Čarodějův učeň

XX.

Uběhlo pár dní. Wynri zase byla někde v tahu a mě zůstal na krku Adolf, který se jako pitomec honil za svým ocáskem kolem stolu. Dívala jsem se na něj z gauče s rukou líně přehozenou přes okraj a pro sebe si mumlala, jak ten pes může mít tolik energie.

Ze snění mě vytrhla rána. Rychle jsem vyskočila na nohy a hledala příčinu toho hluku. Skoro okamžitě jsem zjistila, že Adolf shodil nějakou věc, která se právě kutálela ke mně, ze stolu. Byla to obyčejná svíčka, která se dá koupit v každém obchodu.

Položila jsem svíčku zpátky na stůl a podívala se Adolfa, který na ní začal zběsile štěkat. Okřikla jsem ho, aby toho nechal a zase se svalila na gauč. Když mě přestávalo nudit dívat se na psa, který štěkal na svíčku, tak jsem jí shodila ze stolu. Adolf na ní nějakou dobu vrčel, než se zakousl.

Spokojeně si lehl na zem a bavil se ohryzáváním svíčky. Bohužel jen do té doby, než se začaly ozývat divné zvuky, které sto procentně vydávala ta věc. Vzala sem mu tu věc, jež se nedobrovolně vzdal, a začala jí zkušeným okem detektiva zkoumat.

Vypadala jako obyčejná svíčka, ale vydávala skoro neslyšitelný, ale velice otravný zvuk. Po nějaké době mě přestalo bavit se na ní koukat a tak jsem jí vrátila zpátky na stůl. A věřte tomu nebo ne ONA SE ODKUTÁLELA! Pokusila jsem se jí zachytit, ale spadla na zem. Vydala tak příšerný zvuk, že jsem si musela zacpat uši a doufat, že ještě někdy něco uslyším. Brzy zvuk odezněl a ta věc otevřela uprostřed pokoje portál.

„Do háje!" vydechla jsem opatrně nakoukla do portálu. Nestihla jsem ani zanadávat, když mě to vcuclo odvnitř. Propadla jsem se na nějaké divné místo. Pod nohama jsem měla travičku a kytičky. Rozhlédla jsme se po okolí, abych zjistila, že místo, kde stojím, je jen obyčejná mýtina.

Hledala jsem portál, který mě sem musel vyhodit. Nikde jsem ale neviděla ani trochu jisker, které by napovídaly, že tady nějaký portál kdy byl. Zanadávala jsem, protože mi pomalu začínalo docházet, že se nedostanu domů.

Samozřejmě, že jsem nic neviděla! Vždyť já tady chcípnu! Ani nevím, kde to kurva jsem! Nakonec jsem byla donucena vydat se náhodným směrem, protože jsem nechtěla bídně zahynout uprostřed ničeho. Ocitla jsem se na kraji nějakého lesíku jehož stromy byly o hodně vyšší než ty obyčejné.

„Mám pocit, že tohle není tak úplně normální..." zamumlala jsem si pro sebe. Zkoumala jsem nejbližší strom stále neschopna určit, kde bych to mohla být. Víte, já nejsem zrovna pozorný žák, ale když dávám pozor, tak jsem až nechutný šprt... Ale nijak mi nechtělo v mozku naskočit, co by mohlo tohle všechno znamenat.

Raději jsem se vydala do hlouby lesa, protože jsem dostala nepříjmený pocit, že by se klidně mohlo cokoliv snést z nebe a popadnout mě to do spárů. Netoužila jsem skončit sežraná nějakým obřím ptákem nebo čímkoliv jiným. Najednou se za mnou ozval řev, jako kráva, nějakého KURVA velkého ZVÍŘETE! Proč mi to nedošlo hned?!

Zalétla jsem do prvního křoví a doufala, že si mě ten obrovský kolos, který se blížil pomalými kroky, nevšimne. Kolem mě si to skutečně prošel dinosaurus! A nebyl to nikdo jiný než T-REX!!! Až tohle budu vyprávět Wynri, tak mi to neuvěří... Pomyslela jsem si a rozhlédla se kolem. Byla jen otázka, kdy svou milovanou spolubydlící zase uvidím. Byla jsem někde daleko v minulosti a šance, že mě najde Stephen byla mizivá.

Začala jsem horlivě přemýšlet, jak se z téhle situace dostat. Bylo tu pár možností, ale jedna méně pravděpodobná než druhá. Šanci, že si osedlám T-Rexe nebo nějakého jiného dinosaura byla mizivá a tak jsem jí okamžitě zavrhla. Mohla bych se ještě naučit vytvářet ty portály sama. Třeba se to dá naučit, když se budu dostatečně snažit.

Stephen přece v mé podobě také uměl rušit moje kouzla v mé podobě, takže proč bych nemohla udělat alespoň jeden portál, který by mě zavedl do doby se signálem? Pak bych mohla zavolat Wynri nebo někomu jinému a ten by mě odtuď dostal! To byl ale kurva geniální nápad!

Docela vedle mě se ozvalo vrčení. Rozhlédla jsem se, abych zjistila jestli mi nějaký dinosaurus nejde do zad. Nějak bych netoužila po tak geniálním plánu umřít. Bohužel s mojí výškou jsem viděla jen další keře. Pomalu jsem začínala uvažovat, kde bych s tím čarováním měla začít a vzpomínala na všechno, co o magii řekl Strange.

Když se vrčení ozvalo podruhé, tak jsem se zvedla a vydala se zjistit, co by to mohlo být. Už podle toho zvuku to nemohlo být nic nebezpečného. Vždyť to znělo, jako by někdo přejížděl po skle suchou houbou. Tak uznejte, že nic smrtelně nebezpečného nemůže vydávat tak otravný zvuk.

Po cestě jsem přemýšlela nad tím, jak bych měla takový portál vytvořit. Nedávala jsem pozor na cestu a narazila jsem přímo do stromu. Nutno uznat, že to bolelo více mě než ten strom, který mi prostě nechtěl uhnout z cesty. Skrz zuby jsem syčela nadávky a proklínala ten strom do padesátého kolene a při tom si mnula bouli, která se mi udělala na hlavě.

Zastavila jsem se na jednom z paloučků, tam jsem si sedla a dala se do tvoření portálu, který by mě odtud dostal. Ale jak to vypadalo, tak se mi dařilo akorát nechávat levitovat kořínky a větvičky, ale to beru jako kurevský pokrok! Bohužel v mém učení mě přerušilo dunění země, po které muselo běžet něco OBROVSKÉHO, tak obrovského, že jsem to prostě musela napsat velikým písmenem!

Podívala jsem se tím směrem. Nedaleko mezi stromy se hnalo stádo stegosaurů. Udiveně jsem pozorovala ty zvířecí tanky, kteří měli mozky o velikosti hrášku. Trochu jsem se otřásla a vduchu si slíbila, že už nikdy nebudu ohrnovat nos, když se Wynri bude chtít dívat na Jurský park. Chvíli jsem uvažovala, zda se mám dát na útěk nebo ne. Kdyby mě některý z nich zavalil, tak by ze mě zbyla jen placička. A kdybych se hnula, tak by se mohli polekat a vyrazit mým směrem a ušlapaná tunovými zvířaty bych opravdu nechtěla.

Tak jsem jen zůstala sedět a ohromeně pozorvala stádo dinosaurů, kteří zaběhli nějak mezi stromy. Celý tenhle svět na mě byl prostě moc veliký, ale který svět nebyl? Prostě nemůžu nechat Wynri, aby sem mohla doplnit svou poznámku o mé výšce. Hehe.

Dál jsem se tedy snažila vytvořit svou cestu pryč. Po nějaké době, kdy se mi na čele leskl pot a byla jsem vyčerpaná jako bych uběhla celou cestu až sem, jsem se rozhodla zanechat snažení a rozhlédnout se po okolí. Nic extra jsem ale neviděla... Teda pokud nepočítáte ty obživlé vykopávky, ale buďme upřímní... Co je Kelišová?

Nakonec mě přestalo bavit i rozhlížení a tak jsem se dala s novou vervou do práce. Brzy se na trávník začaly sypat drobné jikřičky. Máme tu pokrok, pánové a dámy! A úplně nakonec se mi podařilo vytvořit úplně maličký portál! Ale byl maličký, že jsem se do něj ani nevešla. Tady mě snad někdo trestá! Pokusím se ho zvětšit, ale podaří se to jen o pár milimetrů.

Stále to ale nestačilo a mě nezbývalo nic jiného než sebou hodit do trávy a doufat, že ještě naberu dostatek sil na to, abych byla schopná vytvořit další. Koukala jsem na mraky a přemýšlela jestli se odtud ještě někdy dostanu. Usnula jsem, teď zpětně si říkám, zda to byl dobrý nápad... Ale někdo je prostě štístko nebo mám dobrého strážného anděla.

Když jsem se probudila, tak jsem nad hlavou měla hvězdy. Něco funělo nedaleko mě a ani trochu se mi to nelíbilo. Zvedla jsem se ze země podívala se tím směrem. Spatřila jsem Adofla, jak pobíhá mezi dinousaury, kteří stáli v těsném hloučku a pravděpodobně spali.

„No paráda." zamumlala jsem si pro sebe. Najednou mi došlo, že pokud je tady pes, tak tu musí být někde i portál, kterým se sem dostal! Rychle jsem se rozhlížela po portálu, který celou dobu ještě chvíli zářil za Adolfem. Vyškrábala jsem se na nohy rychlostí blesku a zamířila k portálu tak rychle, jak mi to dovolily hobití nožičky.

Samozřejmě, že mě zavětřil i Adolf a vydal se za mnou. Dorazila jsem před portál zrovna v moment, kdy se začínal uzavírat. Neměla jsem čas pomyslet, kam by mě mohl hodit, protože jsem se odtud chtěla co nejdříve dostat. Po hlavě jsem skočila do portálu a za mnou Adolf, jehož oháňka bohužel zůstala v době dinosaurů.