Čarodějův učeň

XI.

Úspěšně jsem dorazil před Stephenův dům. Nemusel jsem ani kontrolovat adresu na papírku s tou nade dveřmi, aby mi bylo jasné, že tohle musí být stoprocentně ten barák, ve kterém jsem se ocitl při prvním pokusu o portál.

Dlouhými kroky jsem zamířil před domovní dveře a jako vzorný občan jsem zaklepal. Protože klíče mi Stephen jaksi zapomněl předat! Možná bych mu měl něco takového připomenout až se příště uvidíme a nebo na to jen prostě srát a hold pořád klepat. Z úvah o klepání mě vytrhla nebohá Christine, která otevřela dveře. Netušila nic z toho, co se stalo a asi mě měla za pravého Stephena... A asi to bylo i tak lepší

„Zdravím..." řekl jsem s lehkým úsměvem, který byl natolik nucený, že jsem se někde v hloubi své zvrácené duše cítil I lehce špatně. A cítil jsem se ještě hůř, když mi padla do náruče a zabořila hlavu do mé hrudi. V tento moment jsem se cítil jako ten nejhorší člověk na celé zeměkouli. Netušil jsem, co bych měl udělat a proto jsem jen stál a připitoměle vejral na dveře za jejími zády.

Christine si toho ale všimla a a výrazem znepokojení se zeptala: „Děje se něco?" zavrtěl jsem hlavou snaže se tvářit přesvědčivě. „Jsi si jistej? Si nějakej pobledlej..." kriticky zhodnotila můj zjev. Kdo by v mé situaci nebyl?! Já musím strávit s nějakou ženskou pár dní v baráku chlápka jehož podobu momentálně mám! Takže proč bych měl být úplně v pořádku?!

Radši mě pustila dovnitř. A jelikož jsem vůbec netušil, kam bych měl jít, tak jsem jen postával a na místě a rozhlížel se. Christine si to nevšimla a pravděpodobně zmizela tam odkuď přišla. Nechtělo se mi moc zkoumat, kam se vypařila a proto jsem si sedl na první věc k tomu určenou. Musel jsem, co nejpřesvědčivěji hrát svou roli a nevzbudit podezření, což mi zatím nijak nešlo.

Odněkud z útrob domu se ozval její hlas. "Chceš něco k jídlu nebo pití?"

Zakroutil jsem hlavou, ale vzápětí si uvědomil, že tohle nemohla vidět a tak jsem zakřičel: „Až budu mít hlad tak se ozvu." zvedl jsme se na nohy, aby mohl hrát svou roli Doctora, který se asi celé dny fláká a nic nedělá, protože tak to alespoň prozatím vypadalo.

Rozhlížení po místnosti mě brzy omrzelo a tak jsemse snažil nějak zjistit, lépe řečeno odhadnout, zda večer budu muset spát vedle Christine. K těmto otázkám se přidala panika o to, aby se hlavně nic nestalo. Z přemýšlení mě vytrhla až rána a pár nadávek.

Vydal jsem se za tím hlukem, který mě dovedl do kuchyně. Nacházel jsem Christine na zemi uprostřed prostorné kuchyně, okolo ní bylo pár střepů. Držela se za kotník zatímco brblala nějaké nadávky na židli, která stála převrácená o pár kroků dál.

„Jsi v pořádku?" zeptal jsem se s trochou starostí? Pokud by se jí něco stalo, tak mě Doctor možná I přizabije! Klekl jsem si k ní. Jemně jsem prohmátl kotník, který sice nevypadal nijak zraněně, ale natéct mohl o hodně později.

„Co? Jo... Asi, jen mi uklouzla noha." objasnila už tak patrnou věc. Lehce jsem se usmál a přestal šmatat na její kotník, který asi musel hodně bolet, když mi tu dělala takové ksichty.

„Máš tu někde nějaký hadr?"

„Támhle je utěrka." ukázala na linku, kde si to hověl kus bílé látky jako král na trůnu. Namočil jsem utěrku ve dřezu a podal jí Christine. Poděkovala a přiložila látku na zraněnou nohu. Zde by se hodila poznámka milé Wynri: „Já si chvilku myslela, že chceš, aby tam vytřela, když je na zemi."

Pomohl jsem jí na nohy a doprovodil jí k nejbližší židli, kde si mohla sednout. Postavil jsem se o kus dál a snažil se přijít na to, co obyčejní lidé v takových situacích dělají. Pozoroval jsem jí, jak si prohmátla zraněné místo a nenapadalo mě nic lepšího než jí ujistit, že všechno bude v pořádku. Přece jsem tady ten doktor!

„To je mi jasné, spíše mi zajímá, jetli je to vymknuté nebo ne..." odvětila s pokusem o úsměv. Tak daleko moje medicína nesahala a mám pocit, že i nikdy sahat nebude, I když bych to mohl klidně tipovat.... Ale radši jsem pokrčil rameny.

Mnohem později, když už mě omrzelo i koukání z okna a prohlížení rukou, jsem se dal na velikou výpravu po nově objevené zemi. A nějakým zázrakem jsem se ocitl v ložnici, což by možná nebylo až tak špatné, kdyby už venku nepanovala tma jako v pytli a mě nebylo jasné, že brzy budu muset jít spát. Chvilku mi trvalo než jsem se smířil s tím, že tahle noc bude něco. Když jsem s tím skončil, tak se vedle mě objevila Christine, která použila mocnou magii! Skákání po jedné noze!

„Měl by ses vyspat, nevypadáš moc dobře..." doskákala ke skříni. Přikývl jsem, ale v duchu jsem si řekl: „Třeba s tebou, že?"

Otevřela skříň a hledala tam pravděpodobně nějaké volnější kalhoty. Zatímco ona hledala, já jsem se koukal všude možně po místnosti, ale hlavně ne na ní. Nakonec našla nějaké kalhoty a odskákala někam, kde bych na ní neměl vidět. Za to jsem byl v duchu rád a rozhlížel jsem se, protože mi nenapadalo, co jiného bych měl dělat. Naštěstí moji pozornost zaujala kupa papírů na stole. Došel jsem k papírům a jeden vzal do ruky. Byly to Doctorovi nepovedené podpisy. Fanoušci ho musí milovat!

Prolistoval jsem je a pak je zase nechal položené na stole. Poté jsem si sedl na okraj postele a prostě a jednoduše seděl. Venku se stmívalo a mě pomalu čekala nejhorší noc v životě. Christine se zjevila ve dveřích. Věnoval jsem jí jen jeden pohled a poté dál zkoumal stěnu. Ona se po chvilce dostala až k posteli, kde si lehla.

„Vypadáš nějak nervózně... Děje se něco?" zeptala se starostlivě. To si piš, že děje! Můj strach se ovladatelně zvětšuje! A rozhodně nechci spát v jedné posteli s tebou!

Ale nahlas jsem mohl říct jen: „Co by se mělo dít?"

„To je to, co nevím..."

„Jak vidíš, já taky ne."

„Jak myslíš..." přikryla se peřinou a zavřela oči. Neochotně jsem si lehl vedle ní a pokousil se usnout. Ale to tak lehce nešlo a proto jsem akorát ležel a zíral buď do stěny nebo do stropu a k tomu všemu jsem se snažil odtáhnout, co nejdál to šlo. Nejednou jsem skoro slítl z postele a jednou bohužel doopravdy. Jebl jsem se do hlavy o noční stolek, začal jsem nadávat a pomalu se zvedat na nohy.

„Vše v pořádku?" zeptala se Christine rozespale. Vykoukla ze svého místa v posteli skoro s celou dekou, kterou si nahamounila k sobě.

„Jak se to vezme." zamumlal jsem a vyhrabal se na nohy. Možná, že by bylo všechno v pořádku, kdybych nemusel spá ve stejné posteli jako ty a ještě ke všemu pod jednou dekou. Kdyby nebylo spoustu věcí, tak bych byl šťastnější, ale nikdo hold nemůže mít všechno. Ona jen otevřela oči, aby viděla, co se vůbec stalo. Její pohled okamžitě padl na mě. Stál jsem u postele a držel se za hlavu, protože noční stolek není vůbec pohodlná věc, o kterou se chcete v noci praštit.

„To je v pořádku..." zvedl jsem ruce na obranu. „Jen jsem spadl z postele." rychle jsem vlezl zpět do jmenované věci a přikryl se dekou. Už raději nic neřekla a zase zavřela oči. Odtáhl jsem se od ní a tentokrát dával velký pozor, abych opět nespadl. Nakonec jsem v těchto bojových podmínkách usnul.