Jsem ráda, že jsi zpátky |2| (Theo Raeken FF)

A co tvoje rodina?

„Lidi," upozornil na mě Theo, „tohle není normální. Je jako led."

Když jsem pomalu otevírala oči, jako první mě do nich udeřily silné sluneční paprsky. A to značilo jediné. Je ráno.
Začala jsem však cítit i jiné divné věci. Například to, že ležím v měkké posteli, v pohodlném oblečení, zachumlaná do peřin. A ani nejmenší známka po krvi.
Poslední věc, kterou jsem cítila, bylo těleso vykonávající stále dokola ten samý pohyb. Jezdilo mi po hlavě zhora dolů, dole se oddělalo a znovu šlo ze zhora dolů. Ještě se zavřenýma očima jsem těleso chytla. „Hej," ozval se hlas vedle mě smíšený se smíchem, „to bolí." To není možné.
Otevřela jsem oči. Pár centimetrů přede mnou bylo to nejhezčí, co vás může probudit a co vám může jako první udeřit do obličeje. Nedbale rozcuchané hnědé vlasy, růžové rty plné života, nepatrná piha a šedomodré oči, v nichž jsem se přímo utápěla. Přesně tyhle oči se na mě dívaly. Přesně tyhle oči čekaly na mé probuzení. Přesně tyhle oči byly to, co si pamatuju jako poslední. Od té doby až po ono příjemné probuzení, absolutní výpadek.
Pustila jsem ruku, která mi doteď hladila vlasy. Prsty, jež z ní vyčnívaly, se přesunuly na můj obličej. Po co nejmenších pramíncích mi z něj oddělávaly mé dlouhé hnědé vlasy a dávaly mi je za ucho. Když skončily, převalila jsem se na záda, promnula jsem si oči a úctyhodně jsem se protáhla.
*Ťuk ťuk. Cítila jsem, jak postel zapružila a chvilku na to se otevřely dveře. „Dobré ráno, paní Hollowayová," řekl Theo. „Dobré, Theo," zněla poněkud spokojeně mamka, „dobré. Tak co? Už je vzhůru?" Zapřela jsem se o lokty, čímž se mi naskytnul pohled jak na mámu, tak na Thea. Má tričko. Dobrý.
„Už bylo na čase," vyčítavě se na mě usmála mamka, „jestli tady chceš mít hosta, nemůžeš ho takhle trápit." „To je v pohodě, paní Hollowayová," bránil mě Theo s upřímným úsměvem od ucha k uchu, „aspoň mám čas se učit. Je toho v poslední době moc, ještě maturita do toho." „Rozumím," soucítila mamka, „naprosto rozumím. Každopádně, Theo, jestli ti to nebude vadit, mohl by ses s námi nasnídat. A pokud se ti to povede, byla bych ti moc vděčná za to, kdybys tam dotáhnul i tohohle spáče." „Bez obav, paní Hollowayová," ujišťoval ji Theo, „ale to opravdu nemusíte. Nevím, jak vám mám poděkovat za to, že mi tady dovolíte spát. A ne ještě, abyste mě živili. Nezlobte se, ale..." „Ne," přerušila ho máma, „ty se nezlob. Ale teď jsi tady doma. A pro mě je každá chvilka s přítelem mé dcery k nezaplacení." Mamka vyšla ven a Theo za ní opatrně zavřel dveře. Založil ruce a povýšeně se na mě podíval. „Máš radost?" mluvila jsem stále ještě trochu podrážděně, rozespale. Theo přišel až ke kraji mé postele: „To si piš. A dělej," zatáhnul za peřinu, „mám docela hlad."
Co jsem mohla dělat. Peřinu už jsem neměla, takže mi byla zima a nemohla jsem spát dál. Jenom jsem proto na projev nesouhlasu obrátila oči v sloup a slezla z postele. Zatímco jsem přišla ke skříni, Theo vrátil peřinu zpátky na postel a pěkně ji uhladil. Natřásl i polštář.
Neměla jsem oblečení ze včerejška. Předpokládám, že mě do pyžama převlékal Theo. I přes tuhle víc než pravděpodobnou teorii jsem se při chytnutí za tričko natočila na Thea, abych zjistila, jestli se náhodou nedívá. Bohužel, náš host právě skočil na postel, až pod ním zapružila. Noha přes nohu, ruce za hlavou, lokty vystrčené a zrak upřený na mě. „Ehm, ehm," zamračila jsem se na něj, „trošku soukromí, ne?" „A já když jsem bez trička, to ti nevadí?" bránil se Theo. Jednoduše jsem se k němu otočila zády. Sundala jsem si tričko. V zrcadle jsem viděla, jak si mě Theo prohlíží. Neubránila jsem se jemnému úšklebku. Sklonila jsem se a natáhla se pro podprsenku. Přiložila jsem košíčky, natáhla jsem jedno ramínko, druhé a snažila si ji zapnout. Jenomže to nešlo. Ať jsem se snažila sebevíc, nedařilo se mi oba konce spojit. Ze soustředění mě vytrhnulo opětovné zapružení postele. „Ukaž," mířil ke mně pomalými kroky Theo, „pomůžu ti." Stál už úplně za mými zády. Odhrnul mi vlasy dopředu na jednu stranu. Cítila jsem jeho dech na svém krku. Konce podprsenky přechytnul a spojil je. Otočila jsem se k němu. Stáli jsme sobě tváří v tvář. „Pohni si," usmál se po chvilce Theo a podal mi nějaké tričko, „ať vaši nečekají dlouho."