Čarodějův učeň

XIII.

„Se na to můžu vykašlat! Žádný takový jazyk neexistuje!" zavrčel flustrovaně Stephen zaklápavající noťas. Nevím, zda to bylo jeho výlevem emocí nebo tou ránou s jakou můj nebohý noťas zaklapl, ale vyletěl jsem z postele jako čertík z krabičky. Rychle oddechuje jsem zůstal stát uprostřed malé místnosti. První pohled jsem věnoval své podobě, která se snažila tvářit naštvaně, ale nějak se to nevyvedlo a druhý ke dveřím do obýváku, kde se ozvalo bušení na dveře.

„A... Není možnost, že tam někdo prostě něco načmáral?" zeptal jsem se opatrně, když jsem z jeho výrazu vyčetl, že se něco posralo. Nechtělo se mi ho nasrat ještě více, ale někdy je život hold jenom život.

Stephen si zkřížil ruce na hrudi. „Ne. Tohle je písmo." dál si trval na svém a mě se to nijak nechtělo vyvracet. Třeba to je fakt písmo, ale třeba nění takové, které vede náš milý stýček Google. Sebral jsem mu tu obrovskou knihu a opět se usadil na okraj postele. Pomocí levitace jsem k sobě přivolal všechny své knihy, kde jsem tušil, že by se mohl nacházet jeden z vymyšlených jazyků. Možná, že to nebyl nejlepší zdroj a pokus o překlad, ale většina těchto jazyků stejně měla nějaký základ v existující řeči. Přelétl jsem pohledem první řádky a ihned jsem se mohl ujistit, že jsem se nemýlil.

Mezitím se v obývaká a u domovních dveří vedla pomalu válka. Keliška stále bušila na dveře a Wynri se podařilo jí alespoň pět minut ignorovat, než jí začalo lézt na nervy to neustálé ječení na chodbě. Vydala se tedy ze svého útulného místečka na gauči otevřít tomu tajfunu, který se za nimi skrýval.

„Co je Kelišová?" vypálila okamžitě po otevření dveří. Nestačila si ani promyslet, jak tu babu vypakuje, když už se jí pod nos cpal připálený kus uhlí, který kdysi býval těstem na bábovku.

„Nesu bábovku." vypálila domácí skrývající se ze svým výtvorem, nad kterým by se zježili vlasy i Pohlreichovi a to žádné vlasy nemá. Wynri vzala ten patvar na talíři do ruky a druhou přibouchla dveře Keldě před ksichtem. Naše domácí začala okamžitě po zavření dveří prostestovat a nadávat na mladou generaci nemající úctu ke stáří.

To ale novinářku nezajímalo, a tak se opřela o stěnu vedle dveří, přemýšlejíc nad tím, koho všeho by mohla s tím pekelným výtvorem na talíři zabít. „Jen si melte." poznamenala ke dveřím, které stále prskaly nadávky snad na všechny osoby na planetě. Po nějaké době nadávky utichli a jejich majitelka se odebrala hledat do svého bytu náhradní klíče.

„Řítí se sem Keliška..." varovala mě i Stephena Wynri, která stále přemýšlela nad využitím bábovky. Já jsem se nezmohl na nic většího než byl proud nadávek všeho druhu a vyběhnutí z pokoje. Přeci jen jsem nepotřeboval nějaké kecy na téma: Co tam ty dvě prasata mohla vyvádět. Mezitím Wynri pokračovala ve svých uvahách a rozhodla se o ně podělit s celým světem.

„Mi zajímá, za jak dlouho najde náhradní klíče. I když není zamčeno." ušklíbla se jako jeden nejmenovaný kocour. „By si mohla zamknout před ksichtem."

„Já bych to radši nebyl, ani kdyby ty dveře měly pět zámků a byly ocelové." zabručel jsem hledaje místo, kde bych mohl přečkat tento tajfun, který se již jistě hrabal v té spoustě klíčů visícíh u jejích dveří. Proč se prostě nemůžu dostat portálem přímo do bytu a odpustit si tyhle dlouhé procházky až sem... Protože kdybych změnil svůj způsob uvažování, tak bych se už tolikrát mohl vyhnout takovému nemilému překvapení.

„Tak si změň podobu." navrhla Wynri nabručeně. Ona prostě nechápe, že něco takového prostě neumím! Já jsem rád, že se trefím portálem k sobě domů! A na měnění podob je tady někdo jiný! To si myslí, že kdybych uměl něco takové, tak tvrdnu v téhle podobě?! A jestli s tím ještě jednou přijde, tak jí ukážu, kdo tady ty podoby měnit umí a to teprve uvidí to kongo.