Čarodějův učeň

XVI.

Bylo nádherné ticho, ale jen do té doby než mě z monotóního kreslení nesmyslů vytrhla Christine. Trhl jsem sebou tak prudce, že jsem skoro spadl ze židle. A to vše jen kvůli větě: „Je oběd! Dáš si teď nebo až dýl?"

„Radši až dýl..." zabrblal jsem schovávaje kresbu, aby se na ní nemohla podívat, když si sedala ke stolu naproti mně. Přikývla a sedla si s talířem na opačný konec stolu. Nějak jsem to nechtěl komentovat a vydal se dlouhými kroky ven na čerstvý vzduch, který mi, jak jsem doufal, udělá alespoň trochu lépe.

Vydal jsem se náhodným směrem, protože mi bylo jedno, kam dojdu, ale hlavně když nebudu muset být někde poblíž žádné osoby, kterou znám. Skončil jsem tedy v parku, kde jsem obsadil nejbližší lavičku a jen tak brouzdal pohledem po parku. Nedělo se nic zvláštního jen si nějaká děcka hrála na hřišti, partička puberťáků probírala nějaké nesmysli na protější lavičce a nesměly chybět drbající matky a staré báby.

Prostě nádherný klid od všech ženských, které znám. Zaklonil jsem hlavu a užíval si pohledu do ocelově šedého nebe, které předpovídalo, že se brzy toto krásné počasí zkazí. Panovalo tu nádherné ticho přerušené občasným křikem děcka, které buď spadlo na zem nebo dostalo míčem do ksichtu.

Nádherný klid přerušil až nějaký kretén s kamerou, který vlezl do parku a za ním se táhla hromada kidů, kteří chtěli vědět o čem bude dnešní vlog. Nijak mě ten hlouček nevadil a vůbec jsem ho nebral v potaz, ale jen do té doby než se od něj oddělila skupinka lidí, kteří se dívali jen na mě.

„Kurva!" blesklo mi hlavou a ještě než se za mnou ozvalo: „OMG to je on!" tak už jsem zdrhal co mi nohy stačily. Můj útěk měl ale jednu obrovskou vadu a to bylo, že jsem nedával pozor na cestu a jebnul se do hlavy u nejbližší větev. Tiše jsem zanadával a co nejopatrněji se vydal na další část svého útěku před fanoušky.

Dorazil jsem k první obytné budově, kde jsem se rozhodl schovat. Rychle jsem otevřel dveře a vklouzl do šera místnosti. Než jsem se stačil pořádně rozhlédnout, tak jsem spatřil něco, co bych si rozhodně nechal ujít. Rychleji než Nimbus 2000 jsem vypálil ze dveří zpět na ulici, protože z té budovi se vyklubal bordel.

Rozhodl jsem se neriskovat další návštěvu bordelu a zamířil jsem postraními uličkami ke svému dočasnému domovu. Jakmile jsem zapadl do dveří, tak jsem se div úlevou nesesunul na podlahu. Naneštěstí jsem ale slyšel hlasy z kuchyně. Jeden z nich patřil Christine a ten druhý- Jak je tohle u všech rajčat možné?! Proč zase ona?! Proč zase ta baba, která se mi snaží zničit život?!

„Takže znova... Vy jste tady, protože dcera," toto slovo Christine zdůraznila. „Mého přítele, vyhodila bábovku?"

Zastavil jsem se mezi dveřma, abych se mohl chytit futer a raději si hrál na sloup, protože dva problémy v jedné místnosti jsou na mě trochu moc! Musel jsem zblednout jako nejbělejší stěna na světě, ale ani to mě nemohlo zachránit od své domácí, která mě chtěla zabalit jako dárek.

Keliška si založila ruce na rozložité hrudi a hrdě pronesla: „Přesně tak!"

„Aha.... A můžete mi vysvětlit, proč ste skoro vyrazila dveře, skoro mi převálcovala a po té skoro omráčila tímhle tácem?"ukázala na tác plný čehosi, co už by mělo být dávno na skládce. Nechtěl jsem ani polemizovat o tom, co by to mělo vlastně být.

Keliška rozhodila rukama jak retardovanej tuleň. „Nebyl čas! Nechci propásnout vašeho přítele!"

„No, ten šel momentálně ven, takže... Pokud chcete, můžete se stavit později..." řekla klidně. Snažila se mě nějak zachránit, ale moc jí to nevycházelo, protože já jsem stál mezi dveřma a snažil se co nejméně nápadně vypařit.