Čarodějův učeň

XXV.

Další den ráno jsem se probudila a musela smutně konstatovat, že jsem v baráku stále sama. Alespoň jsem nemusela spát ve sklepě, který mi stále naháněl hrůzu. Vůbec tomu taky nepomohlo, že první věc, co jsem slyšela, byl nějaký šramot. Jestli se Stephen ještě vrátí, tak mu to dám pořádně sežrat!

Hrdinně jsem se vydala směr knihovna, odkud se ten zvuk ozýval. Nebudu muset popisovat, jak jsem opatrně otevřela dveře a nakoukla dovnitř, abych mohla zjistit, že ten hluk dělal Doctor, který se rozhodl takhle časně z rána vracet knihy do polic!

„Ty už seš rady?" zeptala jsem se ho s úlevou. Dneska mě ještě nic nesežere! I když to bych se měla bát dalších dnů... Stephene! Zachraň mě!

Zazubil se a zamával mi knihou skoro před ksichtem. „Nesu vrátit knížku!" nacpal jí do police, kde jí prve vzal. Mám pocit, že stejně skončí na cestě do Ruska. Strange má až moc rád své knihy... Někdy mám pocit, že je má raději než nějaké lidi nebo hobity.

„Co Stephen?" zeptal se po chvíli, aby řeč nestála.

„Stále stejný. Za den se to nevylepší... Ale možná neumřeš, protože si mu tu knihu zase vrátil." Pokrčila jsem rameny a pokusila se o úšklebek. Musím si to ještě užít, než mě ta potvora ze sklepa sežere.

Vyvalil na mě oči. „Den? No, jak to vypadá, tak se trefuji už lépe..." chtěl se dál chválit, ale to si všimnul mého výrazu. „Trefil jsem se na potřetí... To je pokrok!" ohradil se před mým pohledem, který říkal, že mu nevěřím ani nos mezi očima.

Nakonec jsem rezignovaně zvedla ruce do vzduchu. „Fajn, je to pokrok." Zabručela jsem. To ale neznamená, že mi musíš způsobit skoro infarkt tím hlukem, co si nadělal!

„Tak vidíš!" zazubil se. Zapadl zase do své budky. Netrvalo dlouho a zůstala jsem v celém domě skutečně sama. Tohle není fér! Proč tu musím být sama?!

Vydala jsem se do kuchyně, abych našla něco, do čeho bych se mohla zakousnout. Rozhodně nemíním okusovat ledničku! Vytáhla jsem z ní něco, co vypadlo celkem nejedovatě a odnesla to k nejbližšímu stolu. A logicky jsem začala snídat, protože, co jiného bych měla dělat s jídlem? Koukat se mi na něj dvakrát nechce.

Po celou dobu jsem uvažovala, kdy by se mohl někdo objevit. Nakonec jsem se to nevydržela a vytáhla mobil, že bych napsala Stephenovi, kde se fláká. Neříkejte mi, že něco takového trvá celou noc. Bohužel, jak jsem se měla za chvíli dozvědět, tak to klidně i noc trvat může.

Jinecra: Kdy se tak přibližně vrátíte?

Doctor: Netuším

Jinecra: To tam tu nemocnici natíráte, či co?

Doctor: ...Čekáme, až se to narodí... Teda, já čekám...

Jinecra: Takovou dobu?

Doctor: Není to hned... Na rozdíl od výroby -.-

Jinecra: Chápu, ale přece jen, už jsem se stihla i prospat...

Doctor: Gratuluji

Jinecra: A jak to zatím vypadá?

Doctor posílá video.

Doctor: Stačí tohle jako odpověď?

Jinecra: Možná...

Doctor: Bude muset...

Jinecra: Doufám, že se tu brzy objevíte... Je tu docela nuda

Doctor: Můžeš si jít do knihovny, nebo si pust televizi

Jinecra: Nuda

Doctor: Tvůj problém

Jinecra: Jasně, heh

Schovala jsem mobil do kapsy, protože si mojí poslední zprávu jen zobrazil. Musela jsem se smířit s tím, že zbytek dne se tady budu nudit... Paráda. Rozhlédla jsem se kolem a pak se rozhodla navštívit knihovnu, když jsem dostala povolení od samotného Doctora Strange!

Chvíli jsem bloudila mezi policemi a hledala něco, co by mě zaujalo a donutilo vytáhnout knihu z police. Bohužel takovou knihu jsem našla a úplně na konci. Vytáhla jsem tu bichli z police a našla si nějaké místečko, kde jsem jí mohla položit na stůl a pokusit se do ní začíst. Když jsem hledala nějaký začátek, tak se otevřely dveře od knihovny a dovnitř vešel Stephen!

Samozřejmě... Bude to ještě na dlouho... Mám pocit, že se buď zdejchnul, nebo našel způsob, jak to urychlit. Než jsem si ho mohla pořádně prohlédnout, tak už stál u mě. No... Zdravou barvu rozhodně neměl. Mám pocit, že by mohl konkurovat Melzarovi, co bydlí naproti.

„Co se stalo?" zeptala jsem se opatrně a raději se zvedla ze židle. Nepotřebuju, aby to s ním seklo.

Zvedl hlavu a zmučeně se na mě podíval. „Nedostatek spánku... A... Asi mi zlomila zápěstí." Ukázal mi rudý otisk kolem jeho ruky. Tady má někdo sílu jako býk... Asi nechci nasrat Christine... A nebo jo? Stejně jí budu srát jen svou existencí a tím, že jsem se přisáčkovala k nim do domácnosti. A taky tím, že dělám úplné hovno jako tady mistr.

„Takže už je po všem?" stále jsem nechtěla být nějaká hnusná, protože on byl jediná záchrana před Kelišovou... Teda pokud si někde neopatřím dvouprsten... Ale pokud bych ho neukradla Stephenovi, tak nevím, kde bych ho mohla sehnat.

„Asi," neřekl nijak nadšeně. Jeho výraz byl stále stejný. „Jsou to dvojčata," dodal po chvíli trapného ticha, když se svalil na židli. Podepřel si rukou hlavu, protože vypadl, že každou chvíli usne během rozhovoru.

Vyvalila jsem na něj oči. „No to si děláš..." zahučela jsem ho ticha. Tohle je opravdu v... pendreku.

Otráveně zavrčel něco o tom, že to myslí smrtelně vážně. Já jsem se na něj stále dívala jako na nějakého lupiče, který mi vběhl do bytu a popadl lampu s tím, že jí ukradne. On si vážně myslí, že to vyřeší tím, že si tady jen tak lehne?! To ani nemůže myslet vážně!

„Co si jí udělal, že jsou dvě?!" vyjekla jsem na něj, když už skoro spal.

Vylekaně sebou trhl a skoro se praštil hlavou o stůl. „JÁ NIC!"

Tak jsem to snad byla já?! To si jako myslí, že mám na to potřebné vybavení?! A jestli namítne, že za to mohl alkohol, tak ať si uvědomí, že to bylo jeho tělo, které se ujalo kontroly! Takže já za to nesu jen minimální zodpovědnost!

„Neřekl si jí, jak to bylo doopravdy, že ne?" zeptala jsem se ho opatrně. Opravdu bych nechtěla zažít Christine, která je nasraná na nás oba. A myslím, že i Stephen by se klidil hodně rychle ze scény. Naštěstí jen zavrtěl hlavou a dál se snažil usnout v sedě. Nechci mu nějak zasahovat do života, ale už dávno si mohl jít lehnout do postele... Nebo alespoň na gauč.

„Určitě toho budeš využívat, že? Stačí, abych ještě něco posrala a klidně jí to řekneš, co?" zeptala jsem se, abych věděla, na čem s ním jsem. Ale mám pocit, že kdyby jí to řekl, tak má jako první průser on a ne já. „Takže vám budu muset pomáhat s tím problémem..."

Opět jen přikývl, myšlenkami už někde daleko ode mě. Budu ho co nejdříve muset odvést do postele, nebo mi tady usne s palicí na stole. To je teda výhra. A ještě ke všemu máme tak týden, než dorazí náš veliký problém. Všechno je stále lepší a lepší.