Čarodějův učeň

I.

  Tak Vás vítám u výtvoru, který jsem dostala na starosti, protože tento příběh bude skoro celý z mého pohledu. Doufám, že budete brát v potaz, že jsem s tím mořila takovou dobu a budete natolik hodní, že se nebude v sekci komentářů vyptávat na nějaké hlouposti. Jen bych Vás závěrem poprosila, aby komentáře byly mířené přímo na mou osobu, abych si je mohla přečíst a nepřehlédnout je. Děkuji - Jin.  

Všechno to začalo velmi dávno. Celý tento sled událostí nás zavádí až do dalekého podzimu roku 2016. Byl to rok jako každý jiný. Vlekl se jako týden před výplatou a zanechával nás zase o jeden rok blíže k hrobu. Všechno dál pokračovalo nerušeným tempem, které nemohlo narušit ani bezvadné počasí, které panovalo nad New Yorkem.

Zrovna ten osudný den bylo venku přímo nádherně. Stromy, ukryté v obrovském bludišti ulic, nechávaly svoje různobarevné listy unášet vlahým vánkem, který jako jediný dával na zřetel, že panuje podzim a ne parné léto. Ještě před týdnem bičovaly listy neúprosné lijáky, které se přehnaly nad oceánem až k malebnému městu, kde se odehrává můj příběh.

Všechno to začalo v jedné ze zapadlých uliček tohoto obrovského města. Veliká, teda na své poměry veliká, ubytovna, které už léta kralovala Keliška se smetákem, pisklavým hlasem a nosem strkajícím do každé věci, co se v domě stala nebo objevila. Právě v jednom z bytů tohoto domu začíná náš příběh. Takže se pohodlně usaďte, přineste si kakao a dejte se do čtení této události.

Místnost, ve které jsem toho rána seděla, nebyla nijak veliká. Vévodil jí prastarý gauč, který pod sebou skrýval neuvěřitelnou skládku, protože ani já ani Wynri jsme neměly to srdce uklidit tento památeční bordel. Tuto místnost jsme honosně zvaly obývák, ve kterém byla jako v každém televize. Až na to, že ta naše se podobala spíše hranaté krabici, která byla alespoň barevná když už nic.

V okamžik, kdy náš příběh začíná, jsem seděla pohodlně na stařičkém gauči a pozorovala svou spolubydlící rozvalující se v křesle naproti mně. Za otevřeným oknem, na než jsem upřela pohled poté, jsem spatřila sluníčko svítící přímo na jediné noviny válící se pod oknem. Zbytek jejich kamarádů byl všemožně po místnosti, ale tyhle zabloudily z mé ruky rovnou pod okno.

„Takže, co teď?" zeptala jsem se do prázdna uvažujíc nad tím, co by mohlo vypadnout ze strašidla nebo Wynri, nazývejte si jí jak chcete. Už předem jsem věděla, že to nebude žádné terno, ale i tak jsem chtěla vědět její názor na toto ospalé odpoledne. Sice mě čekal nedořešený případ, ale i přes to jsem stále měla spoustu času na rozdávání.

„Já se jdu vrtat v tabletu." odvětila osůbka z křesla a na důkaz tento elektronický přístroj zvedla do výše. Zamyslela jsem se nad tím, jak se tento přístroj dostal do rukou mé spolubydlící.

„Doufám, že ne jako Doctor Strange v nějakém chudákovi." zabrblala jsem a raději vyhlédla z nedalekého okna směřujícího na rušnou ulici, kde stejně nic nedělo. Nechtělo se mi sice myslet na tohoto nového superhrdinu, který se zjevil pomalu z nebe jako seslaný blesk. Nechtělo si mi ani uvažovat, kde se tito chlápci stále berou a tak jsem už zavrhla Wynriin zájem o nového hrdinu, kterého by mohla trýznit svými rozhovory.

„Uvidíme..." ozvala se od Wynri, která se již snažila opravit přístroj a k tomu jí pomáhal šroubovák, který vyhrabala pravděpodobně z pod gauče, a „velice" účinná lepenka. Jež nebyla schopná slepit k sobě ani dva papíry. Prostě vynález za všechny prachy.

„Neuvidím..." zamumlala jsem. „Pokud bych tedy nebyla Strange. Ten by se sem dostal pomocí portálu." Mě bylo v celku jedno, zda Wynri poslouchala nebo ne, stejně by mě ignorovala, když měla takto důležitý úkol. Ne dělám si srandu, viděli jste někdy Wynri s důležitým úkolem, který by splnila? Já taky ne... Jak se předpovídalo, tak se chvíli ozývalo jen rýpání do přístroje, ale poté se původce tohoto zvuku uráčila pokračovat v rozhovoru.

„Můžeš otestovat."

„Já nejsem Strange. A jak bych to dokázala?" pokud vím tak má spolubydlící docela dobře vidí, takže by to asi měla poznat....i když u ní si nikdo není jistý. I když teď o tom mám jisté pochybnosti. Ne o jejím zraku, ale spíše o jejím zdravém rozumu a o všem, co jí přijde ještě normální.

„Co já vím!" odpověď přišla dříve než prve, ale moc uspokojivá nebyla, teda pro všechny milovníky tohoto úžasného doktora, pro mě to bylo jen vysvobození. Ještě tady pobíhat jako taková vysoká žirafa?! To by bylo moc i na mě. A hlavně na všechny v mém okolí, kteří nepochopili, že bych to byla já.

„Vypadám snad jako on?" máchla jsem rukou na neurčito, ale bylo to mířeno na noviny s nedávným datem na kterých se vyjímal titulek: „NOVÝ HRDINA ZACHRÁNIL MĚSTO...." Dále noviny skrývaly výsledky sportovních utkání, které ani jednu z nás nezajímaly, propagační materiály pro voliče a jiné nepodstatné sdělení, které četl prostý lid.

„No...záleží na světle..." vypadlo po chvíli z Wynri. Na což jsem ji obdařila pohledem ala: „Ty si se snad zbláznila!" Tento fakt nebylo nic nového, ale upřímně stále to mohlo být horší. Ještě mohla začít vidět draka před ledničkou. To by se pak i bála vyndat z ní tyčinku a tohle já řešit opravdu nehodlám. „No fakt." teď na mě koukala opravářka tabletů lehce vykuleně. Stejně by ale koukala i na nejnovější výkvět moderní technologie. Který byl starý už pár let, ale nad tím se by se dali přimhouřit očka. Raději obě.

„Odkdy?" zeptala jsem se nezaujatě, neboť již jsem byla obeznámena s žertíky své spolubydlící a nehodlala jí skočit na takovou blbost. Lidi se jen tak ráno nebudí v kůži někoho jiného. Tohle bylo opravdu přes čáru reality. A tahle čára zůstane i nadále nepřekročena, teda pokud já mám co do toho mluvit.

„Od teď." odvětila Wynri stejně vyjeveně jako prve a prohlížela si mě, jako by mě spatřila poprvé v životě a ne se mnou bydlela už nějaký ten pátek. Jak se tak na mě dívala, tak se mi hlavou honily neuvěřitelné scénáře. Teda pokud je zabití Wynri na několik tisíc způsobů scénář.

„Počkej..." zamumlala jsem a zvedla prst, na mé tváři bylo vidět usilovné přemýšlení o tom, zda to již nebyla sranda a myslela se to opravdu a nebo mě Wynri, jak je u ní zvykem tahala za nos...nebo ponožku. Protože jestli ano, tak ať si mě nepřeje.

„Cože?! Odkdy já vypadám jako Strange?!"

Bohužel strašidlo v křesle se zmohlo na pouhé: „Jo..."

„Cože?!" nyní jsem byla vyjukaná i já a nevěřícně civěla na osobu naproti mně.

„Vidličky na nože." vrazila mi před ksicht zrcadlo. Já se do té věci, které jsem se každé ráno vyhýbala velikým obloukem, podívala. Bohužel pro mě měla Wynri tentokrát pravdu, vypadala jsem jako Doctor Strange. Jediné, co k mojí nové totožnosti chybělo byl ten červený kus hadru, který za Doctorem létal jako matka s pometlem. Jak jsem si toho nemohla za půlku dne všimnout?!

„To se stalo kdy?!" vyjekla jsem, a ano až teď jsem si všimla, že mám jiný hlas. Opravdu uvažuji jak mohu být dobrým detektivem, když ani nepoznám rozdíl ve své výšce či hlasu...no zázraky se dějí nejen o Vánocích.