell.
„To je naprosto jednoduché. Seděla jsem tam a snažila se nevnímat absolutně nic, když tu mi do uší udeřila ta písnička."
„Jaká?" vypadlo z Mikea a Nelly zároveň.
„Ta, u které mě váš otec požádal o ruku. Zbystřila jsem a zvedla pohled nahoru. Viděla jsem Liama, jak ke mně míří. Nabídnul mi ruku a vytáhnul mě na parket. Zabořila jsem mu obličej do ramene a pomalu jsme se točili. Tak moc mě to užíralo. Neměla jsem nejmenší tušení, jak to s ním je, nebo co s ním bude dál. Jediné, co jsem věděla, byl fakt, že nebyl se mnou. A to ve chvíli, kdy jsem ho nejvíc potřebovala. Zase."
„Proto to mamce odmítáš říkat?" zeptal se Mike. Ani jeden z nás nechápal.
„Co jí odmítám říkat?"
„No to, že se jí nic nestane."
„Jo," vydechnul Theo, „přesně proto. Protože vždycky, když jsem jí řekl, že ji nikdy neopustím, tak nás od sebe odtrhli. Když jsem jí řekl, že se jí nic nestane, tak se jí něco stalo. Obrácená psychologie. Ale na druhou stranu ani neříkám, že se jí něco stane. To ne. Prostě se to snažím nekomentovat."
„A jak to teda bylo dál?" Nell očividně příběh fakt zaujal.
„Písnička už pomalu měla končit. Tehdy jsem se od Liama jakoby odtrhla. Ještě mě ale chytnul za ruku, čímž mě zastavil. Řekla jsem mu, že já už takhle dál nemůžu. Sotva jsem se otočila a rozešla se pryč, do někoho jsem narazila."
„Už odcházíš?" řekl za mě Theo. Naše pohledy doprovázeny úsměvem rozzářenými obličeji se opět střetly.
„Co?" nechápala Nella.
„Tohle mi řekl. Prostě tam tak s úsměvem stál. A první, co mi řekl, bylo fakt, jestli už odcházím. Místo čehokoliv jsem se na něj přitiskla. Nevěřila jsem svým očím. Ale fakt tam byl. Přiložil mi ruce na záda a začal se se mnou houpat. Uštědřil mi dokonce i pusu do vlasů."
„Řeknu vám, ještě dobré dvě písničky se ode mě odmítala odlepit. Sice jsem se chtěl přivítat s Liamem, ale nechtěl jsem Mii odporovat. Konec konců, nechyběla mi o nic míň, než já jí."
„Takže..." řekla po chvilce ticha duchem nepřítomná Nella, „tohle je konec?"
„Více méně. Spolu s vaším otcem jsme nastoupili u FBI. Do dneška poctivě využívají naší schopnosti zjistit, když někdo lže, nebo třeba toho, že jsme rychlejší, silnější, umíme se proměnit ve vlky a taky se dokážeme rychleji hojit. Ale já osobně mám nejradši braní bolesti. Ostatně, kvůli tomu jsem chtěla jezdit se sanitkou."
„A ty, tati?" zajímal se Mike, „co nejvíc baví tebe?"
„Mě? To je těžká otázka..."
„Není. Jednoznačně tě nejvíc baví strkat lidem drápy do krku, aby ses jim dostal do mysli."
„COŽE?!" vyjekli ti dva vzadu. Theo si jazykem navlhčil rty a vyčítavě se na mě usmál. Jenom jsem pokrčila rameny.
„A, ehm... tati?"
„Ano, Mikeu?"
„Můžu se ještě na něco zeptat?"
„Jasně. Jen se ptej."
„No, já-"
„A to jste nám to fakt nemohli říct doma?" vyčetla nám Nella, „to jste fakt museli počkat na tuhle cestu?"
„Jo," odvětila jsem pohotově.
„Ale proč?"
„Takže za prvé, protože jsme tím zabili většinu cesty. A za druhé, protože jsme s vaším otcem tak nějak nechtěli, abyste nad tím nějak extra přemýšleli."
„Tak dík no."
„Mikeu?" vrátil se k synovi Theo, „na co ses chtěl zeptat?"
„No, já jenom... Je to pravda?"
„Co?"
„No... Tohle. Všechno. Fakt jste s mámou... vlkodlaci?"
„Víš, Mikeu," odpověděla jsem za Thea, „záleží jenom na tobě. Jestli tomu věříš nebo ne."
„A když jo?"
Hlasitě jsem vydechla.
„A dejme teda tomu, že to je pravda. Chtěl bych se ještě na něco zeptat."
„Povídej. My už si s vaším tátou něco vymyslíme."
„No... Tehdy u Scotta McCalla doma. Myslím ten den, kdy tě strejda Liam předvedl zpátky."
„Hmm?" čekal na pointu otázky Theo.
„No... Říkal jsi, že - teda... mamka říkala, žes tam měl nějaký sen. A tys říkal, že tě bude děsit až do konce života." Theo hlasitě polknul. Sevřel volant ještě pevněji. Vypadal jako duchem nepřítomný. Jako by se utápěl ve vlastních vzpomínkách. A taky že se utápěl.
„Ehm... tati?" přerušila chvíli ticha Nella. Theo ale pořád nereagoval. Postupně přidával na plynu.
„To je v pořádku," zašeptal. Ani jednou nemrknul. Bylo mi víc než jasné, co se děje. No do háje.
„Theo...?" začínala jsem se bát. Auto nabíralo až nebezpečnou rychlost.
„Nemusíš přestat," sevřel volant pevněji.
„Theo!" zakřičela jsem a přiložila jsem svou ruku na tu jeho. Tím jsem ho probrala z transu. Zatřásl hlavou a dupnul na brzdu. Silnice naštěstí byla prázdná, takže jsme provoz nebrzdili. Ale jet o padesát metrů dál a vyletíme ze zatáčky přímo do stromů.
„Tati?" zeptala se vyděšeně Nella. Theo se chytnul za hlavu a zhluboka oddechoval.
„Mám teď řídit já?" zeptala jsem se. Theo se jenom nervózně usmál, zavrtěl hlavou a znovu nastartoval.
„Máme tomu teda rozumět tak," klepal se ještě trochu Mike, „že je ten příběh pravdivý?"
„Můžeš tomu rozumět třeba tak," zhostila jsem se odpovědi, „že jsme si tím zkrátili cestu. Za deset minut jsme v Kalifornii."
„Přivítejte nejlepšího lakrosového hráče všech dob," vyšlo z rádia, kterému jsem zvýšila hlasitost, „Liama Dunbara!"
„Já ho zabiju!" zakřičel Theo. Viděla jsem ve zpětném zrcátku, jak se Nella s Mikem po sobě podívali a jenom obrátili oči v sloup. „Jestli to nestihne-"
„Theo, uklidni se. Stihne to."
Vyčítavě se na mě podíval. Místo jakéhokoliv verbálního projevu jsem však ještě přidala rádiu na hlasitosti.

________

Part 3
Minulost nezměníš

Lidi... ono je to fakt tady. Tady je konec.

Ale snad jste si nemysleli, že já bych to ukončila tady 😁

Ne, už teď je na mém profilu třetí a zároveň poslední část tohohle příběhu. Zatím se jmenuje Minulost nezměníš, ale ještě se pracuje jak na názvu, tak na coveru knížky 😁

Každopádně. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že by zrovna moje tvorba někoho zajímala, popřípadě bavila. Až mě udivuje, jaké zpětné reakce se mi dostalo. A jakože... téměř 2k přečtení? Ani ve snu!

A jestli vás můžu požádat, strašně by mě zajímalo, která kapitola nebo scéna se vám líbila nejvíc. Jenom tak 😁

Takže stejně jako u prvního dílu děkuju všem, kteří mi dali pocit, že tady na tom světě nejsem zbytečně:
klimarudas
Pavlinka69
AdellStilinski
kyselina2002
andulkaaa_03
WendyDdov
WhitePrincess_765
RonnieMariaJanov
blueunicorn1999
katka1108
victoria_never
Poklona
MENDESSKA
BlankaValiov
anonymanonym059
_Christiana__
Tess_Christian
teenwolfjane1
MaiJanackova001
TJBlack04
AnetaStrieglerov
USserka
slechtovka456
user42389053

Děkuju moc všem ať už za hvězdičky, přidání mého příběhu do vašeho seznamu čtení, sledování nebo komentáře, které povzbudily. Opravdu. Každičký. Do jednoho. Lepší čtenáře bych si nemohla přát 😘