Čarodějův učeň

XXI.

Propadla jsem portálem přímo do veliké louže uprostřed nějaké středověké ulice. Když jsem se zvedala, tak jsem se modlila ke všem bohům, aby to, do čeho jsem spadla, byla jen kaluž a ne něco jiného. Vyhrabala jsem se na nohy rozhlédla se kolem. Vedle mě kňučel Adolf, kterému chyběl jeho odvěký nepřítel... ale i kamarád.

„Do prdele!" zamumlala jsem si pro sebe a sedla si na nejbližší sud u domu. Snažila jsem se vyčarovat portál a Adolf akorát dál smutněl a snažil se najít svého kamaráda stylem – Dokolečka dokola. Bohužel ho najít nedokázal a sedl si smutně na zadek a díval se po divně smrdících lidech.

Pár lidí na nás koukalo, ale já jsem si jich nevšímala, protože já se z téhle doby rychle dostanu, ale oni ne. Mávala jsem ve vzduchu rukama jako ratardovaný tuleň a doufala, že se mi podaří vyčarovat něco jiného než jen jiskřičky, které momentálně dopadaly na udusanou hlínu.

Po nějaké době jsem si všimla, že se mi lidi vyhýbají a vrhají na mě divné pohledy. Jen aby nešli pro nějakého kněze! Třeba by mě chtěli upálit na hranici jako čarodějnici! A všichni víme, že jediná čarodějnice v okolí je Keliška... Nebo ještě přítelkyně našeho souseda. To je taky pořádná semetrika.

Nejde támhle náhodou ten soused? Jak se to jen jmenuje... Daniel? Dean? David? Určitě Dean a ten jeho spolubydlící je přece Melzar. Takže ta zrzavovlasá ženština po jeho boku musí být Ruby. Nevím, zda se mi zamlouvá jí vidět někde jinde kromě naší doby... Ale stále lepší než Kelda.

„Vážně nevíš, kam si ho poslala?" zeptal se Dean zrzky.

Ta se na něj podívala jako by byl jen tří metrové hovno na cestě a odvětila: „Kdybych to věděla, tak ho asi vrátím!" Nutno uznat, že pěkně nasraně.

„Tak proč ho teleportuješ, když ani nevíš kam!" zabručel dost na hlas, abych ho slyšela Ruby a dokonce i já. Nebudu lhát, že mi byl jejich rohovor ukradený, ale rušil mě při soustředění.

„Někam určitě! Ty nevykouzlíš ani jiskřičky, tak sklapni a přestaň se vrtat v mojí magii, nebo tě taky někam pošlu!" zařvala, že se až okenní tabulky otřásly v chatrných rámech.

Ohlédla jsem se na duo snažíc se neseřvat Ruby, aby držela hubu. Naštvaně jsem se na ní podívala a raději takticky mlčela, protože jejich rozhovor pokračoval a já nechtěla přijít ani o kousek.

„Já bych si nestěžoval..." zamumlal si pro sebe Dean.

„Já tě jednoho dne zabiju." zavrčela na něj, když kolem procházela skupina žen s vědry vody. Tři nebo čtyři se otočily na Deana a začaly se chichotat jako malé holčičky. Muž se na ně zašklebil. Plně ignoroval, že na něj čarodějka hodila nevraživý pohled.

Otočil se na ní. „Už aby tady ten den byl."

„Nechcete se jít hádat někam jinam? Potřebuju klid!" ozvala jsem se. Jejich neustálé hádky mi lezly na nervy i moderní době a rozhodně jsem nestála o to je slyšet ještě jednou ve středověku.

„NE!" zařvali oba najednou div jim z očí nelítali blesky. Samozřejmě, že nikdo nemůže vyslyšet malého hobita, který potřebuje klid na vytvoření svého únikové cesty. Nikdo!

Protočila jsem oči. „Tak si jděte řvát někam jinam! Mám práci!" ukázala jsem na malinký portál, který se mi podařilo vytvořit. Upřímně jsem se divila, že nezmizel a lehce se ušklíbala na svůj výtvor.

„A to má být co?" řekla Ruby naklánějící se k mini portálu s úšklebkem.

„Možná tvůj mozek." ozval se Dean, který mi vzal nějakou trefnou hlášku. No nic, já prostě nemůžu říct něco vtipného nebo jen hnusného.