Jsem ráda, že jsi zpátky |2| (Theo Raeken FF)

Poslední výstřel

„Co to děláš?" zakřičel Liam, který ležel vedle mě jako pytel brambor. Můj pohled utkvěl na Theovi, který nás tam hodil. A který mi mizel za zavírajícími se výtahovými dveřmi.
Ten se na nás však jenom usmál, „Jsem návnada."

„Ne!" zakřičel Liam, přiběhnul ke dveřím a začal do nich bušit. Už však bylo pozdě.
Když mu to došlo, jeho pěsti se rozevřely a paže se svěsily podél jeho těla. Otočil se ke mně. Vyšel, přišel a přidřepnul si. Díval se mi do očí. Neřekl ani slovo. Jenom se na mě díval.

„A pokud ti to ještě nedošlo, tak my všichni jsme ukradení Přízračným jezdcům."

Liam se mi postupně začal rozmazávat.

„Pochop konečně, že dokud jsem tady já, s Přízračnými jezdci nepůjdeš."

Mrkla jsem. Slza zármutku, která mi vytekla z oka a umožnila mi tak na Liama znovu zaostřit, se mi pomalu koulela přes celý obličej. Nechávala za sebou lesklou mokrou stopu. Sklonila jsem obličej dolů. Cítila jsem Liamovu ruku, jak mě chytá za tvář a slzu mi jemným pohybem palce stírá. Prsty mi podepřely bradu a spolu se zbytkem mého obličeje mi ji natočily k Liamovi. Byla z něj cítit lítost.
„Můžu tě obejmout?" zeptal se nesměle. Začala jsem přikyvoval, přičemž jsem se naklonila k němu. Své ruce jsem omotala okolo jeho hrudníku, stejně tak obejmul on mě. Slzy se mi z očí koulely jedna za druhou.
„Mio," odtáhnul se ode mě Liam. Pořád si mě však prohlížel.
„Jsi nádherná," zašeptal. Neubránila jsem se jemnému úsměvu. Smutek u mě však převládal.
Liam mě znovu jemně chytnul za bradu. Zavřel oči a začal se pomalu přibližovat. Bylo mi víc než jasné, co chce udělat. Neměla jsem sílu odporovat. Neměla jsem sílu mu vysvětlovat, že jsem právě ztratila mě nejbližšího. Neměla jsem sílu mu vysvětlovat, že je jako můj bratr. Jednoduše jsem taky zavřela oči a přiložila své rty na ty jeho.
Já v jeho věku... No dobře, měli jsme stejně. Ale mě takhle ve třeťáku ani nenapadlo se s někým líbat. Ale Liam? Ten už v tom očividně nějakou praxi měl.
Seděli jsme tam tak ve výtahu. A vtom mi něco došlo. Výtah stál.
Pomalu jsem se od Liama odtáhla. Ještě pořád měl zavřené oči a pootevřenou pusu. Když oči otevřel a spatřil mě, hned zatřásl hlavou, otřel si potící se ruce do stehen a snažil se najít nějakou výmluvu. Po chvilce však jednoduše vydechnul a řekl prosté: „Promiň."
Usmála jsem se na něj. Hned jsem si však stoupla a vykročila ke stále zavřeným dveřím výtahu.
„Mio," oslovil mě znovu Liam. Otočila jsem se na něj. Lehce ke mně natáhnul ruku, hned ji však zase svěsil a o krok ke mně postoupil, „moc se omlouvám, já..." „Liame," zarazila jsem ho, „to je v pohodě. Fakt. Přesně tohle jsem potřebovala. Sice ne od svého nebiologického bráchy, ale... I tak to bodlo."
Liam se jenom usmál. Chytnul mě za rameno a posunul mě kousek stranou. Chytnul dveře a otevřel je.
Byli jsme v přízemí. Před námi se objevila ta samá strašidelná chodba, do níž jsme předtím vběhli. Ta samá, nad níž se Theo pozastavil.
Plní nervozity jsme se s Liamem chytli za ruce. Pomalu jsme vyšli z výtahu a rozhlíželi se kolem sebe.
„A!" zakřičel Liam a spadnul. Než jsem se stačila zeptat, o co zakopnul, odpověď mi do očí udeřila sama. Přede mnou ležely koleje.
„Co to sakra..." šla jsem po kolejích dál. Zastavila jsem se a otočila. Vedle výtahu byla na stěně obrovská tabule. Připomínala takovou tu tabuli příjezdů a odjezdů, která je vždycky na nádraží. Úplně první město - Beacon Hills.
„Mio," stoupnul si Liam a upřel svůj zrak na stejné místo jako já, „co si myslíš, že to znamená?"
Pokrčila jsem rameny, „já nevím."
„Zkus do toho vystřelit."
„Seš padlej na hlavu?"
„Jak můžeš vědět, že to není dobrý nápad?"
„Prostě to vím, Liame. Věř mi. Prostě. To. Vím."
Liam přikývnul, hned však obrátil svůj pohled zpátky k tabuli, „takže... co teď?"
„Je to jasný. Tahle kolej vede na dvě strany. Ty se vydáš na jednu a já na druhou."
Než stačil Liam jakkoliv odporovat, rozeběhla jsem se na jednu stranu. Bylo jenom na něm, jestli mě poslechne. Doufala jsem, že tak udělá. Jenomže mně bylo víc než jasné, co má v plánu. To, co vždycky. Zavolá Scottovi.