Čarodějův učeň

XVII.

Probral jsem se až pozdě v noci. Všude kolem mě byla tma a já jsem mohl jen zmateně uvažovat, kde to kurva jsem. Po chvilce mi došlo, že musím být stále v obýváku, protože to nevypadalo, že bych ovládal teleportaci do postele, jako to umí malé děti.

Během těch pár vteřin jsem se také stihl rozhlédnout po místnosti. Později jsem litoval svého rozhodnutí. Na proti mně v křesle seděla Keliška s výrazem, který se mi rozhodně nelíbil! Pomoc! Já chci odtud pryč!

„Co tady děláte?" dostal jsem ze sebe po prvotním šoku. Nenápadně jsem se podíval k nejbližšímu oknu, které bych mohl přinejhorším použít, jako cestu k útěku.

„Vaše dcera odmítá zaplatit nájem!" řekla Keliška, jež měla ruce založené na hrudi. Moc rád, abych věděl, jak už dlouho to odmítá zaplatit... Ale to vlastně není můj problém.

Nasadil jsem výraz tvrdého rodiče. „A to mi musíte lézt v noci do baráku?" kéž bych na ní tak mohl zavolat policii... Možná, že by od ní byla alespoň na chvíli pokoj. Když horlivě přikývla, tak mi nezbylo nic jiného, než nasadit výraz člověka plně smířeného s tím, co bude následovat a zeptal jsem se: „A co myslíte, že já s tím udělám?"

„Domluvíte jí!"

A jak to mám jako udělat?! Vždyť je to Wynri! „Je dospělá, snad ví, co dělá." Neví, ale to rozebírat nebudeme. „A jak jste se sem vůbec dostala?"

„Dveřma." řekla důležitě. Já jsem zase zapoměl zavřít?! Až jednoho dne vykradou Stephenův barák, tak já za to nemůžu. Stejně by mi nepomohlo, aby byly zavřené, protože ta bába se dostane všude... I do nedobitného trezoru.

„To jste nemohla počkat do rána?" zeptal jsem se opatrně. Opravdu jsem nechtěl řešit Wynri v noci o samotě s Kelišovou v jedné místnosti a aby nás od sebe dělil jen konferenční stolek.

Ruce si založila důležitě na hrudi. „Nemohla. Věci se mají řešit hned!" a staré báby by měly být nezákonné a stejně nejsou!

„Teď v noci za ní nepůjdu... Mohlo by to počkat do rána? Slibuji, že to vyřeším hned, jak budu moct." řekl jsem mile, jak to jen šlo, když vás někdo uprostřed noci probudí a ten někdo je Keliška. Počkal jsem až kývne a doprovodil jí ke dveřím, aby neřekla, že nemám ani špetku vychování. Což ona samozřejmě nemá...

Když jsem se ujistil, že opravdu odešla, tak jsem se vydal zbytek noci dospat do ložnice vedle Christine. Spokojeně jsem se zachumlal do peřiny a během chvíle usnul dlouhým a nerušeným spánkem.

Ráno mě probudilo sluníčko svítící mezi špatně zataženými žaluziemi. Po očku jsem mrkl na Christine, která stále ležela po mém boku a pevněji než bych chtěl mě objímala kolem pasu. Díval jsem se na ní a přemýšlel jak rád bych shodil její ruku dolů a za ní i zbytek jejího těla. Ale nemohl jsem to udělat, protože by to dopadlo špatně akorát pro mě.

Počkal jsem až se probudí a poté se opatrně zvedl z postele. Ohlédl jsem se za ní, protože zrovna zvedala hlavu z polštáře a snažila se pobrat, kde to vlastně je.

„Bré ráno..." dlouze zívla a mě hlavou proletěla věta z jednoho vtipu, který jsem kdysi dávno slyšel. Proč jen ženy ráno závají a muži se budí s erekcí? V duchu jsem se ušklíbl. Kývnutím jsem jí pozdrav opětoval a raději se věnoval pomalému zvednutí se z madrace.

Odešel jsem na záchod a poté se nejkratší cestou vrátil zpátky, abych se mohl převléknout. Zarazil jsem se ale uprostřed dveří neboť mi stačilo jen nakouknout do místnosti a spatřil jsem Christine, která se zády ke mně převlékala. Chytil jsem se futer a otočil se obličejem do chodby. Pocelou dobu jsem si říkal, že tohle je úplně normální a přece mě to nemůže jen tak vykolejit.