Jsem ráda, že jsi zpátky |2| (Theo Raeken FF)

Teď nebo nikdy

Jak Mia řekla, tak opravdu udělala. Od poražení Anuk-ite uběhlo už pár let a ona fakt přerušila veškeré kontakty se všemi ze Scottovy smečky. Teda... Dobře, buďme upřímní. Někdo se našel.
Slíbil jsem přece Liamovi, že mu pomůžu se zvládáním vzteku. A svůj slib jsem taky dodržel. Každý úplněk jsem za ním jel do Beacon Hills, někdy přijel on za mnou. A to byly ty chvíle, kdy se s ním setkala i Mia. Už mi tak moc nevadil. Svůj vztek jsem si na něm totiž pokaždé dost vybil, takže jsme vždycky byli v pohodě.
Během těch pár let se Mia tuším třikrát setkala s Coreym a Masonem. Ale jinak už opravdu nikdo. Žádná Lydia. Žádný Scott. Žádný Stiles.

„Fakt to chceš udělat?" ptal se mě už snad po padesáté Liam, čímž mě čím dál víc znervózňoval. Seděli jsme v hospodě nedaleko našeho studentského bytu, kde jsme se já a Liam scházeli pokaždé, když měl zápas v New Yorku nebo když měl prostě čas. Tak nějak se z nás stali nejlepší kámoši. Mia nám dokonce začala říkat 'Thiam'. Že prý je to prostě kratší než pořád říkat 'Theo a Liam'.
„Fakt mi nepomáháš," ohradil jsem se na něho a přijímal od něj zpátky hnědou krabičku. Zatímco jsem si ji schovával do kapsy, Liam usrknul piva. „I když už seš dospělej a já ti to konečně nemusím kupovat, nechápu, jak to můžeš pít."
„Za prvé, protože se nemůžu ožrat. A za druhé... Prostě mi to chutná."
Jenom jsem se zamračil a nechápavě zavrtěl hlavou. Spojené ruce jsem položil na stůl a sklonil k nim nervózní obličej. Hlasitě jsem vydechnul.
„Uklidni se. Chystáš se na to už... Půl roku? Nemáš proč se stresovat."
„Nemůžeš mě nějak podpořit?" vyjel jsem po něm. Měl jsem nervy na drát.
„Fajn, fajn. Zavři oči."
„Cože?"
„Chtěl jsi psychickou podporu? Chtěl. Tak zmlkni a zavři oči."
„Někdy tě fakt nechápu, Dunbare."
„To já taky. Například nikdy nepochopím, kdy jsem klesl tak nízko, že jsem v hospodě s tebou."
„Liame!" rozkřiknul jsem se a vrazil pěstmi do stolu, až se k nám pár lidí otočilo.
„Ježiš, uklidni se. A zavři už konečně ty oči."
„Fajn," zafuněl jsem, sklonil pohled ke stolu a zavřel oči. Zaposlouchal jsem se. Vnímal jsem veškeré okolní zvuky. Cinkání skleniček, radostný smích, všemožné rozhovory.
„Ehm, ehm," odkašlal si Liam a já začal litovat, že jsem ho požádal o pomoc, „takže-" Cinknul mu telefon.
Otevřel jsem oči a vzhlédnul k němu. Jenom se nad zprávou uchechtnul. Letmo se na mě podíval a vrátil se pohledem zpátky k mobilu; když mu však došlo, že se na něj dívám, věnoval mi svůj libý pohled a začal vysvětlovat: „Mia píše."
„A co?" zeptal jsem se po tom, co pár vteřin mlčel. Přímo jsem ho propaloval pohledem.
Liam znovu sklonil pohled k telefonu, „prej: Liame, já chápu, že Thea nejvíc miluješ a podobné hovadiny, ale pamatuj si, že je to ještě pořád můj kluk, takže se prosím ujisti, že v něm zbyla ještě nějaká láska pro mě. Díky."
Musel jsem se usmát. Celá Mia. Do háje, tak moc ji miluju.
„Jak moc tě ta holka žere?"
„Ne tolik, jako já ji."
„Fajn, fajn, tyhle sladký řečičky si schov do kapsy pro ni," položil telefon na stůl displejem dolů, „můžeme pokračovat?"
Zhluboka jsem vydechnul. Znovu jsem nuceně zavřel oči a sklonil obličej k dřevěnému stolu.
„Představ si, že se vracíš domů pozdě v noci." Vyčítavě jsem k němu zvednul svůj pohled. „Věř mi. No tak, dělej." Jenom jsem obrátil oči v sloup a udělal, jak Liam řekl. „Takže znovu. Ehm ehm. Kde jsem to... Jo. Představ si, že se vracíš domů. Je noc, je tma. Odemykáš dveře od bytu a pomalu vcházíš dovnitř, protože nevíš, jestli Mia už náhodou nespí. Uvnitř se ale svítí. Zavíráš dveře, vyzouváš si boty a jdeš do té vaší hlavní místnosti. Mia leží na posteli. Na klíně má zapnutý notebook. Spí. Tak a teď mi řekni, co budeš dělat dál. Do nejmenších detailů."
„Tak tohle má být ta tvoje psychická podpora? Díky moc, Liame, fakt to nepomá-"
„Zkus to. Fakt. Poprvé v životě mi věř."
Povzdechnul jsem si a znovu sklonil pohled ke stolu. Zavřel jsem oči. Neviděl jsem však tmu. Stál jsem v našem studentském bytě, přímo vedle postele, na níž Mia spokojeně podřimovala. Dal jsem na Liamovu stupidní radu a popisoval, co se děje dál: „Stojím vedle postele. Vidím, že Mia spí. Jenom se usmívám. Je tak roztomilá. Beru jí notebook z klínu, zavírám ho a pokládám na stůl. Zapínám lampičku na nočním stolku. Postupně vypínám všechna světla, až se posledním zdrojem světla v místnosti stává lampička a světlo z oken. Sundávám si mikinu, sundávám si tričko. Naposledy kontroluju, jestli jsou dveře zamčené. Jsou. Lehám si vedle Mii na postel. Leží na levém boku, tím pádem ležíme tváří v tvář. Do prstů beru slabý pramínek jejích dlouhých hnědých vlasů, který měla v obličeji a dávám jí ho za ucho. Usmívám se. Mia se teď usmívá taky. Kdo ví, o čem se jí zdá.
Jemně ji hladím po čele. Teď dávám svou dlaň na její líčko a dávám jí pusu na čelo. Během těch pár vteřin, kdy se od ní odmítám odtáhnout, mi v hlavě probíhají snad všechny naše polibky. Dokonce i ten první, i ten druhý, i ten stý... Všechny. Odtahuju se od ní. Palcem ji hladím po líčku. Přemýšlím. Nad ní. Nad tím, jak jsem si ji zasloužil. Jak zrovna mě mohlo v životě potkat takové štěstí. Byl jsem takový zmetek. Grázl. Hajzl. Pro to, co jsem byl, snad ještě ani slovo nevymysleli. Ale změnil jsem se. Ona mě změnila. Už nechci moc. Nechci smečku. Chci ji. Chci, aby byla šťastná. Aby byla se mnou. Protože bez ní nejsem nic. Bez ní jsem jenom sprostý lhář a vrah. Už tak se cítím dost špatně za to, že jsem se přes ni chtěl ze začátku dostat do smečky. Je mi ze sebe zle. Ale podívám se na Miu... Jsem šťastný. Miluju ji celým srdcem. Udělal bych pro ni cokoliv. Nedokážu si představit život bez ní. Probouzet se sám nebo vedle někoho jiného. Necítít její ruku a horký dech na své hrudi. Nemít komu zvednout náladu. Nemít se s kým dívat na horory. Nemít koho poslouchat, jak úžasně zpívá. Neslyšet její hlas, nemoct políbit její rty... Bez ní jsem nic. Miluju tě, šeptám. Nijak nereaguje. Pořád spokojeně odfukuje."
„Ty krávo, chlape," vytrhnul mě z přemýšlení Liam a já měl v ten moment chuť ho uškrtit, „ty v tom pěkně lítáš. Tak co? Pomohlo to?"
„Asi jo," poškrábal jsem se na krku nejistě, „dík."
„Tak to byla nádhera," ozval se dívčí hlas zpoza mě. Otočil jsem se. Mohlo jí být zhruba tolik co Liamovi, možná o něco mladší. Nikdy jsem ji neviděl. Hned se dostala do rozpaků, „jejda... Moc se omlouvám, nechtěla jsem vás poslouchat. Jenomže... Vaše holka má fakt štěstí."
„Teda..." nevěděl jsem, co říct, „děkuju."
„Za takovéhle věci se neděkuje. Sofie," natáhla ke mně ruku, „Sofie Wilsonová."
„Theo," potřásl jsem si s ní rukou a upřímně se usmál, „Theo Raeken. A tohle je-"
„Liam," dopověděl za mě Liam a jenom k Sofii kývnul, protože byl na druhé straně stolu a fakt neměl v plánu natahovat se jak trotl, „Liam Dunbar."
„Liam Dunbar?" rozzářily se Sofii oči, „ten Liam Dunbar?"
„Jako ten nejotravnější člověk na planetě? Jo, to je on."
„Ne," neocenila mou 'vtipnou' narážku Sofie, „myslím toho lakrosového hráče."
„Jsem nevěděl, že holky zajímá lakros," překvapilo Liama.
„Kdo by sledoval fotbal. Lakros je náhodou super! Můj brácha na střední je jím úplně posedlej a nutí mě chodit na každý jeho zápas."
„Upřímnou soustrast," odfrknul jsem.
„Náhodou, mě to baví. A je mi ctí sdílet jednu hospodu s už skoro legendou."
„Prosimvás, v celostátním kole jsem byl jednou."
„Ale tolik bodů, kolik jste dal vy za jeden zápas, nedal žádný tým za celou sezónu! Určitě se tím jednou budete živit."
„Co takhle si tykat?" nadhodil Liam.
„Dobře..." Sofie se začala červenat.
„Tak já už asi půjdu," popadnul jsem telefon a dal si ho do kapsy, zatímco z druhé jsem vytáhnul peníze a položil je na stůl, „další rundu máte na mě. Radši se vrátím za Miou, než mě bude podezřívat, že my dva spolu něco máme."
Liam se jenom uchechtnul, „ale jedno mi slib."
„Co?"
„Až se na to budeš chystat, normálně mi zavoláš. Klidně si vypnu mikrofon. Ale chci slyšet její reakci."
„Fajn. Jo a slečno," otočil jsem se k Sofii, ze zadní kapsy vytáhnul stříbrný balíček, který v ní nosím pořád, chytnul ho mezi ukazováček a prostředníček a podal jí ho jako peníze, „je nezadanej." Div se nezačala červenat. Položil jsem kondom na stůl a vycházel ze dveří.
„Raekene!" ozvalo se hospodou.
„Poděkuješ mi později, Dunbare," naposledy jsem se otočil na hospodu plnou přiblblých pohledů.