Čarodějův učeň

III.

Raději jsem ji ignoroval a beze slova vysvětlení se zvedl z gauče. Vydal jsem se ven, protože jsem věděl, že tohle nemělo žádnou budoucnost a pokud ano, tak špatnou pro mě. Nechtělo se mi přemýšlet nad tím, co všechno by se mohlo v mojí nové podobě podělat a tak byl čerství vzduch možná jedna z nejlepších možností, jak se zbavit toho pocitu znechucení, který vyvolaly Wynriiny posměšky.

Jakmile jsem se ocitl venku na ulici, tak jsem se vydal dlouhými kroky k nejbližšímu parku. Potřeboval jsem se zbavit lidí kolem sebe a pročistit si hlavu. Hlavně zachovat klid a tvářit se jakoby nic. Já přece nejsem žádný superhrdina ani neurochirurg. Nic z toho přece nejsem, jsem jen nějakej chlápek co si to kráčí po chodníku mezi spěchajícími lidmi. Park jsem zahlédl ještě dříve než jsem se ocitl na chodníku naproti němu. Vymotal jsem se z davu a zamířil přes první přechod mezi vysázené stromy. Musel jsem projít hlavní bránou a nalézt lavičku na kterou bych se mohl usadit.

Možná, že z popisu vypadala moje daleká cesta tak dalece, že by se ani nedalo poznat, že tento park byl hned naproti budově, kde jsem s Wynri bydlel. Prostě magie popisu cesty level 800. Hledal jsem skoro deset minut lavičku, kde bych mohl sedět nikým nerušen, ale žádná taková se nikde v parku nenacházela a proto jsem byl donucen si sednout ke dvěma puberťačkám. Pozoroval jsem jsem ulici jež vedla přímo před Keliščiným královstvím a snažil se ignorovat rozhovor, který se vedl sotva o třicet centimetrů vedle.

Jednou za čas mi byl věnován zkoumavý pohled a mumlavý rozhovor, kde jen můj obličej viděly. Hrozně rád bych ignoroval ten fakt, že na jen na druhé straně ulice byl plakát, který vykřikoval do světa mojí podobu a dokonce i mé jméno, ale s každou minutou jsem byl stále nevrlejší a nevrlejší.

Radši jsem se podíval opět po této zapadlé ulici, kde se nikdy nic zajímavého nedělo. Na rohu jednoho z domů v mém zorném poli, stál stánek se zmrzlinou, kterou si sice v tomhle počasí nikdo nekupoval, ale proč by tam nemohl stát? Po chodnících chodily hloučky lidí zabraných do debatách o politice, světových problémech, nedostatku wifi připojení a nebo dokonce fandů hrdinů, kteří se všichni tísnili v uličkách tohoto obrovského města.

Právě z tohoto hloučku na mě někdo ukázal a vykřikl něco ve stylu: „TO JE ON!" a i s hloučkem vyrazil „seznámit se" se mnou! Já jsem ale jakožto nový hrdina neměl na něco takového nervy, žaludek a dokonce ani čas. Stačilo jen abych zmerčil stádo fanoušků a dal jsem se na velice hrdinský útěk nebo taktický ústup, to by znělo přece jen lépe.

Zapadl jsem do první postranní uličky na kterou jsem narazil. Byl v ní akorát nějaký bezdomovec žebrající o almužnu a nyní i já. Rychle jsem běžel uličkou dokud jsem doslova nenarazil do vysoké zdi. I nikdo jako já může přehlédnout zeď, ne? Po poznání miloučké cihlové zdi jsem se otočil. Právě v čas abych mohl vidět dav fanoušků, který se nevídaně rozrostl. Šinuli se ke mně jako Wynri když si všimne, že jen přes ulici je pizzerie. Byli stejně hladoví a odhodlaní získat ten nejlepší kousek pro sebe. A tím kouskem jsem se bohužel stal já.

„Počkejte!" vykřikl jsem jako největší chudák v okolí a zvedl ruce na obranu. Dav se k mému překvapení zastavil a čekal, co ze mě vypadne. Mezi nimi samozřejmě nechyběla Wynri s kamerou v ruce. Zvedla ruku k pozdravu a po obličeji se jí rozlil úsměv. Čekala, co vyvedu a byla odhodlaná to zdokumentovat a snad mi to i do konce mého života cpát.

Zarazil jsem se nad tím, jak rychle mě dav čumilů poslechl, ale mohlo to být jen na opravdu malou chviličku. Poté jsem musel vypálit první jméno, co se mi blesklo hlavou a odsoudit tím nějakého svého superhrdinského kolegu, který by mohl zajímat tento dav více než já.

„Támhle je Stark!" ukázal jsem za dav do ulice plně očekávajíc, že se tam všichni rozběhnou. K mému neštěstí se tak nestalo a všechny oči se stále upíraly na mě.

Nějaký random týpek tomu nasadil korunu když mi odpověděl. „No a?" ale i přes to, že skoro nikoho nezajímal tento miliardář, vědec a hrdina, tak se několik lidí přece jen odpojilo a odešlo ulicí pryč.

„Použí svojí magii, blbe!" křikla na mě z davu Wynri a několik lidí se na ní otočilo. Přece jen si někdo dovolil oslovit jejich oblíbence, alespoň doufám, blbem. Cítil jsem, jak se začíná klepat. Přece se nesložím jen kvůli několika stovkám lidí, kteří čekají na to, co jim předvedu... já jsem fakt pitomec! Proč si alespoň jednou nemůžu dodat odvahu a ne se hned potopit?!

Nadechl jsem se a poté zase vydechl. Zvedl jsem ruce do vzduchu a pokusil se vyčarovat něco, co by mě mohlo zachránit. Moje snaha ale pro většinu lidí vypadala jako bych dostal epileptický záchvat a ne snažil vyčarovat portál. Nepodařilo se mi ani to málo jako pár jisker, čímž se z toho stal nehorázný trapas. A to nejen pro mě.

Někdo další z davu se uchechtl a pln sarkazmu řekl: „Asi budeme potřebovat záchranku!"

„Spíše pohřebák." odvětila Wynri nespouštějíc oči ze mě. Jenže na mě byla vidět akorát maximální panika. Podařilo se mi vyčarovat pár jiskřiček, které jen neškodně padaly na chodník. Pro ostatní to sice nebylo nic moc, ale pro mě to byl pokrok jako prase.

„Tak to by stačilo dámy a pánové, vypadá to, že Doctor nemá svůj den!" zakřičela Wynri zachraňujíc mě. Začala odhánět lidi, kteří se po pár mrzouckých kecech vydali pomalu ulicí pryč.

Bohužel až v tento čas mělo moje mávání nějaký účinek a vytvořil jsem malý portál. Já jakožto jeho stvořitel jsem se se širokým úšklebkem obrátil k davu. Ten ke mně byl již zády a většina z nich už opustila uličku.

„Docela se divím, že poslouchaj." ozvala se podiveně moje spolubydlící a nyní už spolubydlící čaroděje. Společně jsme koukali na dav, který by jinak musela rozhánět policie. A to by způsobilo další otázky... hlavně pokud by se tady zjevil náš soused. Radši na něco takového raději nemyslet.

„Nechceš se podívat kam to vede?" otočil jsem se zase k portálu opatrně do něj nakukujíc. Na rozdíl od Wynri, která se dovnitř vrhla po hlavě. „Hodně štěstí." zabrblal jsem si pro sebe. Měl jsem sto chutí portál zavřít a nechat jí svému osudu, ale bylo mi jasné, že by si mě našla a já bych na to do smrti nezapomněl. Neměl jsem jinou možnost než se poddat své zvědavosti a vlézt za Wynri do portálu.