Čarodějův učeň

VI.

Neohroženě jsem nakoukl do portálu, abych se ujistil, že nevede do Ruska. Portál naneštěstí vedl do Doctorovo baráku a proto jsem jím prošel a majitel domu také. Po prolezení portálem jsem jej uzavřel, poté se rozhlédl okolo a zeptal se: „Takže, co teď?"

„Začneš s tréninkem..." odpověděl Strange a zatvářil se vážněji než kde jaký člověk na pohřbu. Měl by té vážnosti alespoň pro chvíli nechat nebo se do toho vložím já.

„Jen malý dotaz, až se mi vrátí tělo, tak už asi nebudu umět čarovat, že?" malý dotaz, který pro mě byl dost zásadní. Já odmítám chodit přes celý New York jen kvůli tomu, že nějaký retard podělal nějaký kouzlo. Jestli nebudu umět čarovat, tak se Stephen má na co těšit. Já se k němu naseru i kdybych měla vlézt do jeho domu oknem.

„To zjistíš, až si těla prohodíme. Já sám to nevím." pokrčil rameny. Takže nevíš? Hmm, to bych se na to podíval.

Přikývl jsem a jen tak se rozhlédl kolem. „Čím začneme?" založil jsem si ruce na hrudi. Podíval jsem se z vrchu na svého učitele a lehce otráveně pokývl hlavou.

„Jednoduchým ovládáním. Zkus zvednout tamtu knihu." ukázal na objemný svazek ležící na stole a nebyl tam sám. Jeho bratříčci si to spokojeně hověli opodál.

„Jak? Prostě silou vůle nebo rukou?" přeptám se raději abych nevypadal jako idiot. Přeměřil jsem si knihy pohledem přemýšlejíc nad tím, jak je mám zvednout silou vůle.

Odpověď mého učitele ale nebyla uspokojivá, protože to vypadalo, že budu hodiny zírat na jeden předmět a nalhávat si, že se jednou určitě vznese. „Silou vůle." odvětil Strange a posadil se na židli u stolu. A mě ani nenabídl kousek podlahy k sezení.

Přikývl jsem a nevraživě se koukal na knihu snažíc se ji zvednout. Samozřejmě silou vůle, jak jinak. A tak jsem se pár minut bavil koukáním na knihu u které se nehnula ani stránka. Bichle si to dál ležela na stole a neměla se k létání po místnosti. Nakonec jsem zlostně praštil do stolu až ta kniha nadskočila. Trochu jsem neodhadl svou momentální sílu. Sesunul jsem se na židli snaže se flustrovaně neřvat nad tímto úkolem.

„Zkus zvednout tuhle propisku." Stephen napřáhl ruku a v níž měl propisku. Podíval jsem se na propisku v jeho ruce a v duchu si říkal: „Zvedni se!" stále dokola jsem tu jedinou větu opakoval a soustředil všechnu svou sílu na předmět. Bohužel propiska dál spokojeně ležela. Povzdechl jsem si a částečně vzdal úsilí a jen mávl rukou. Až v tento moment se propiska uráčila hnout se z místa. Podíval jsem se na Doctora, kterého můj pokrok nijak nevyvedl z jeho vážné tváře. Alespoň by mohl předstírat, že jsem něco udělal správně a dodat mi sebevědomí.

„Počítá se to jako zvednutí?" trochu jsem se ušklíbl a doufal, že ano, jinak by ta propiska letěla na jeho palici.

„Technicky vzato ano."

Pokývl jsem a neochotně se zeptal, co budeme dělat dále. Bohužel pro mě, jsem se tohoto „kouzla" s propiskou nezbavil. A tak se dále opakovalo moje usilovné hypnotizování propisky, která se měla zvednout. Netrvalo to tak dlouho a tento psací předmět se vznášel ve vzduchu nad našimi hlavami.

„Znova?" zeptal jsem se s opravdovým nadšením pro levitující psací potřeby, které by mi záviděl snad každý. Možná, že bych mohl dodávat psací potřeby do škol. Zatím bych byl schopný poslat tam propisku vzduchem. Tohle neumí každý.

Můj učitel na to měl ale jiný názor a musel jsem pokračovat ve výuce. „Teď ji zkus udržet ve vzduchu."

Ze všech sil jsem se snažil udržet propisku ve vzduchu, když už mi to trochu šlo, tak jsem jen mávl rukou. Jenže propiska to brala jako povel k prolétnutí se ke stropu a začala pomalinku padat zase dolů. Ze všech sil jsem se snažil předmět zastavit. A to se mi i povedlo, ale jen malinkatý kousek nad zemí.

Doctor se chvíli koukal na mé veledílo a pak řekl: „Teď jí zkus vyzvednout..." Silou mé vůle se propiska pomalu sunula nahoru, a dále nahoru a stále nahoru, až se zastavila někde u stropu. „Dobře. Teď jí spusť dolů." rozkázal Strange.

„Nechceš aby ti rovnou spadla na hlavu?" nechal jsem propisku sklouznout dolů, kus nad jeho hlavu. Kdybych chtěl a uměl to, tak bych na něj mohl hodit celou polici knih jen mávnutím ruky.

„Není potřeba." sebral propisku. „Teď zkus tu knihu." ukázal na jeden z objemných svazků, které ležely na stole. Zkoumal jsem jej pohledem a přemýšlel na co mi tohle všechno bude.

Nechal jsem knihu vyletět do vzduchu. „A co z toho budu mít? Neříkej, že levitování věcí nějak souvisí s naším problémem..."

„Pokud nechceš, aby si měla podobu třeba knihovny, tak se budeš muset naučit přesunout lidskou mysl... To se ovládá podobně jako levitace." propisku odložil na jednu z polic, na kterou se svojí momentální výškou dosáhl. Natočil jsem se k němu, tak aby mi neviděl do tváře a lehce se ušklíbl. Je to docela fajn nebýt nejmenší postava v celém příběhu.

Přikývl jsem. „Co s tou knihou teď?" ne, že by mě to už nebavilo, ale nechtěl jsem skončit jako uklízečka pro nějakého hobita.

„Dej jí támhle do police." ukázal na nejvyšší místo police, kde chyběla jedna kniha. Takže se ze mě opravdu stala uklízečka. Povýšil jsem z mistra na uklízečku knih do polic! Někdo by se měl bát o své místo.

Bez mrknutí oka jsem knihu uklidil na určené místo. "To mě chceš využít jako úklid? A co Christine?"

Pokrčil rameny. "Dala si volno... Když mi viděla..." jo, tak to se ani nedivím. Kdybych večer ulehal do postele s nějakým chlapem a ráno se probudil vedle malého hobita, tak bych si asi taky dal volno. Bohužel já nemám zaměstnavatele, takže bych si to volno mohl dát kdybych chtěl.

"Mohla by se tu objevit? Přece jen by to nemuselo dopadnout dobře." řekl jsem s obavou. Nikdo přece nechce aby se tu objevila přítelkyně vaší nové podoby. Teda pokud není extrémně hezká a vy jste muž.

"Nemyslím si, že by se tady v nejbližší době měla objevit." ujistil mě Strange. "Procvičuj si tu levitaci. Můžeš zkusit I na více předmětech." otočil se a odešel. Byl na něj docela vtipný pohled, když byl zvyklí na svojí výšku a teď byl možná o dvě hlavy menší.

Přestal jsem se pochechtávat a sedl si na židli. Jen tak jsem nechával levitovat různé věci v mém okolí. Zvedal jsem do vzduchu knihy z polic nebo dokonce celé police, propisky papíry a všelijaké jiné předměty, které se dostali do mé blízkosti.