Čarodějův učeň

VII.

WYNRI POV

Mezitím, co Jin. trénovala své nově nabyté magické schopnosti, se má maličkost rozvalovala na gauči a spokojeně kejvala nohou do rytmu písně. Občas si i zaimitovala bubny a rukou zabušila do vzduchu. Bohužel, díky mé menší zábavě jsem dokonce I přeslechla bušení na dveře, které způsobovala má milá domácí, která během těch "pár" vteřin stihla dokonce I upéct bábovku. Ovšem, jakoby mě neznala... Já si dveře vždy, když je možnost její návštěvy, uzamknu a ještě k tomu pro jistotu naházím kdejaký bordel, co se mi v ten jistý moment dostane pod ruce, před dveře. Zatímco ctěná dáma za dveřmi ječela, tak mě hlavou běhala jedna věc. Kurva, takhle o samotě jsem tady nebyla už nehoráznou dobu!

Musím uznat, že to pro mě byl nehezký nezvyk, ale co už. Člověk s tím musel počítat, že nic nebude napořád. Aniž bych si uvědomila, že se něco stalo, tak Kelišová za dveřmi vzdala bušení a vydala se pro klíče, se kterými se během chvíle vrátila. Odemkla a chtěla otevřít, jenže dveře se zarazily o jednu z mých barikád.

"KOUKEJTE TY VĚCI ŠOUPNOUT!" zařvala, jakmile jí došlo, proč vlastně dveře nejdou otevřít. Já nadzvedla hlavu z opěradla gauče a koukla ke dveřím, kde, v malé škvíře, byla vidět Kelišová, která se tvářila jak býk před ródeem. Chvíli jsem na ní koukala jak bacil do lékárny, ale po té jsem opět položila hlavu na gauč a začala si broukat.

"The bitch came back, the very next day. Oh, the bitch came back, thought she was a goner, but the bitch came back! " Kelišová na mě ještě chvíli škvírou koukala, než se otočila a vydala se ke dveřím mého souseda. Měla jsem ještě to poštěstění zaslechnout, jak dnešní mládež je nevychovaná a nemá žádnou úctu. Uznejme... Kdo by měl mít úctu ke Kelišové? Tedy... Kromě majitelů přírodopisného muzea.

Nějakou dobu se nic nedělo a já si užívala svého vydobitého klidu, ale to bylo pouze do té doby, než se ozvala hlasitá rána. Já se okamžitě narovnala jako pravítko, jelikož jsem se lekla, že tady někdo začal střílet po lidech v okolí, nicméně v okamžiku jsem se uklidnila. Ukázalo se, že mi pouze spadla barikáda. V ten moment jsem si neuvědomovala, co to pro mě znamenalo. To mi došlo vzápětí, když se dveře rozlétli a v nich stála v celé své objemnosti má domácí s černým uhlem na talíři.

„Nesu Vašemu otci bábovku!" oznámila a na důkaz nadzvedla ten pocukrovanej uhel. Musím uznat, v tento okamžik jsem se nad jejím milým tónem tak lekla, že jsem skoro spadla z gauče. Tady něco nesedělo!

„Nechte si zajít chuť, Kelišová." odpověděla jsem, jakmile jsem se vzpamatovala a z uší stáhla sluchátka. „Už odjel." dodala jsem, jakmile se ta všetečná ženská jala položit další otázku.

„Vždyť tady byl sotva pár minut." dodala a já v jejím hlase slyšela... Lítost? Ta ženská byla něčeho takového schopna?!

„Možná se ještě vrátí." řekla jsem nenuceně a slabě se usmála, jelikož v hlavě se mi začínal rodit zlomyslný plán. Ženin hlas se rozjasnil s pravým a nefalšovaným úsměvem. „Ale moc bych na to nespoléhala. V práci je v jednom kole." jakmile jsem to dořekla, měla jsem pocit, že jsem zaslechla, jak se všechny její naděje roztříštily na tisíc droboučkých kousků.

„Všimla jsem si, že je vcelku zaměstnán." dodala po chvíli zklamaně, ale po té její smutnou stránku nahradila maska drbny. „A čímpak je Váš otec?" zeptala se a sedla si na gauč, který zmožene pod její vahou zaskučel, zatímco ona se uvelebila s bábovkou na klíně.

„No..." chvíli jsem mlčela, díky čemuž jsem si vysloužila prapodivný pohled. „Je to neurochirurg." přiznala jsem nakonec, jelikož říct, že je to kouzelník na cestách, by asi nebylo nejmoudřejší.