Čarodějův učeň

XIX.

Probral jsem se slabým zaskučením. Pohled velice zblízka na koberec se mi moc nelíbil a tak jsem zvedl hlavu, abych se mohl rozhlédnout, jak to dopadlo se Stephenem. Zjistil jsem, že Doctor ležel kousek ode mě. Pravděpodobně spal. Spokojeně chrápal ve své podobě, což muselo znamet, ža i já jsem získala zpět svou podobu!

Vyškrábala jsem se na nohy. Lehce se mi zamotala hlava, ale stihla jsem se včas zachytit okraje stolu. Pomalu jsem si sedla na nejbližší židli rozhodnuta počkat až se probere i Stephen. Ten se po chvilce lehce nadzvedl a snažil se zjistit, kde to vlastně je. Nakonec se posadil na zemi a rozhlédl se po okolí. Jeho pohled samozřejmě upoutala moje maličkost, která stále seděla na židli.

„Jsi u sebe doma, jen tak pro informaci." ozvala jsem se, aby už mohl přestat přemýšlet nad touto informací.

Otočil se na mě. „Takže to zabralo..." řekl překvapeně, jako by nevěřil, že nám ta kupa papírů dokáže pomoct. No já nevím, ale on je tady čaroděj a ne já. Takže jestli někdo věděl, zda to bude fungovat, tak by to měl být on... Ale já se v tom přece vrtat nebudu.

Opatrně se zvedl a dopotácel se k nejbližší židli vedle té mojí. Z těžka na ní dosedl a chytl se za hlavu. Jestli je to nějaký důsledek těch piv ze včerejška, tak já za to nemůžu! Já jsem přece největší abstinent na planetě! Na mě tohle nikdo nemůže hodit!

„Jsi v pořádku?" zeptala jsem se opatrně. Možná, že to je jen tou změnou podoby... Ať je to jen tou změnou!

„Kolik si toho včera vypila?" zněla jeho otázka. Takže to je tím pivem... Jsem mrtvej hobit! Já jsem tak kurva mrtvej hobit! Opila jsem Stephena a on mě za to pošle na druhý konec vesmíru! Do vesmíru prosím ne! Když si všiml mé paniky, tak jen zamumlal: „No super..." povzdechl si. „Já normálně nepiju, a když do mě naliješ takovou kopu, tak se nemůžeš divit..." vysvětlil pomalu stále s hlavou v dlaních.

Takže, když je takhle v háji, tak mě asi na místě nezabije, že? Takže mám možná ještě den nebo dva života než se ocitnu na druhé straně vesmíru? Hmmm... Možná, že konečně řeknu Holmesovi pěkně od plic, co si o něm myslím.

„Tak to já radši půjdu..." řekla jsem pomalu se zvedajíc ze židle. Když jsem byla u dveří od knihovny, tak mě zastavil Stephenův hlas.

„Zatím..." ozvalo a já vyklouzla ze dveří. Proběhla jsem až ke dveřím a rychlostí blesku zamířila do našeho bytu. Když budeme ignorovat to, že mě skoro dvakrát srazilo auto a nějakého chlápka jsem skoro strčila do otevřeného kanálu, tak se cestou domů nic nestalo.

Prudce jsem otevřela dveře bytu a rozvalila se na gauč, který byl momentálně prázdný a jediný, kdo mě uvítal byl Adolf. Pohladila jsem psa po hlavě rozhlížejíc se, kde by mohla být Wynri. Zvedla jsem se z gauče a šla se podívat do kuchyně. Ta byla samozřejmě prázdná. Jen lednička měla nedozavřená dvířka, jako by někdo ve spěchu něco vyndaval.

Zavřela jsem je a vydala se podívat do pokoje, kde po většinu času byl zašitý Loki. Pokoj byl taky prázdný. Takže nejspíš šla ven mezi lidi... To znamená, že někomu šla komplikovat život. Znovu jsem si sedla na gauč. Začala jsem si hrát s Adolfem, který vyžadoval mou pozornost.

Když už jsem mu snad po patnácté hodila zmuchlané noviny, tak se otevřely dveře a dovnitř vpadla Wynri.

Bez pozdravu se svalila na gauč a zeptala se: „Už si dopřekládal?" hladila Adolfa po hlavě, protože k ní radostně přiběhl s novinami v hubě.

„Dokonce jsme si i prohodili podoby." zazubila jsem se.

„Super!" ušklíbla se. „Takže už tady nic nebude levitovat?"

Pokrčila jsem rameny. „Jak se žije bez Keldy?" lehce jsem se usmála, protože za tohle jsem mohla já a hodlám toho náležitě využít. Stejně by se neměla vrátit alespoň měsíc. Prosím, ať je to měsíc!

„Úplná pohoda, hele... Jen mi volala na mobil..." trochu zezelenala, jako by si vzpoměla na nějakou špatnou vzpomínku. Samozřejmě, že když vám domácí volá na mobil, tak to je kurevsky špatná vzpomínka!

„Nadávala na tvého otce?"

„Slabé slovo... Doslova:"Jaká monstra to v tom svém zasraném rodokmenu máte, vy jedna krávo!"pohodlněji se usadila na gauči a prohlížela si nějaké papíry, které na zemi musel nechat Strange. Já se jen ušklíbala a přemýšlela, zda tu bábu ještě někdy uvidím.

Jako první prolomila ticho Wynri. „Co jsi vyváděla ty, když jsi mi vychlastala lednici?" tvářila se jako pomstychtivý psychopat, který právě dokončil svou mstu a nyní se dívá na mrtvá těla těch, které zabil.

„To je dlouhý příběh, ze kterého si skoro nic nepamatuju, ale nejhorší bylo probuzení." zamumlala jsem. Nechtělo se mi o tom bavit, ale jakmile před Wynri něco načnete, tak už to prostě musíte dopovědět. I kdyby to byly plány nejmocnější zbraně světa a vy jste o nich nesměli nikomu nic říct... Wynri se to stejně nějak dozví.

Zavrtěla jsem hlavou. „Tohle nechceš vědět."

„Nemluv za ostatní." řekla zlomyslně, když jsem na to zase zavrtěla hlavou, tak se ještě více ušklíbla. „Jak myslíš... Takže si něco ohla." zazubila se. Vážně bych chtěla vědět, proč takhle geniální člověk nemá práci! Vždyť by mohla celé dny štvát lidi a ještě za to dostávat plat! Stejně jako lidi z reklam.

„Když řeknu, že ano, tak mě necháš na pokoji?" zeptala jsem se opatrně. Když se mi od spolubydlící dostalo rychlého pokývání hlavou, tak jsem odvětila: „Tak ano."

Odfrkla si. „No, na každého to občas přijde... A na tebe, když si na mol." ušklíbla se jako člověk s lehkou mentální retardací. Mám pocit, že se jí začínám i trochu bát. Lépe řečeno o její zdraví. „Jinak tleskám, teď se ještě modli, aby nebyla v tom."

„To už by byl Stephenův problém..." zabručela jsem si pro sebe.

„No ale sežrat by přišel tebe."

No právě! Já chci ještě nějaký ten pátek žít! Ne, že by druhém konci vesmíru nemohlo být krásně, ale je to kurva na druhém konci vesmíru! Raději jsem se rozhodla mlčet a přemýšlet nad tím, jak se z toho dostanu. Možná, že v tom nebude a Stephen se jen dozví, že se v noci něco událo. Musím se modlit, aby mi tohle vyšlo.

Byla jsem zahloubaná do myšlenek, jak se vykroutit ze své odpovědnosti, že jsem si nevšimla, že Wynri se s Adolfem vytratila ven. Trhla jsem sebou až v moment, kdy se uprostřed obýváku vytvořil portál. Nemusela jsem být zrovna Sherlock, aby mi došlo, že portály jsou spjaté jen s jedinou osobou! Tou byl samozřejmě Stephen Strange. Já jsem tak kurevsky mrtvá!

„Ehm... Zdar... Co potřebuješ?" zeptala jsem se opatrně, protože jeho výraz byl velice vážný. Mám pocit, že jediný, kdo do mého plánu nezapadal byla Christine. Už teď jsem na druhém konci vesmíru!

Založil si ruce na hrudi. „Co přesně se dělo, když si se vrátila totálně na mol?" Ráda bych se ohradila! To ON se vrátil totálně na mol! Já jsem jen byla v jeho těle a... Já jsem fakt idiot... Podřezávám si větev sama pod sebou.

„Moc si na nepamatuju..."

Rysy jeho tváře se ani nepohnuly. „Christine ti to říkala... Dle toho, co jsem pochopil." Dle mě si to pochopul úplně špatně. Ona tím určitě myslela, že jsem po celou noc spala jako koťátko na gauči v obýváku.

„Veř mi, nechceš to vědet." snažila jsem se na jít nějakou únikovou cestu, ale jediná byla jen skrz okno a nevěřila bych, že by bylo možné ten pád přežít.

„Dělej." zavrčel. Jako na prásknutí biče jsem začala rychle odříkávat, co mi řekla Christine a doufala, že jsem nic podstatného nevynechala. „No super..."

„Taky sem si říkala." zabrblala jsem si pro sebe. Ještě jsem ani tu myšlenku nedořekla, když po Doctorovi zůstalo jen pár jiskřiček na koberci. Mám asi hodně veliký problém... HOOODNĚ VELIKÝ.