Star wars: My dark world

Bludiště, tak nějak

Dveře se otevřely a my okamžitě namířili nabité blástry dovnitř.

Nic. Jen tma. A žebřík. Žebřík vedoucí někde do tmy.

Sabine sebevědomě vykročila jako první. Za ní chtěl jít Zeb, ale já jsem se saltem dostal před něj.

"Hej!" Řekl hrubým hlasem.

"Možná příště." Zašklebil jsem se na něj a pokračoval po žebříku dolů.

Doskočili jsme na zem a já rozsvítil světelný meč. Zelené světlo se odráží na stěnách veliké místnosti. Všude na zemi jsou střepy z rozbitých obrazovek. Místo vyhlíží dost opuštěně.

Zašustí mi vysílačka. Ale jen ta moje. Pak uslyším Jacenův hlas.

"E-ro?"

Signál je slabý a komunikace vynechává. Ostatní zkoumají místnost.

"Co se děje Jaci?! Někdo vás napadl?! Kde jsou ostatní?!"

"Osta-ní jsou v cajku. Nikd- nás nenapadl. Já jen ..." na chvíli se zamyslel. "Nechci o te-e přijít. O nikoh- z vás."

"Neboj, Jaci. My to zvládnem. Tohle býval náš denní chleba. A kdyby náhodou ... tak se vrátíš k Lukeovi a on bude pokračovat ve tvém výcviku."

"Ale já nech-i trénovat s Lu-em! Teda ... ne že by nebyl d-brý, to on je, ale ... nechci přijít o -ebe. Jsi můj jediný kámoš a ... -ám tě rád."

Neodpovídal jsem. Uvědomil jsem si, že Jacenovi na mě vážně dost záleží. A pamatuju si doby, kdy mi Impérium vzalo rodiče. Byl jsem sám a neměl jsem nikoho. Ale u Jacena je to jiné. Má mámu a taky spoustu přátel, ale nikoho alespoň přibližně ve svém věku a taky nikoho, s kým by si tak rozuměl.

"Neboj. Dopadne to dobře. Dám na všechny pozor."

Ukončil jsem spojení, protože jsme oběvili dveře do nějaké chodby a signál bych stejně ztratil.

"Nikdo tu není, ale známky boje jsou všude. Dávejte pozor kluci." Upozorňuje nás Sabine. Viděl jsem Kallusovi do tváře a když Sabine řekla "kluci", trochu se zašklebil.

Soustredil jsem se na Sílu a snažil se najít nějaké stopy po tom človeku se světelným mečem. Stopy v síle. Časem jsem si totiž uvědomil, že ti, co umějí používat Sílu jdou skrze ni vycítit. A nejen ti známí. Zanechává to slabou stopu, jak bych to jen řekl, ve vzduchu. Prostě můžu cítit, někdy i vidět, co se tu stalo, pokud byla použita Síla.

Ale necítil jsem nic. Třeba to byla opravdu jen planá slova. Ale to mě nijak neuklidnilo.

"Pokud tu nekdo bojoval, tak kde jsou všichni? Za celou cestu jsem neviděl jediného mrtvého."

Kallus to řekl tak klidně. Jak může tak klidně mluvit o mrtvých?

"Po pravdě ... tahle mise se mi líbí cím dál míň." Řekla Sabine a mluvila za nás za všechny.

"Něco tu nehraje."

"Wau, Ezro. Ty sis všiml?"

"Jen říkám."

Najednou jsem uslyšel slabou ránu. A další. A další.

Všichni se zastavili, museli to slyšet taky. Napjatě stojíme s nachystanými zbraněmi zádama k sobě.

Klep, klep, klep.

"Odkud to jde?" Zašeptal Zeb.

Klep, klep, klep, klep.

"Odráží se to od stěn. Nevím odkud." Řekl jsem a nepřestával se soustředit.

Klep, klep.

Klep.

"Sabine?"

"Já ... nevím! Musíme jít dál."

Pomalu a opatrně pokracujeme chodbou. A to klepání zesiluje. Nejspíš jdeme správným směrem.

Dveře. Zeb je otevřel, ale byl to jen prázdný pokoj. A takových jsme v téhle chodbě nasli ještě spousta, ale všechny byly prázdné a to klepání stále sílilo.

Najednou se chodba rozdeluje do tří. Jedny dveře vedou do obrovské místnosti, kde stojí pozůstatky vybouchlých lodí. Další dveře vedou do chodby nalevo a ty druhé do chodby napravo.

Pohled na zničené lodě mi připomněl čas strávený na destruktoru.

Teď ne Ezro! Soustřeď se!

"Tak kama?!"

"Klid Zebe! Přemýšlím." Sjednává si pořádek Sabine.

"Ty lodě sem musely přiletět jiným vchodem ..." řekl jsem.

"Takže tu musí být i druhý, větší." Doplnil mě Kallus.

Klep!

Jako by se ozvalo přímo před námi.

"Hádám, že teď už máme jasno." Zhodnotí situaci Sabine a všichni čtyři vcházíme do hangáru s loděmi. Ani nemusí říkat, ať jsme opatrní.

A pak ... cítil ksem to. Toho muže. Ne jeho ... Sílu, která ho provází, temnou sílu. A volá mě!

Klep, klep.

"Tudy!" Ukázal jsem směrem, kterým mě to volalo.

Muž s mečem nikde. Jakoby najednou zmizel.

Zastavili jsme se u stěny hangáru.

"Co je s tebou, Ezro? Tak kudy?!" Křičí Zeb.

"Já ..." toho muže jsem ztratil, ale najednou vím přesně, kde jsou ti lidé, pro které jsme měli přijít.

Ukážu na dveře asi dva metry vlevo ve stěně. Jsou docela nenápadné, nedivím se, že jsme si jich předtím nevšimli.

Ostatní pochopí a seběhnou se okolo. Pak Zeb dveře otevře a ... já si oddechnu, protože to nebyla past a ti lidé tam opravdu jsou.

"Jsme s vámi! Poslá nás Nová Republika. Už jste v bezpečí." Odříkává Sabine klasickou básničku.

Všichni mají šátek přes pusu a Sabine jde k nim, já za ní, a taky mají svázané ruce.

Zeb s Kallusem dali zbraně dolů. Jenže ... Uvědomil jsem si to až pozdě.

V tu chvíli zrobna Sabine sundala sátek jedné miriliance a ta hned vykřikla: "Za tebou!"

Teď už se neohlížím jen já, ale i Kallus, Zeb a Sabine.

Zapnul jsem meč.

"Karabast."

"Čteš mi myšlenky, Zebe."

...
Tak doufám, že je to napínavé. Jo a snad to dává aspoň trochu smysl a nestratíte se v těch chodbách. XD

"May the force be with you."