Jsem ráda, že jsi zpátky |2| (Theo Raeken FF)

Budu jako on

V klíně mi ležela jeho pistole. Na svůj lesklý povrch byla jako nedotčená. Žádné šmouhy, škrábance ani otisky prstů. Přejela jsem povrch hlavně rukou. Otočila jsem ji, abych si ji mohla prohlédnout i z druhé strany. Kaligrafií do ní byla vyrvána čtyři slova. Slova, nad jejichž významem když jsem přemýšlela, mě zamrazilo. Nad jejichž spojitostí s okolnostmi jsem radši ani nechtěla uvažovat. Připoj se k nám.

„Mio," vešel do mého pokoje můj bratr a stoupnul si před postel, „vstávej už, sakra! Nebudu tě odtamtud vytahovat!" „Chápeš, že nemůžu?" „A proč?" „To bys nepochopil." „Aha," povzdechnul si otráveně Nolan, „díky, no." V té chvíli mi to docvaklo. Odhodila jsem peřinu stranou a skočila mu kolem krku. „Whoa, whoa," nechápal Nolan, radši mě ale taky obejmul, „co se děje?" Za přítomnosti hlubokého dýchání jsem ho chytla za ramena a odtáhla se od něj. „Kde jsi sakra byl?" vyšilovala jsem. Nolanovi chvilku trvalo, než pochopil: „Možná kdybys od toho lakrosového zápasu vytáhla aspoň na vteřinu nos z pokoje nebo se na chodbách ve škole nedívala pořád do země, viděla bys mě. A vůbec - kde bych měl být?" „Neřeš," mávla jsem utahaně rukou a přitom si nadřazeně zívla. Přišla jsem ke skříni a chtěla se převléct. Už jsem se chytala za tričko, když ke mně Nolan přistoupil. Vzal do ruky koženou bundu, která mi v pokoji visela neustále a začal si ji prohlížet. S úsměvem odsyknul: „Na to, že ti tady visí pořád, jsi ji na sobě ještě neměla ani jednou. Ani si nepamatuju, kdy sis ji kupovala." Se slzami v očích jsem s pro ni natáhla, Nolan mě však zastavil rukou a druhou ruku, v níž držel bundu, natáhnul co možná nejdál. „Proč si vůbec kupuješ klučičí věci?" Přestala jsem se snažit dostat se k bundě, otočila jsem se k bratrovi zády a sundala si pyžamové tričko. „Mohl bys laskavě položit tu bundu," požádala jsem ho přes vzlykot, „a podat mi to oblečení, co mám přehozené přes židli?" V zrcadle jsem viděla, že Nolan zaregistroval, že je se mnou něco v nepořádku. Opatrně položil bundu na postel, vzal oblečení ze židle a hromádku mi podal. Hodila jsem ji na zem vedle sebe a vyhrabala z ní podprsenku. Nolan z bundy nedokázal odtrhnout oči. Už jsem si natahovala druhé ramínko, když to Nolanovi pomalu začalo docházet: „Není tvoje, že?" Sehnula jsem se pro tričko a přetahovala si ho přes hlavu. „Je jeho." Přestala jsem si vybírat košili. Z očí se mi koulely slzy velikosti hrášku. Nolan ke mně přišel a zezadu mě obejmul. Chytla jsem jeho paže, jež právě spočívaly na mém hrudníku. „Promiň," zašeptal mi do ucha. Jenom jsem se usmála. Nolan mi dal pusu na hlavu a odešel. Byl to skutečný brácha. V té chvíli jediná osoba ve škole, se kterou jsem se byla ochotna bavit. Sice to byl můj bratr, v té chvíli to však byl zároveň můj nejlepší přítel.

Moment. To neznačí nic dobrého. Vzali mi Stilese. Vzali mi Codyho. Mohli by mi vzít i Nolana.

S tímhle zjištěním jsem se otočila k posteli a zpod polštáře jsem vytáhla pistoli jednoho z Přízračných jezdců. Strčila jsem si ji do batohu, převlékla si i spodek a běžela dolů.

Bohužel, má nepřiměřená touha po samotě se mi vymstila, když jsem do biologie přišla příliš brzo a všechna místa byla ještě prázdná. Jenomže už jsem nemohla jít pryč. Sedla jsem si do jedné z volných lavic a čekala, kdo mě potěší svou přítomností.
Naneštěstí to byl Scott. Ani jsem však nezvedla hlavu od své otevřené učebnice. „Mio," zašeptal Scott, i když hodina už začala, „nemůžeš nás ignorovat navždy. A teď je to naléhavé." Nepodívala jsem se na něj. Místo toho jsem z kapsy vytáhla fotku, kterou mi před pár dny dala Sydney a položila jsem ji před Scotta. Scott fotku vzal do ruky a začal si ji prohlížet. Já jsem si dala hlavu do dlaně a snažila se vnímat výklad: „…Kalózní těleso není jen největší struktura bílé hmoty v mozku, ale také most, který spojuje všechny části mozku do jedné…" „Co má být?" zeptal se mě Scott. Naklonila jsem se k němu, ještě pořád jsem se na něj však nepodívala: „Kolik tam vidíš lidí?" „Čtyři?" nechápal Scott, „Mě, tebe, Lydii a Maliu." „To je hezké," zašklebila jsem se, „já jich tam vidím pět." Cítila jsem, jak se na mě Scott otočil. Přestala jsem si hrát s propiskou a podívala jsem se na něj taky. Neubránila jsem se však prohlédnutí si celého jeho outfitu: „Hezká mikina, Scotte. Kde jsi ji sehnal?" „Tady nejde o oblečení, Mio…" „Lydie?" stoupla si za nás profesorka Finchová. Přestali jsme se dohadovat a předstírali jsme, že dáváme pozor. „Naprosto souhlasím," odvětila nepřítomně Lydia. Naklonila jsem se ke Scottovi a ukázala na místo na fotce, kde seděl Stiles: „Přesně tady." „Ty si ho pamatuješ," prohlížel si fotku neustále Scott, „proto potřebujeme tvou pomoc." „Ne, Scotte," vzala jsem si fotku zpátky, „to je přesně důvod, proč už nemůžu mít kamarády ani blízké." Na Scottův nechápavý výraz jsem odpověděla nepřímo: „Po škole." Scott přikývnul. To se ale najednou Lydia zvedla a vyběhla ze třídy, Scott byl v těsném závěsu za ní. Paní Finchová jenom žasla a udiveně si nás ostatní jednoho po druhém prohlédla: „Vy víte, že hodiny nejsou dobrovolné, že?" Neubránila jsem se jemnému uchechtnutí a s úsměvem jsem se ještě letmo podívala ke dveřím. Zarazila jsem se však. Odtrhla jsem zrak od tabule a podívala se na dveře normálně. Stál v nich Jeremy a pěstí si bouchal do dlaně. Díval se přitom na mě. No do háje. Problém číslo dvě.