Čarodějův učeň

XII.

Vzbudil jsem se až ráno. Někdy mám pocit, že se proti mně spikl snad celý svět, ale někdy si říkám, že mě snad chrání celé legie andělů strážných, protože si nedokážu jinak vysvětlit moje štěstí. Ráno jsem se probudil sice v posteli, kam jsem předešlou noc ulehl, ale měl jsem na sobě oblečení a jen neškodně ležel vedle Christine.

Jediné, co už bylo na hraně se štěstím byla moje ruka kolem jejího pasu. Přemýšlel jsem, jak moc by bylo hnusné, kdybych třeba zařval něco ve stylu: „Tohle je jen kurva velkej prank! Já nejsem ve skutečnosti Stephen!" ale jako vždy jsem byl hodně daleko od toho, abych někomu ničil ráno i radost. Zůstal jsem tedy zticha a jen tupě zíral do stropu. Nechtělo se mi nikam chodit, když mi bylo jasné, že bych si musel sehnat něco k snídani a ještě před takovou operací najít něco na oblečení.

Měl jsem moře času, ale během něj jsem se modlil, aby se ke mně Christine nepřilepila ještě víc než byla. Neměl jsem ani tušení, co by udělalo moje nové tělo a ani jsem to zkoušet nechtěl. Jediné, co jsem chtěl byla moje malinkatá podoba hobita, která mě vždycky protáhla k nejlepším případům, které jsem mohl vyfouknout Holmesovi přímo před nosem.

Ležel jsem a čekal na soudný den a nebo spíš na něco, co by mi řeklo: „A teď musíš vstát!" upřímě se mi nikam moc nechtělo. Bylo mi jasné, že ta podlaha nebude zrovna nejvyhřátější a pantofle jsem nikde neviděl. Nechtělo se mi opustit teplo vyhřáté postele i když v ní byla Christine. Ale po nějakém čase jsem neměl na výběr a musel jsem vstát, aby si došel na záchod. Opatrně jsem vyklouzl z pod deky a zamířil hledat svůj svatý grál. Nalézt záchod nebyl zas až tak velký problém ani udělat potřebu, ale horší bylo pomyšlení, že se musím vrátit do ložnice.

Vůbec se mi nechtělo do té jámy lvové, ale musel jsem se svému problému postavit jako chlap! Hrdině jsem tedy vykročil do ložnice. Po cestě jsem popadl z kuchyně prázdný hrneček, do kterého jsem natočil vodu. Kdybych se ocitl v problému, tak jí tu vodu jednoduše vychrstnu do ksichtu a zmizím dřív než by řekla švec. Nakoukl jsem do ložnice, abych se ujistil, jak jsem na tom.

Christine seděla na posteli rozhlížejíc se kolem sebe, jakoby se snažila zjistit, kde se to kurva nachází. Netušil jsem, co jiného by se jí mohlo honit palicí, a tak jsem vkročil do místnosti s hrníčkem v ruce. Změřil jsem si jí pohledem a lehce se usmál.

„Dobré ráno." pozdravil jsem a upil z hrnku ledovou vodu. Někdy opravdu přemýšlím, proč se tak týrám... Ale asi to bude tím, že prostě dřív myslím než zkoumám situaci.

„Bré." promnula si oči a pohled mi oplatila. Nejdřív zkoumala můj obličej, jakobych byl jen pouhý sen a nakonec se zaměřila na hrnek v mé ruce. Sice nic neřekla, ale mě bylo jasné, že jsem udělal asi něco špatně.

Jen jsem přikývl a opět upil z hrnku. Přešel jsem k posteli, abych mohl odložit hrnek na noční stolek a podívat se na tu její nohu. Natáhl jsem se přes celou postel a jemně odhrnul přikrývky, abych mohl zkontrolovat její zranění. Nutno uznat, že zrovna mojí starostlivost nijak nesdílela a po celou dobu, co jsem prohmatával kotník, tak se na mě dívala jakobych právě spadl z kosmu.

Když jsem byl s prohlídkou hotov, tak se bez nějakých řečí zvedla z postele a vydala se po jedné noze ke skříni. Otevřela jí a vyndala z jejích útrob něco na sebe. Bez toho aniž by mě nějak varovala se začala převlíkat! Než jsem stačil uhnout pohledem, tak ze sebe stáhla tričko a odhodila jej na postel.

Okamžitě jsem stočil pohled na své ruce a na hrnek, který jsem zase sebral ze stolku. Jedno krásně tvarované ouško a veliký dutý válec na jedné straně uzavřený, tak aby z něj nic nevyteklo. Jedným slocem prostě geniální výrobek hodný všech ocenění, které na světě jsou. Ale za tu hnusně meruňkovou barvu bych strhl pár bodíků, takže to jej jen zkurvenej hrnek. Poočku jsem se podíval na Christine, která bojovala s kalhotama. Skákala na jedné noze ve snaze natáhnout nohavici na druhou nohu. Byl by to jistě komický pohled, ale já se o ní měl postarat a ne se jí smát kvůli tomu, že si nedokáže obléknout kalhoty.