Čarodějův učeň

XXIX.

Když jsme se konečně přestali objímat, tak jsem si všimla, že Adolf uraženě sedí vedle mé nohy. Naštvaně štěkl, aby si získal mojí pozornost a donutil mě pohladit ho po hlavě. Zde je nutné připsat, že se mi těmi zablácenými tlapami opřel o nohu. Vážně toho psa miluju...

„Proč sis vlastně hrál na kněze?" zeptala jsem se Stephena, když jsem donutila Adolfa, aby sundal tlapy z mých kalhot. Nejenže mě povalil do bahna, ale ještě musel i nějaké to bahno přidat.

Stephen v kněžském hábitu se zatvářil vážněji, než když ještě pár minut zpátky předčítal bibli. „Něco se v téhle vesnici děje, minulého kněze něco roztrhalo, to samé se stalo i s předminulým."

„Nebylo by lepší na to nasadit Sherlocka?" navrhla jsem. Třeba by ho to sežralo... Nebo by ho nám to raději nechalo, aby nemuselo poslouchat ty jeho kecy. Já bych byla pro variantu číslo jedna, ale kdo ví, co všechno nějaké potvory snesnou. „Co o té věci zatím víš?" zeptala jsem se ho, když zavrtěl hlavou. Pak mi ale ještě došlo, že bych mu měla říct, jak je na tom Christine. „Mimochodem, Christine ta tvoje sebevražda dost vzala..."

„To něco má drápy, humanoid a pravděpodobně to svléká kůži," řekl důležitě a mojí větu o Christine ignoroval. Mám pocit, že se tomu chce někdo vyhnout... To teda ne. Trpělivě jsem mu větu zopakovala, ale žádnou reakci jsem z něj nedostala.

Říkal sis o to. Teď začneme hrát s většími pákami. „Opravdu ti je jedno, že Christine je z toho na prášky? A byly jsme ti na pohřbu... Měl si vidět ty lidi, jak plakali..." řekla jsem mu klidně. Když už se začal nadechovat, že mi něco odpoví, tak jsem ho předběhla. „A pokud si myslíš, že to tak je lepší... Tak není. Měl by ses k ní vrátit, protože já odmítám jednoho dne přijít k tobě do baráku a najít tam i její mrtvolu!"

„Měla by ses přestat motat do věcí, do kterých ti nic není," zabručel. Jasně... a ty se začít chovat jako dospělý! U všech bohů! Ten chlap snad nechápe, že Christine dva malý haranty sama rozhodně nezvládne!

„Řeknu jí naše malé tajemství..." řekla jsem klidně. „A také jí oznámím, že žiješ a touláš se někde v Německu, nebo kde to u všech rajčat jsme. Až se tady objeví a bude tě chtít obejmout kolem krku lanem, tak to nebude můj problém..." Založila jsem si ruce na hrudi a otočila se k němu zády.

Stephen mlčel, takže jediný zvuk, co se ozýval, byl Adolf, který dolovat své jámy. Ten pes toho snad nikdy nenechá. Jestli ho budu muset cpát do vany, abych ho mohla umýt a Wynri se mi bude jen smát, tak jí s tím čoklem vyhodím na chodbu. Chtěla jsem Adolfa okřiknout, ale pak jsem ho viděla, jak se začal rochňat v bahně... Já ho nemeju.

„Ten pes je horší jak děcko," zamumlala jsem si pro sebe.

Bohužel mě jako jediný slyšel Stephen, který se okamžitě přidal k hovoru. Ten chlap se snad snaží vyvlíknout i z toho abych na něj byla naštvaná...

„Stále lepší jak Wynri..."

Přeměřila jsem si ho pohledem. „Ta se nerochní v bahně. I když..." Podívala jsem se na svou spolubydlící, která si to trůnila uprostřed kaluže a spokojeně dloubala klackem do nějaké prapodivné potvory, co se plazila kolem ní. „Až se budeš starat o děti, tak spoustu věcí pochopíš. Jestli si to chceš vyzkoušet, tak ti klidně půjčím Wynri."

Bylo na něm vidět, že se raději zdržel komentáře a raději se koukal na Adolfa, který byl od bláta snad úplně všude. Tohle bude opravdu něco... Když tak ho šoupneme k sousedům, aby jim tam udělal svinec.

„Říkal si něco o nějaké potvoře, co tu někdo je. Nějaký nápad, jak jí najít?" Otočila jsem se na Stephena, abych nemusela přemýšlet nad tím dopuštěním, které tohle bahnité duo nadělá po bytě.

„Zahrát si na návnadu," řekl pohřebním tónem. Hehe, takže Stephen bude návnada? To si ta potvora jistě užije a já samozřejmě taky. Už se nemůžu dočkat, až ho kolem uvidím běžet a řvát na celé kolo, že ho to chce sežrat!

„Budeš chtít pomoct?" zeptala jsem se s úšklebkem. Přece jen by mě mohl vzít s sebou, když už jsme něco jako mistr a jeho učedník. Stephen pouze pokrčil rameny... Velký mistr čarovných umění promluvil! „Tak já si stoupnu támhle," ukázala jsem za sebe na kostel. „A bude se pozorně dívat."

Raději už nic neřekl a vrátil se ke své lopatě a jámám. Zatímco si tak vesele zahrabával díry, tak se zpoza jednoho z malebných domků vynořila postava zahalená v podobném hábitu, jako měl na sobě Strange. Říkám podobném, protože ten té kreatury byl celý od bláta a na několika místech dokonce potrhaný, že se pod ním dalo spatřit bledé maso.

Tato potvora si to bezelstně kráčela přímo k čáryfukovi, který si j nevšiml stejně jako Wynri, kolem které prošla sotva metr daleko. Mě nezbývalo nic jiného, než varovat Stephena, protože fakticky nepotřebuji vysvětlovat Christine, že jsem ho našla a on se pak nechal zabít nějakou divnou kreaturou. Když si to tak říkám, tak to zní i logicky, že?

Postava v kněžském hábitu se zastavila u Stephena, jako by přemýšlela, odkud má začít s hostinou. Bohužel pro ni, se Doctor právě otočil a chtěl zahrabat další z velikého množství děr. Než si změřil postavu pohledem, tak už se zeptal: „Přejete si?"

Ta věc mu samozřejmě, že neodpověděla... Co si asi u všech bohů myslel?! Že mu podá ruku a představí se jako Pepa Vodička rodák z nějaké vesničky v okolí?! Měl jediné štěstí, že se mu podařilo vyhnout alespoň první ráně, kterou mu šla rovnou na hlavu. Nutno uznat, že potvora z toho byla celkem zaskočená, protože žádného kněze asi ještě kouzlit neviděla.

Já jsem tak dostala spoustu času na to, abych mohla zvednout ruce do vzduchu a pokusit se nějak pomoci svému mistrovi. Než jsem ale stihla vyčarovat portál ke Kelišce do bytu, tak Stephen tu věc prostě usmažil! Hej! Já se chtěla zbavit Kelišky jednou pro vždy! Za to ti jí přivedu až do baráku! Ať si tě klidně zavře do sklepa!

Rychle jsem přiběhla ke Stephenovi, který si klekl k té věci a dal se do ohledávání. Nepřipadá Vám taky nějak povědomí Sherlockovi? Takhle když se hrabe v kapsách nějaké mrtvoly, tak bych mezi nimi nenašla skoro žádný rozdíl...

„Co to bylo?" dostala jsem ze sebe. Tohle snad byla ta potvora, o které mluvil. Protože jestli ne, tak máme pořádný průser.

„To je něco, co netuším..." odvětil zamyšleně, když rozhaloval hábit. Pod tlustou látkou se ukázalo pěkně bledé tělo, které mohlo soutěžit i s naším sousedem... I když tahle pokožka byla už z veliké části v rozkladu. „Tohle je bývalý kněz..." oznámil po chvíli.

„Oživlá mrtvola? Zombie?"

„Nebo vysílený a zcvoklí člověk," doplnil neurčitým tónem. Zvedl se na nohy a ještě si celé tělo prohlédl z výšky. Nevypadal, že by se mu to zamlouvalo... Takže to nebylo to, co zabilo ty předchozí kněze.

„Tohle není ta potvora, co si hledal," konstatovala jsem.

Pokrčil rameny. „A pokud ne, tak je to ještě horší, než jsem si myslel," zabručel si pro sebe. Rozhlédl se po okolí, jako by hledal někoho, kdo by mohl celý ten souboj vidět, ale nikoho nenašel. Poté popadl tělo za paže a prostě jí hodil do jedné z děr, které ještě hyzdily trávník před kostelem.

KONEC

Tak jsme se konečně dostali na konec celého tohohle příběhu! Volejte sláva! Jinecra konečně něco dopsala! A teď trochu vážněji... (Hehe, vážněji) Jsem opravdu ráda, že jste se mnou přežili až se na nakonec, protože tenhle příbeh byl opravdu horší, než boj s nějakým potvorákem. (Toho bych zabíjela raději, než psala tuhle věc) Moc děkuji za všechna přečtení, hlasy i komentáře, které mě nakoply k tomu, abych se na to nevykašlala.

Uvidíme se u nějakého jiného příběhu- Jinecra