Jsem ráda, že jsi zpátky |2| (Theo Raeken FF)

Jsem návnada

„Schovat se? Nic lepšího nemáme?" už jsem měl těch jeho keců po krk.
„Tak hele, chceš ochránit Miu, ne?"
Místo odpovědi jsem se podíval do zpětného zrcátka, abych moji Miu zkontroloval.
„MIO!" zakřičel jsem z plných plic a zběsile jsem dupnul na brzdu.

Auto s prudkým zabočením a hlasitým bržděním pneumatik po asfaltu po chvilce opravdu zastavilo. Bez váhání jsem otevřel dveře. Stačil jsem naštěstí sklonit hlavu, takže přízračná kulka, již po mně Mia vystřelila, kolem mě jenom proletěla.
Vypadnul jsem z auta na zem a s vyděšeným obličejem a hlasitým oddechováním jsem couval dozadu.
Mia pistoli sklonila. Vystoupila z auta a znovu vyšla ke mně. Viděl jsem, jak její hnědé vlasy chytaly barvu havraní. Její oči černaly taktéž, až to vypadalo, že je nemá vůbec. Jenom dvě černé díry. Díry plné temnoty.
Kulky mě míjely jedna za druhou. Cítil jsem, jak mi dokonce jedna z nich rozcuchala vlasy. Pořád jsem couval jako rak, stejně tak rychle se ke mně Mia přibližovala.
„Mio," natáhnul jsem k ní ruku, pořád jsem však couval, „Mio, nejsi jedna z nich."
„Mio!" držel ji už Liam. Mia ho mávnutím ruky odhodila stranou a znovu po mně začala pálit.
„Mio," přiběhnul k ní znovu Liam a začal s ní třást, „prober se! Mio! MIO!"

Mia
„Mio!"

„To je v pořádku,"

„Mio, prober se! Mio!"

„nemusíš přestat."

„MIO!"
Theova silueta začala mizet. Místo ní se přede mnou objevil Liam, který se mnou třásl jako pominutý. „Díky Bohu," obejmul mě a pevně mě stisknul, „Mio!"
Cítila jsem, jak se má pravá ruka pod Liamovým stiskem rozevřela a něco z ní vypadlo. Liama jsem ze sebe setřásla a podívala se na zem. Ležela tam pistole Přízračného jezdce.
Můj zrak však okamžitě vystřelil k Theovi, který ležel na zemi asi dva metry ode mě a vyděšeně oddechoval. Díval se na mě, potom sjel pohledem k pistoli a znovu na mě. Bála jsem se, že mi pomalu začalo docházet, co se právě stalo.
„Co..." zeptala jsem se nepřítomně.
„Ovládlo tě to," přistoupil ke mně blíž Liam, „střílelas po něm."
„No do háje," vyběhla jsem k Theovi a okamžitě mu skočila kolem krku, „já... moc se omlouvám, já... strašně moc, moc, moc, moc se omlouvám, já..."
„Neomlouvej se," přerušil můj vzlykot Theo a stisknul mě tak pevně, jak to jen šlo, „to já bych se měl omluvit. Měl jsem tady být. Měl jsem tě ochránit."
„Lidi..." přerušil tuhle dojemnou chvilku Liam, „už jsou blízko."
Odtáhla jsem od Thea svůj uslzený obličej a oba jsme si pomalu stoupli. Theo mě chytnul rukou okolo pasu a vykročil se mnou k autu.
Procházeli jsme kolem pistole. Nemohla jsem od ní odtrhnout jak myšlenky, tak zrak. Rychle jsem se proto vyškubla z Theova držení a pro pistoli se natáhla, Liam byl však rychlejší.
„Tak na to hezky rychle zapomeň. Té pistole se už nikdy nedotkneš. A vůbec, sedám si dozadu. Takže ať si sedneš dozadu nebo dopředu, budeš pod dohledem."
Jenom jsem se na něj zamračila a šla si sednout na sedadlo spolujezdce. Theo se na Liama vítězně zašklebil, hned si však sednul za volant. Čekal, až nastoupí i Liam a co nejrychleji se rozjel k nemocnici.

Vystoupili jsme z auta a rozeběhli se k hlavnímu vchodu. Liam se však zarazil.
„Liame, dělej," pokáral ho Theo, „zas tak velký náskok nemáme."
Místo odpovědi Liam vlezl do sanitky a zapnul sirénu.
„Co to sakra děláš?" okřiknul ho Theo. Pustil mě a okamžitě běžel sirénu vypnout.
„Ne!" táhnul ho zpátky Liam, „nevypínej to!"
Odhodil Thea zpátky ke mně, ten se však už poměrně rozzuřený dožadoval vysvětlení:
„Chceš je všechny přitáhnout sem? Úplně každého?"
„Přesně to chci. Protože když budou tady, nepůjdou po Scottovi."
„A co dělá Scott tak důležitého, že je od něho lákáš pryč?"
„Snaží si vzpomenout na Stilese."
„Tak, teď mě dobře poslouchej, Dunbare. Nějaký Stiles je mi ukradený. Je mi ukradený i Scott. A jsi mi ukradený ty. A pokud ti to ještě nedošlo, tak my všichni jsme ukradení Přízračným jezdcům. Protože oni jdou po jediné osobě, na které mi záleží a na které mi kdy záležet bude! Jdou po ní!" zakřičel Theo a ukázal na mě.
„Nakonec nás stejně dostanou všechny," odfrknul Liam.
„Ty! Ty půjdeš jako první. Jenom kvůli tomu jsem s tebou. Protože až ti budou svůj bič omotávat kolem krku nebo ti vpálí kulku do hlavy, popadnu Miu a poběžím s ní druhým směrem! Jsem na tvojí straně tak dlouho, dokud to pomáhá jí."
Liam do něj jednoduše vrazil ramenem a vešel dovnitř. Chytla jsem Thea za ruku a děkovně se na něj usmála. Ať si kdo chce co chce říká. Theo se změnil.
Nemocnice byla prázdná. Úplně prázdná. Opuštěná. Liam se zastavil, Theo však duchanepřítomně pokračoval dál. Pustil mou ruku a zastavil se uprostřed chodby.
„Theo?" přistoupila jsem k němu po chvilce a přiložila mu ruku na rameno. Mrknul a uhnul pohledem od strašidelné chodby.
„Jsem v pohodě. Jenom jsem si myslel, že jsem někde jinde."
„A kde?"
Otočil se na mě: „Ve špatném snu."
Hned se však znovu, byť mírněji osopil na Liama: „Říkal jsi, že víš, kde se schovat."
„Pojďte za mnou," pokynul nám hlavou Liam a rozeběhnul se chodbou. Theo mě vzal za ruku a Liama následoval.