Jsem ráda, že jsi zpátky |2| (Theo Raeken FF)

Slibuješ?

„Pravdu?" usmál se na mě a políbil mě. „Myslím," zašeptal mi do ucha a jeho rty začaly zasypávat můj krk něžnými polibky.

Leželi jsme na zadních sedadlech. Respektive na nich ležel Theo, já jsem totiž ležela na něm. Nikdo z nás nemluvil. Zatímco Theo mi mlčky pročesával vlasy, já jsem z hlavy stále nemohla vypustit vzpomínku na Anuk-ite. Má mysl se nemohla rozhodnout, komu věřit. Kdo ví. Třeba i tahle chvilka byla jenom součástí jeho plánu dostat se ke Scottovi.
S každým dalším pohlazením mě pohltila úleva. Byl se mnou. Miloval mě. Jenomže s každým dalším pocítěním jeho dechu na mém krku mnou projel mráz přinášející vztek a nedůvěru. I přes to všechno. Byl to lhář a vrah.
„Co se děje?" zeptal se najednou. Ani jsem se nehla. „Mio? O co jde?"
„O nic," zafuněla jsem.
„Mio..." zapřel se o lokty, čímž mě prakticky donutil převalil se na břicho, zapřít se o ruce a čelit jeho vyčítavému pohledu.
„Jenom mě štve ta situace s Nolanem."
„To není pravda a ty to víš." Výraz v jeho obličeji zvážněl. „Nad čím přemýšlíš?"
Uchechtla jsem se, „nad tebou."
„A proto je z tebe tak moc cítit vztek?"
Odvrátila jsem od něj zrak a znovu si na něj lehla zády.
„Mio-"
„Nechci o tom mluvit," zarazila jsem ho sklesle.
„Prosím..."
„Theo, ne!" Uvědomila jsem si, že můj vztek právě vyplul napovrch. Theo mě chytnul za ruce a položil je na mé břicho. Palec jeho pravé ruky hladil tu mou. Uklidnilo mě to. A vrcholem bylo, když mi dal pusu do vlasů.
„Půjdu na vzduch," rozhodla jsem nakonec. Theo mě pustil, já jsem se zvedla a vyšla ven z auta. Založila jsem ruce a pomalu chodila sem a tam.
Zhruba po pěti minutách Theo vyšel z auta a šel si sednout za volant. „Scott volal," podíval se na mě, „máme mu získat čas. A taky zabránit, aby se Liamovi a ostatním něco stalo." Přikývla jsem a zaujala místo spolujezdce.

„Tak fajn," zastavili jsme se, sotva jsme vešli do nemocnice, „kam teď?"
„Podle mě bychom se měli rozdělit."
„Mio-"
„Theo," přerušila jsem jeho nesouhlas, „rozdělíme se. Tečka."
Theo i přes nesnesitelný odpor přikývnul. Jeho ruka chytla tu mou a políbil mě. „Dávej na sebe pozor."
„Neboj."
„Já to myslím vážně. Nebojuj. Neriskuj. I kdybys měla někoho obětovat, radši si zachraň vlastní zadek."
„Theo-"
„Slib mi to," zvýšil rozpačitý hlas Theo.
„Fajn. Slibuju, že nebudu bojovat."
Naposledy se usmál, pomalu pustil mou ruku a rozešel se k výtahu, zatímco já jsem se rozešla chodbou.
Nikde nikdo. Ani živá duše. To se však změnilo, když jsem procházela kolem dveří od ostatních k nerozpoznání. Narozdíl od ostatních v nich však tloukly dvě srdce. A do těch jsem taky bez přemýšlení vtrhla.
„Proboha..." rozeběhla jsem se okamžitě ke klukovi sedícím na zemi, „Nolane!" Melissa McCallová mi ustoupila z cesty a nechala mě tak bratra obejmout. Slyšela jsem, jak při mém sevření zasyčel bolestí. Proto jsem ho hned pustila a chytla ho za ruku. Okamžitě se mu po ní začaly sbíhat černé čáry, jež postupovaly až na mou ruku. Nolan se zděsil.
„Uklidni se," těšila jsem ho, zatímco jsem si všimla krvavé rány na jeho čele, „tohle ti nijak neublíží. Jenom ti veznu bolest."
Nolan nejistě přikývnul. Jeden z jeho koutků jemným vyzdvižením naznačil svým způsobem pochopení a zároveň stud. Konečně mu došlo, že já nejsem ta zlá.
„Můžeš vstát?" zeptala se Melissa. Nolan přikývnul. „Budeme potřebovat tvoji pomoc."
„Pomoc?" nechápala jsem, „s čím?"
„Získat nemocnici zpátky."

Theo
„Fajn. Slibuju, že nebudu bojovat."
Naposledy jsem se na Miu usmál, neochotně pustil její ruku a na její přání jsem se rozešel k výtahu. Dokud se nedostavil, pozoroval jsem Miu, jak mi pomalu mizí z dohledu. Pořád jsem musel přemýšlet nad tím, co se jí asi v autě honilo hlavou. A bál jsem se, že odpověď znám.
Strach. To je to, co vyvolalo tuhle válku. To, co přinutilo Miu nedůvěřovat mi. To, co jsem cítil pokaždé, když nebyla se mnou. Protože i když mi slíbila, že nebude bojovat a já z hloubi srdce doufal, že to tentokrát myslela vážně, znal jsem ji. A to až moc dobře na to, abych věděl, že když půjde o život komukoliv, ona se ho bude snažit zachránit. A tohle bylo něco, co ji a Scotta tolik spojovalo. Důvod, proč Scott řekl, že bude navždy součástí smečky. Něco, co mně chybělo. Já jsem v sobě totiž odjakživa měl pud sebezáchovy. Pouze dva city ho za mých téměř devatenáct let přerostly - láska k Mii a potřeba ji chránit. Bylo mi jedno, že mi to nikdo nevěří. Já jsem pravdu znal. A o to víc mě bolelo, když pro Miu ta nejdůležitější pravda v mém životě nebyla nic jiného než jen další sprostá lež.
Cinknutí mě probralo z hlubokého přemýšlení a zároveň mi tak dalo najevo, že výtah už je tady. Zhluboka jsem vydechnul a nastoupil. Zmáčknul jsem nějaké náhodné tlačítko a čekal, do čeho se dostanu.
Přemýšlel jsem, proč to vlastně dělám. Vždyť bylo tak jednoduché odejít. Popadnout Miu a odjet zpátky do New Yorku. Kamkoliv. Prostě pryč od tohohle zmatku a nedůvěry vůči mně.
Čím výš jsem jel, tím blíž byla skupina tlukoucích srdcí. Tím rychleji bilo i to moj... Prostě řekněme to, co jsem měl já. A výtah opravdu zastavil v patře plném života.
Sotva se dveře otevřely, všimnul jsem si chlapce o něco mladšího než já. Stál ke mně zády. Mířilo na něj několik dospělých mužů, mezi nimi se vyjímal Gabe. Okamžitě jsem kluka popadnul a skočil s ním zpátky do výtahu, přičemž jsem zavřel dveře.
„Co ty tady děláš?" vyjel po mně okamžitě místo toho, aby mi poděkoval za záchranu. I když, co jiného čekat od Liama.
„Zrovna jsem se sebe ptal na to samé," pomalu jsem si sundal čepici a vyjeveně na Liama koukal. Nebylo mi zrovna dvakrát příjemné tam s ním být. Uklidňoval mě však fakt, že jsme momentálně měli stejného nepřítele.
Sklonil hlavu a poslouchal. „Pořád tam jsou?" zeptal jsem se. Liam přikývnul.
Zhluboka jsem se nadechnul a o krok k Liamovi přistoupil, „neumřu pro tebe."
„Ani já pro tebe neumřu," vyjádřil se Liam. Rozhlížel se okolo. Přemýšlel. „Ale budu... s tebou bojovat."
„Dobře," přikývnul jsem, „pojďme bojovat." Zmáčknul jsem tlačítko a dveře se otevřely.
Než se lovci stačili vzpamatovat, pustili jsme se do nich. A musím to přiznat, s Liamem jsme byli docela dobrý tým. Do minuty byli dole všichni.
Z druhé strany už se k nám blížili další. Ty si však vzali na starosti Scottova máma, Nolan a... ona si prostě nedá říct.
„Něcos mi snad slíbila," zavolal jsem na Miu, která právě sundala druhého lovce po tom, co ho zklidnila svým zrakem.
„K zemi!" zakřičel Nolan na mě a Liama. Otočili jsme se. Gabe na nás mířil svou zbraní a chystal se vystřelit. Zatímco já jsem popadnul Liama a hnal ho pryč, Mia mířila k nám. To se jí nevyplatilo.
Gabe střílel jako šílený. Nedopočítal bych se, kdybych se snažil zjistit počet vystřelených nábojů. Jedno však vím jistě. Tři z nich nepřišly nazmar.
Jako první šel k zemi Liam, jehož kulka trefila do nohy. Dvě vteřiny po něm lehla Mia, Gabe trefil její ruku. Pustil jsem Liama a rozeběhnul se, abych ji stihnul chytit. A přesně v ten moment mě střelil do ramene. Dopadnul jsem zhruba dvacet centimetrů od Mii. Přitáhnul jsem si ji do objetí a svým způsobem ji za sebe schoval, aby případná letící kulka trefila mě místo ní.
Liam se vzchopil poměrně rychle. Vstal a namířil si to k Gabeovi. Chytnul pušku a zvednul ji i s Gabeovýma rukama nad hlavu. Mia mu chtěla jít pomoct, já jsem jí to však nedovolil. Sice ji trefil 'jenom' do ruky, i tak její rána byla z nás tří nejhlubší, tím pádem i nejbolestivější. Přiložil jsem proto svou dlaň na její tvář. Černé čáry se bez meškání dostavily. Sice mnou projela bolest, radost, že je Mia v pořádku, však byla silnější. Nejradši bych jí dal pusu a řekl, jak moc mě to mrzí. Jak moc pro mě znamená. Jak moc ji miluju. Místo toho jsem však upřel pohled na bojujícího Liama, zatímco Mia pečlivě pozorovala svého bratra.
V druhé části místnosti se objevil další lovec. Zrovna přijímal informace z vysílačky. Jaké, to jsem neslyšel. Vysílačku odložil a namířil pistolí na Liama s Gabem. „Pozor!" zakřičel jsem. Už však bylo pozdě.
Liam stačil uskočit. To bohužel neplatilo i pro Gabea. Mia mě pevně stiskla a zabořila obličej do mé hrudi, když sebou Gabe začal třást. Na jeho tričku se vyjímalo čím dál víc červených skvrn. I já jsem na chvilku zavřel oči. Co vám budu povídat. Nebyl to příjemný pohled.
Ozvala se rána. To Nolan přetáhl útočníka po hlavě hasičákem a ten šel k zemi. To však nezabránilo Gabeovu osudu. Jeho budoucnosti, jež měla být dopsána v příštích vteřinách. Jeho konci.
Pomalu jsme si začali stoupat. Mé tričko bylo od Miiných slz úplně promočené. Sice to nebylo poprvé, kdy viděla umřít člověka, i tak to pro ni však bylo něco nepředstavitelné. Paní McCallová pomáhala Liamovi na nohy a stejně jako já a Nolan sledovala poslední chvilky mladého chlapce, jenž si myslel, že dělá správnou věc.
Chytnul jsem Miu za ruku a společně s ní šel blíž. Svévolně jsem ji pustil. Pomalu přišla ke svému bratrovi. Ten ji přivítal s otevřenou náručí a bratrským porozuměním. Zadržovala slzy a hlasitý vzlykot. Stejně tak Nolan.
„Bolí to," naříkal Gabe z posledních sil, „bolí to. Bolí to. Bolí to." Jo, byl to nepřítel. Jenomže, konec konců, bylo to ještě dítě. Jenom mladý kluk ovládaný vlastním strachem, který se bohužel přidal na tu špatnou stranu. Jedno nepatrné rozhodnutí ho stálo život. Ale jak říkám. Byl to jenom kluk. Obyčejný člověk. A když jsem se tak na Miu díval, nechtěla, aby zemřel. A když už, tak ne takhle.
Pomalu jsem se k němu rozešel. Zvednul ke mně své lesklé oči. Bál se, co přijde. Hádám, že si myslel, že ho jdu dodělat.
Přidřepnul jsem si k němu, vyhrnul mu rukáv a pevně mu stisknul předloktí. Po ruce mu ihned naběhly černé čáry, jež pokračovaly po mých pažích nahoru. Gabeovo rychlé dýchání se zklidnilo.
„Bolí to ještě?" zeptal jsem se.
„Ne," vydechnul Gabe. Poslední slovo, jež se vydralo z jeho úst.
„Dobře," dodal jsem nepřítomně. Gabeova víčka klesla, stejně tak jeho hlava. Černé čáry zmizely. A to z důvodu, že Gabe už žádnou bolest necítil. Jak by mohl. Umřel.
Pomalu jsem mu položil paži bez života na nohy a stoupnul si. Prohlédnul jsem si všechny skleslé pohledy v místnosti. I když to byl nepřítel. Vidět umřít tak mladého chlapce není příjemný zážitek.
Téměř všichni upírali své pohledy na čerstvě mrtvé tělo. Pouze mladá dívka brečela svému bratrovi do trička. Rozešel jsem se k ní. Nolan mi ji lítostivě vydal. Než jsem Miu obejmul, zvedla ke mně svou uslzenou tvář. „Ať si kdo chce co chce říká," snažila se usmát, „nejsi jenom bezcitný lhář a vrah." Nuceně jsem odsyknul a přitáhnul si ji do objetí. Jemně jsem se s ní houpal. Uklidňovalo to jak ji, tak mě.
„Takže..." přerušil několik minut ticha pro Gabea Liam, přičemž jsme se od sebe odtáhli, „tohle je konec?"
„Není," odpověděla Mia bez přemýšlení. Podívali jsme se po sobě, „lovci nebyli náš jediný problém." Vysmykla se mi a chtěla utéct pryč.
„Mio!" doběhnul jsem ji u výtahu a chytnul ji za ruku, „nejdeš pomoct ostatním s Anuk-ite."
„Jdu. Mám s ním ještě nějaké nevyřízené účt-"
„NE!" zařval jsem. Mia se docela zhrozila. Otočili se k nám všichni, co tam s námi v té chvíli byli. Na to jsem ale kašlal, „tohle ti nedovolím! Už tak jsi se málem zabila mockrát, myslíš, že mám potřebu to číslo ještě zvyšovat?!"
„Theo..."
„Ne," nechtěl jsem jakékoliv výčitky ani slyšet, „já tě nepustím. Tentokrát už ne."
„Naposledy," chytla mě za obě ruce, „slibuju."
„Vím, jak dopadají tvé sliby."
Umlčela mě polibkem. Ten přerušilo cinknutí. Výtah už byl tady.
„Slibuješ?" ujišťoval jsem se naposledy.
„Slibuju," po mrknutí jí z oka vytekla slza velikosti perly. Pustila mě a nastoupila do výtahu.
S hlasitým povzdechnutím jsem se vrátil zpátky k ostatním. Ti mě bedlivě pozorovali.
„Co," zafuněl jsem nevrle.
„Je ti jasné," uklidňoval mě Liam, „že tě neposlechne?"
„Dunbare," vykročil jsem rozčileně k němu a ukazoval na něj prstem, „drž hubu. Na tvoje názory tady nikdo není zvědavý. A já trojnásob."
„Ale má pravdu," zastal se ho Nolan, „a ty to víš. Theo, oba Miu známe až moc dobře na to, abychom nevěděli, že tenhle slib ona prostě není schopná dodržet."
Kdybych mohl, dal bych mu pěstí. A Liama bych dokopal. Dobře, mohl jsem. Jenomže oba byli pro Miu až moc důležití na to, aby mi to bylo jedno. A já neměl za potřebí si jejich důvěru ještě snížit, pokud jsme s Miou měli i nadále zůstat spolu.
___

Tak už se nám to pomalu blíží ke konci 😥
Jenom, kdyby se mě někdo chtěl na cokoliv zeptat (ať už ohledně knížky nebo ohledně mě), klidně se zeptejte. Mám dneska takový super den, takže tak 😁
Děkuju moc za veškerou podporu, co se týče přečtení, hvězdiček a povzbuzujících komentářů. Děkuju vám moc, lidi 😍😘