Jsem ráda, že jsi zpátky |2| (Theo Raeken FF)

S nadpřirozenem jsem skončila

„Myslíš to vážně?" zeptala jsem se ho nesměle. On se ke mně však hned otočil a rychlým krokem se ke mně rozešel. „Víc, než kdy jindy," sundal ze sebe tričko a mě shodil na postel.

„Být tebou bych už vstával," budil mě spokojený hlas. Cítila jsem ruku, jak mě hladí po tváři. Otevřela jsem oči. Přede mnou ležel Theo. My jsme opravdu na vysoké. Spolu.
„Nechceš přece přijít první den pozdě," oddělával mi pramínky vlasů z obličeje. Úsměv mu na tváři přímo zářil. Dal mi pusu na čelo, ještě pořád však ležel vedle mě. Dokázala bych takhle ležet celý den. Dívat se celý den do jeho modrošedých očí, na jeho úsměv od ucha k uchu, na jeho nedbale rozcuchané vlasy.
„Jak dlouho už jsi vzhůru?" přejela jsem rukou po jeho krku, až jsem se dostala právě k jeho vlasům.
„Od té doby, co ti telefon začal pípat jako šílený."
„Cože?" zbystřila jsem.
„Ostatním očividně hodně chybíš."
Rychle jsem si oblékla aspoň spodní prádlo, protože jak jsem zjistila, spala jsem nahá. Vystřelila jsem z postele a zamířila ke stolu, na němž můj telefon ležel. 15 nepřijatých hovorů a 30 nepřečtených zpráv.
„Něco se děje," zastrčila jsem si vlasy za ucho, protože mi spadaly do obličeje a bránily mi tak ve výhledu.
„Kdo ti volal?" přišel Theo až ke mně, aby si vzal kalhoty ze židle.
„Scott, Stiles, Malia, Lydia, Corey, Nolan a..."
„Liam?"
„Jo. A Liam."
„A co ti psali?"
„Ve směs všichni to samé. Takové ty věci jako pomoc, je to důležité, a tak. Až na Nolana teda. Ten ti vzkazuje, že z tebe naši málem chytli infarkt."
„Cože?"
„Že prý ses úplně zbláznil, když jsi jim tam nechal tu obálku z penězi."
„Nájem," přistoupil ke mně, vzal mi telefon z ruky a položil ho na stůl, „radši se už obleč. Připrav se na nový život." Usmála jsem se a dala mu pusu.

„Tak? Jaké jsou tvoje pocity z prvního dne na vysoké?" zeptal se mě okamžitě Theo, sotva jsme vešli do obrovské školní knihovny.
„Co ti povím. Nové prostředí, noví lidi... Ale hlavně už žádné nadpřirozeno. Konečně. Už mi to chybělo."
„Fakt? Seš si jistá, že ti ta akce nebude chybět?"
„Akce? Myslíš strach, že vás všechny ztratím? Že mi každou vteřinu jde někdo po krku? Ne, díky."
„Tak to buď klidná, sestřenko. Tady ti podobné zážitky nehrozí."
„Ty si nedáš pokoj!"
„Nedám. Hele, kdo nás zve k sobě."
Otočila jsem se směrem, kterým Theo kývnul. U stolu seděli Ben a Neil. Ben zběsile mával rukou, ať si k nim přisedneme. Chtěla jsem se otočit a jít na druhou stranu, Theo mě však popadnul za ruku a táhnul k těm dvěma.
„Ahoj, Mio!" volal okamžitě Ben, zatímco Neil schovával obličej do dlaní kvůli studu, jež mu bratr působil.
„Čau, Bene," usmál se Theo, „čau, Neile."
„Ahoj, Theo," podíval se na nás konečně Neil. „Ahoj, Mio," usmál se na mě nesměle.
„Ahoj," pozdravila jsem je oba najednou, dívala jsem se však na Neila. A to ne jenom z důvodu, že seděl naproti mně, ale taky proto, že Ben mi dvakrát příjemný nebyl.
„Tak co?" začal opět Ben, „jak se cítíte, vysokoškoláci?"
„Normálně," vytáhnul Theo z kapsy telefon a položil ho na stůl, „žádná velká změna." Stejně tak já jsem vytáhla svůj telefon a položila ho před sebe.
„Proč zrovna Boston university?" nepřestal se vyptávat Ben.
„Mohla bych se tě zeptat na to samé," sjela jsem Bena znechuceným pohledem.
„Ale no tak, Mio," snažil se dál Ben, „tak já se ti za ten včerejšek omlouvám. Odpuštěno?"
Bezradně jsem se podívala na stále víc a víc se tlemícího Thea.
„Vzdej to," pustil se do bratra Neil, „ona o tebe nemá zájem. Už jsi to pochopil?"
„Díky," mrkla jsem na Neila. Řekla bych, že se dokonce i trochu červenal.
„Kdo je Liam?" zeptal se mě Ben. Jeho otázku jsem pochopila až ve chvíli, kdy jsem viděla, že můj telefon svítí. Přišla mi další zpráva od Liama.
„Ehm..." popadla jsem telefon do ruky, „kamarád."
„Jasně," obrátil oči v sloup Ben a prsty naznačil uvozovky, „kamarád."
„Bene," okřiknul ho Neil.
„No tak promiň. Jenom se mi tak nějak nechce věřit, že takhle hezká holka nemá kluka."
„To jsem neřekla," odsykla jsem a s Theem jsme se po sobě podívali.
Obrazovka mého telefonu se znovu rozsvítila. Měla jsem příchozí hovor.
„Omluvíte mě na moment?" popadla jsem telefon a stoupla si. Všichni tři přikývli.
„Čau, Scotte," nasadila jsem příjemný tón. Odešla jsem několik metrů od kluků a otočila se k nim zády. I tak mi však bylo víc než jasné, že mě Theo poslouchá, „všechno v pořádku?"
„Mio, máme problém. Potřebujeme tě."
„Cože? Scotte, co se děje?"
„Lovci. Znovu po nás jdou."
„A k čemu konkrétně potřebujete mě?"
„No..."
„Chcete mě kvůli mým očím, že? Chcete, abych je zklidnila a zabránila tak útoku."
„Mio, já..."
„Řekni mi, že jsem to neuhodla."
Mlčel.
„Scotte, to je v pohodě. Možná to zní blbě, ale je to v pohodě. Jenomže... Já nemůžu."
„Co nemůžeš?"
„Scotte, neber mě nějak špatně, ale... Já už se do Beacon Hills nevrátím. Nebo aspoň ne na trvalo. Začala jsem nový život. Jsem konečně šťastná."
„Mio, prosím, bez tebe-"
„Scotte, je mi líto. S nadpřirozenem jsem skončila. Promiň."
Než Scott stačil jakkoliv reagovat, hovor jsem ukončila. Telefon jsem schovala do kapsy a s obrovskými výčitky vykročila zpátky ke klukům s úsměvem, za nímž se schovávalo utrpení. Bylo to sobecké rozhodnutí. Ale jak říkám. S nadpřirozenem jsem skončila.
„Všechno v pohodě?" zajímal se okamžitě Neil. Theo se sice usmíval, z jeho výrazu se však daly rozpoznat ty samé emoce, jež jsem v sobě momentálně dusila já.
„Jo," usmála jsem se na Neila, „brácha našel nějaké moje věci a nevěděl, kam je dát."