Čarodějův učeň

IX.

Vyšel jsem na ulici, kde byly davy lidí, kteří někam spěchaly. Vmísil jsem se do davu a snažil se dostat na místo činu, ale díky nějakým fanouškům se mi to moc nevedlo. Ale přeci jsem byl nenápadnější než minule, takže jsem dorazil na místo, kde započala má další práce. Neměl jsem ani moc problém s přiblížením se k policejní pásce, kterou byl obehnaný prostor kolem jednoho z domů. Horší ale bylo se snažit být co nejmíň nápadný, aby si mě policisté hned nevšimli. Když mě ale přece jen zahlédli, tak si mě změřili podezřívavými pohledy a poté stočili pohledy jinam. Raději jsem jejich pohledy ignoroval a dal se do práce, než bude pozdě a oni odvezou všechen důkazní materiál.

Podlezl jsem nejbližší pásku, abych se mohl rozhlédnout po okolí. Než jsem ale stačil vyndat svůj notýsek a propisku, tak se ke mně seběhli snad všichni policisté v okolí padesáti metrů. To nám to ale pěkně začíná, pomyslel jsem si a nasadil nevinný výraz. Asi si mě nespletou s pouliční lampou, že?

„Sem nemůžete, toto je místo činu." oznámil mi jeden z poldů. No nepovídej! Já myslel, že tu prodáváte zmrzlinu a že dostanu kopeček zadarmo!

„Omlouvám se, ale co se tady stalo?" zeptal jsem se, co nejmileji to v daný okamžik šlo. Hlavně když jsem byl obklopen samími idioty. Nechtělo se mi s nimi bavit, ale neměl jsem jinou možnost. Nějaké lži by asi těžko uvěřili a tak jsem se o to raději ani nepokoušel.

„Něco, co vás nemusí zajímat a teď jděte." policista důležitě ukázal na chodník za páskou. Utrousil jsem pár nadávek na tento systém a raději zalezl za pásku, kde se dal do pozorování místa činu. S mojí momentální výškou to nebyl zrovna problém, ale přece jen by bylo lepší vidět ty věci zblízka.

Polisti se dali zase do práce, ale jeden z nich zůstal poblíž pásky v případě, že bych měl zase v plánu podívat se za ní. Nevraživě jsem pozoroval jejich počínání. A pozoroval bych ho i nadále, kdyby jeden z poldů nesáhl na důkazní materiál holou rukou.

„VY PAKA VŽDYŤ TO ZNÍČÍTE!" zařval jsem na ně. A touto větou pro mě skončil celý tento případ a já se mohl rozloučit s nějakou odměnou za vyřešení, která by z toho jistě kápla, kdybych předehnal Sherlocka.

„Odvěďte ho..." policejní šéf mávl rukou směrem ke mě. Rozhodil jsem rukama, jelikož moje „maličkost" nechápala, proč by jí měli odvádět. Nic jsem přece neudělal! Až na ty dva portály, které jsem omylem vytvořil při mávnutí rukou. Zmateně jsem se rozhlédl a radši oba portály zrušil. Nikdo přece nechce řešit zmizení psíka, nějaké báby nebo dítěte.

„Je to moudré?" zeptal se jeden z poldů k šéfovi. Bylo vidět, že z něj má veliký respekt a udělal by pro šéfa první poslední, ale nyní si dovolil pochybovat o jeho rozhodnutí.

„Si kurva piš, že je!" odvětil nevrle, ukazuje stále prstem mým směrem. Policisté, kteří neměli jinak na výběr, ke mně přišli. Po menší promluvě do duše mě odvedli někam mimo celé vyšetřování, což v překladu znamenalo jedna odlehlá ulička.

Otočil jsem se na své dva přidělené policisty a bezmocně rozpřáhl ruce. „Já přece nemůžu za to, jak zacházíte s důkazním materiálem!" protestval jsem, nevšímaje si jejich škubnutí, když jsem zvedl ruce výš, jak po boky. Asi se mě někdo konečně bojí i když se mě měl bát po celou dobu.

„A my máme prostě rozkazy." řekl blonďák, posouvaje si čepici po hlavě. Propálil mě modrým pohledem plným opovržení. Nechtěl jsem si ani domýšlet, co si o mě musí myslet. Upřímně jsem byl docela rád, že žádnou takovou schopností nedisponuji a raději jsem se nechal táhnout dál uličkou.

„Takže, co se mnou chcete dělat?" nejlepší otázka na světě! Já nechci aby mi nějací poldové zneuctili prdel! Zastavil jsem se na místě a přelétl oba policisty pohledem. Držel jsem se od nich v uctivé vzdálenosti, abych přece jen měl nějaký osobní prostor a prostor, ve kterém jsem mohl vymýšlet plán útěku.