Čarodějův učeň

xv.

Dlouhými kroky jsem mířil ke Keliščinu panství. Modlil jsem se snad ke všem bohům, ať to konečně vyjde a já už nebudu muset nosit tuhle podobu. Nevšímal jsem si lidí, kteří se za mnou otáčeli s udivenými výrazy a svou rychlo chůzí pokračoval dál dlouhými ulicemi.

Doctor si povzdechl, jakmile jsem mu knihu nacpal do rukou a začal předčítat. „Succubus je ve středověké křesťanské mytologii druh démona - astrálního upíra, který svádí muže, zvláště pak mnichy, pohlavně se s nimi stýká a přitom je vyčerpává, někdy až k smrti. Působení succuba byla často připisována poluce. Zvláštního rozvoje se víra v succuby dočkala v průběhu čarodějnických procesů. Podle proslulé knihy Malleus maleficarum například succubi sbírali semeno mužů, se kterými spali, aby je následně incubi používali k oplodňování žen Styku s démonem (ďáblem) byla také přisuzována iniciační funkce a mělo k němu docházet i na čarodějnických sabatech."

„Nic takového jsem neviděl... Ty doufám také ne." řekl jsem do ticha. Protože jestli něco takového viděl, tak mu zakroutím krkem jako kuřeti! A je mi jedno, že v téhle zkurvené podobě zůstanu do konce svého života!

„Alespoň že tak." zamumlal si pro sebe. „Viděl jsem to u jednoho mnicha." dodal po chvíli, když si všiml mého němého dotazu.

Nadzvedl jsem obočí. „Jak to souvisí s naším problémem?" to je kurevsky dobrá otázka. Protože já v tom stále smysl nevidím. Jestli ho vidí on, tak smekám svůj pomyslný klobouk.

„Tak, že máme jednodušší přesouvání duše. Succuby se přisají na duši a jen tak se jí nevzdají." vysvětlil jako by to bylo nejjedodušší věc na Zemi. Samozřejmě, tohle jsem přece věděl už dávno a vůbec jsem se to nedozvěděl až nyní. „Je to obdoba astrálního cestování."

Nejistě jsem přikývl. „Co pro to musíme udělat?" zeptal jsem se jen o málo jistěji.

„To teprve musím zjistit." odvětil klidně pokládaje knihu vedle sebe na postel. Raději jsem nekomentoval ten fakt, že moc času nemáme. Jen jen minimální pravděpodobnost, že by Christine došlo, že moje podoba není skutečný Stephen. A hlavně mám problém, protože jsem neřekl, že někam jdu... Dneska to asi bylo naposledy, co jsme se s Doctorem viděli.

Přikývl jsem. „Takže až něco zjistíš, tak víš, kde mě hledat." donutil jsem se k úsměvu a rychle se zvedl, abych se mohl vydat domů. Teď nastane právý konec světa!

V rekordním čase jsem dorazil před dveře mého dočasného domova. Naštěstí jsem se v čas zastavil a nezklepal. Nejdříve jsem zkusil vzít za kliku a prostě otevřít. Povedlo se! Možná, že ani nepozná, že jsem se na nějakou hodinku zdejchnul! Tiše jsem vešel dovnitř a se vší opatrností jsem zavřel dveře.

Zamířil jsem si to k první volné židli, kterou jsem obsadil a natáhl se pro první papír s tužkou, abych si mohl zase čárat. Z úspěšného vloupání do vlastního domu mě vytrhl hlas Christine. Trhl jsem sebou jako by vedle mě přistála obrovská bábovka od Keldy.

„Nevíš, kde je mixér?" ozvalo se z kuchyně. S tou skutečností, že jsem rád, že vím, kde je koupelna, tak ti asi neporadím. Ale kdybys chtěla najít přírodní katastrofu, tak mám pár typů a jen pět jich zahrnuje Kelišku.

„Jak to mám vědět?" zeptal jsem klidně odkládaje kresbu na stůl. Ne, že by se Kelda zmražená v ledničce nelíbila, ale jsou věci, které prostě nepotřebujete vidět, když se máte chovat vážně.

Z kuchyně se ozvalo přehrabování a poté jej následoval Christiin hlas. „Jestli jsi ho náhodou neviděl." řekla trochu tlumeně. To do toho šuplíku vlezla? Nebo strčila hlavu do nějaké police, která byla dostatečně vysoko, aby si musela vzít židli?

„Ne, ale až proběhne kolem, tak ti dám vědět." ušklíbl jsem se. Na tuto větu jsem raději nedostal odpověd. Dlouhou dobu se nic zvláštího nedělo. Já jsem si stále čmáral na kus papíru a Christine hledala mixér, aby mohla připravit něco k jídlu.

Tuto pohodovou rodinou idylku nám zkazillo zabušení na domovní dveře. Neochotně jsem se zvedl z židle a zamířil nezvané návštěvě otevřít. Když jsem otevřel dveře, tak mě div netrefil šlak. Za nimi totiž stála Kelišová s něčím, co vzdáleně připomínalo bábovku, ale jen hodně vzdáleně.

Sotva jsem stihl stáhnout obočí ze závratných výšin, tak už se na mě culila od ucha k uchu a div mi ten výtvor nenacpala do krku.

„Dobrý den..." vydechl jsem rychle snaže se nespadnout po zádech zpátky do útulné chodby, kde bych se mohl schovat před touhle bytostí z dob dinosaurů.

„Brej!" zase se usmála, o čemž by se dalo hádat, ale budeme ten její škleb brát jako úsměv a ne jako pokus mě zbalit jako vánoční dárek.

Trochu jsem couval, aby mě síla mocné chodby mohla ochránit před jejími pohledy. „Co potřebujete?" zeptal jsem se co nejmileji, jak to v dané situaci šlo.

„Nesu bábovku!" zařvala tak mocně, že pár ptáků z vedlejší budovi se dalo na rychlý ústup. Já bych zdrhal taky, ale momentálně jsem Stephen, takže bych se k tomu měl postavit jako chlap. Kde je to srabáctví když jej člověk potřebuje?!

„Mohla jste jí dát mé dceři..." řekl jsem nejistě uhýbaje uhlu, který i s talířem putoval mým směrem.

Keliška mě ani nenechala doříct myšlenku a hned spustila tak nahlas, že celá ulice už musela vědět, že mám dceru. „Tak by to vyhodila, já jí znám!" já bouhužel zná vás! A taky z toho nejsem zrovna nadšený!

„To jste nemusela vážit cestu. Stejně jsem u ní skoro každý den..." odvětil jsem klidně snaže se tvářit nějak inteligentně. Proč vždycky já musím mít takovou smůlu?! A jak se sem ta ženská dostala?! Vždyť nemohla vědět, kde bydlím!

„I tak! Ještě byste mi prošel jako naposled!" namítla. Já se s ní opravdu nechci hádat, ale kdyby mi to pomohlo od jejích pokusů o nějaký vztah, tak bych se s ní klidně pohádal. Možná, že bych si to i užil.

Jako moje záchrana se ukázala být Christine, která se ozvala z kuchyně. „Děje se něco?" zakřičela, abych jí slyšel. Zněla lehce překvapeně a starostlivě. Pravděpodobně pochopila, že jsem v pořádném průšvihu.

„Měl jsem naspěch." odpověděl jsem Kelišce a poté se otočil směrem ke kuchyni. „Ne, jen je tu jedna milá dáma..." řekl jsem s nejvíce falešným úsměvěm, na který jsem se zmohl. Nemohl jsem si nevšimnout, jak se Kelda při tom oslovení začervenala, jako praštěná dvanácka.

„Potřebujete ještě něco? Mám trochu naspěch..." otočil jsem se na ní a s velikým překvapením shledal, že už neparoduje červeň rajčat. Vrazila mi do náruče bábovku a skoro ani nepočkala na moje poděkování.

„Není za co!" vychrlila rychle hrdější jak Wynri, když pochopí matiku. Chvilku jsem na ní koukal a uvažoval, co by mohla ještě ta baba chtít. Z úvah mě naštěstí vytrhla Christine, která slyšela, že jsem v nějakém problému a snažila se mě z něj nějak vysekat.

„Prosimtě, myslíš, že by si mi mohl pomoct sundat jednu krabici z půdy?" zeptala se.

Ohlédl jsem se do chodby. „Jasně, hned jsem tam!" naposledy jsem se otočil na Keldu. „Tak nashle." zavřel jsem jí dveře před ksichtem.

Ještě než jsem stačil odejít po chodbě do kuchyně, tak jsem zaslechl Keliščin tlumený hovor a poté smích jako od praštěné puberťačky. „...Horší jak jeho dcera.... Ale stále na něm něco je."

Zastavil jsem se uprostřed chodby a zachytil se stěny. Co jsem to právě slyšel?! Já nechci! Jak to mám vymazat z hlavy?! Snažil jsem se ukldinit, abych se mohl dostavit do kuchyně za Christine, která mě již očekávala. Pořádně jsem se nadechl a vydechl a i s výtvorem v ruce jsem konečně došel do kuchyně.

„Kdo to by-" koukla se na bábovku v mé ruce. „A já myslela, že neumím péct..." vyvalila oči na věc, která by mohla zabíjet lidi po tisícovkách. Tohle je totiž nejmocnější zbraň na planetě!

Odhodil jsem tu věc do koše. „Jedna baba, myslím, že se jmenuje Kelišová. Ano, ta péct neumí..." zabručel jsem a sedl si na židli, aby to se mnou neseknulo, protože ta věta na mě byla moc.