Liamův pohled
Ráno jsem se vzbudil s nehoráznou kocovinou. Vůbec nic jsem si nepamatoval. Bolel mě ret. Vůbec nevím od čeho. Když jsem došel do koupelny a koukl se do zrdcadla myslel jsem, že asi uteču před svým odrazem. Měl jsem velký kruhy pod očima, byl jsem celej bílej až na ret, který byl opuchlý a byla okolo něj pořádná modřina. To mi včera někdo vrazil bo co? No nic zeptám se kluků ty to snad budou vědět.
"Dobré ráno všem." řekl jsem, když jsem přišel do kuchyně. Seděla tam Nikol, Niall a Louis. "Dobrý bro." řekl Louis. A Niall mě vraždil pohledem a Nikol se na mě ani nepodívala. Sakra co se včera stalo. "Tak jo co jsem proved?" zeptal jsem se. "Já věděl, že si to nebudeš pamatovat. Víš co se stalo? Opil ses a pak si mě tu sepsul jak psa, že Nikol je tvoje. A že já jí mlátím! A že ty jí miluješ!" zařval na mě Niall. Jen jsem tam němě stál. Pak jsem ukázal na svůj ret a on jen přikývl. "Promiň mi to Nialle." řekl jsem. "Mě se neomlouvej. Omluv se spíš jí. Jí si ublížil!" "Co že jsem udělal? Ne to ne! To jsem neudělal. Promiň Nikol prosím!" řekl jsem. Ona místo odpovědi se zvedla a odešla nahoru. "Nikol!" zakřičel jsem za ní a chtěl za ní jít. Ale Niallovi ruce mě zastavili. "Ty za ní nepujdeš!" řekl a šel za ní on.
"Loui řekneš mi prosimtě co jsem to za vola?" zeptal jsem se Louího. "Liame, já nevím. Ty moc dobře víš, že přes vztahy mezi holkou a klukem nejsem. Jen ti můžu říct, aby si jí nechal jít. Aby byla s Niallem. Jsou spolu šťastní. To snad i ty vidíš." řekl mi s klidem. "Vidím. Co se to se mnou děje? Jsem prostě vul." opakoval jsem. "Už klid Liame. Tim, že si budeš nadávat, to nespravíš." řekl Louis. "Ale co mam dělat teď? Potřebuju za ní jít, ale Niall mě za ní nepustí. Tak co mám dělat?" zeptal jsem se. "Jdi tam. Teď je tam Niall. Sami spolu nebudete, ale Nialla v tomdle musíš pochopit." řekl a já přikývl. Chápal jsem ho.
Šel jsem tedy nahoru. U Niallových dveří jsem váhal, ale nakonec jsem se rozhodl vejít. Ona ležela na posteli na břiše a plakala. On u ní seděl a hladil ji po zádech. "Nikol, chci se ti omluvit. Za všechno. Včera za mě mluvil alkohol. Sám si to ani nepamatuju co jsem přesně řekl. Ať jsem včera řekl cokoliv nechtěl jsem to říct." odvážil jsem se promluvit. Ona se neotočila. Za to Niall ano. Neměl v tváři nasranej výraz, ale smutnej. Lítostivej. "Nialle, já to opravdu tak nemyslel." zašeptal jsem, sedl si vedle něj a vzal ho okolo ramen. Neprotestoval. Jen se díval do země, mlčel a pořád Nikol hladil po zádech. Po chvíli jsem se zvedl. "Lidi doufám, že mi jednou odpustíte." řekl jsem a odešel do svýho pokoje.
Niallovo pohled
"Nikol, už neplakej. Už bude jen dobře. Já tě před ním ochráním. Hlavně už nebreč prosím." snažil jsem se jí uklidnit. "Nialle, já nevím co mám dělat. Asi budu muset na chvíli od vás odejít. Já potřebuju si to všechno srovnat v hlavě." řekla a mě jako by se zbortil celej svět. "Ne, to ne! Nikol už jednou jsem o tebe málem přišel. Prosím nedělej mi to znova. Prosím!" řekl jsem zoufale. "Nialle pochop to, že já musím. Nic jinýho mi nezbývá. Je to jediná možnost, aby se vše uklidnilo. Já se ti vrátím Nialle. Opravdu! Slibuju. Jen mi dej oddechovej čas." řekla a já začal při těch slovech brečet. Jaká blbost, že chlapi nebrečí. "Ne." zmohl jsem se jen na todle slovo. Ona mě objala a já si jí pevně přitiskl k sobě. "Neopouštěj mě! Prosím!" šeptal jsem pořád dokola.
Ona mě pomalu pustila. Začala se zvedat. Začal jsem panikařit. "Nikol, ne! Prosím! Nedělej to!" začal jsem o něco víc nahlas a šel jsem za ní. Když se blížila ke schodům, začal jsem už opravdu histerčit. "Ne! Prosím, Nikol opravdu to nedělej! Já to bez tebe nezvládnu!" řval jsem na celej barák. Scházela schody a já šel za ní. "Nikol. Prosím! Ne!" pořád jsem řval. "Sakra Nikol! Miluju tě! Proč mě chceš opustit!?" řval jsem pořád dokola. Ale ona jako by mě neslyšela a šla dál. Než vyšla ven otočila "Sbohem Nialle." řekla a zaklapli se za ní dveře. V tu chvíli jsem se skácel na zem. Brečel jsem. "Nikol!" řval jsem na celej barák. Někdo by řekl, že jsem histerka. Ano asi jesm. Ale já v tu chvíli byl fakt uplně mimo.
Najednou jsem kolem sebe cítil pevné objetí. "Nialle, klid. Prosím. No tak Ni. To bude v pohodě." chlácholil mě známej hlas. Louis. Přimáčkl jsem se na něj co to šlo a brečel mu do trička. "Nikol!" řekl jsem už dost tišeji. Ne, že bych nechtěl zařvat, ale už jsem nemohl. Byl jsem vysílený a moje hlasivky, byli v háji. "Já vím Niallere, já vím. Klid prosím!" pořád mě chlácholil Louis. Najednou jsem ucítil, jak mě někdo bral do náručí a odnášel mě nahoru. Nejspíš do mého pokoje. Položil mě na postel a přiklril. Pořád jsem z peřin cítil vůni Nikol. Tak nějak mě to uklidňovalo, že se mi vrátí. Louis si ke mě lehl a já pomalu usínal v Louího náručí.
Pohled Harryho
Slyšel jsem řev. Nevěděl jsem co to má znamenat. Vyhrabal jsem se z pelechu a šel jsem se podívat co se dole děje. Nemusel jsem chodit daleko. Jen jsem vyšel na chodbu, uviděla jsem Nialla uplně zdrceného jak jde za Nikol a řve něco aby nedělala. Nevěděl jsem vubec o co se jedná. Tak jsem je jen z dálky pozoroval. Když sešli dolu šel jsem za Louím. V pokoji nebyl, takže byl dole. Niall s Nikol byli v chodbě. Nechtěl jsem do toho moc motat. Je to jejich věc. Ale najednou jsem to uslyšel. "Sakra Nikol! Miluju tě! Proč mě chceš opustit!?" zařval Niall. V tu chvíli jsem věděl o co se jedná. I za tech pár dní co Nikol známe vím jak o ní Niall básnil. A vím jak jí moc miluje a že nechce aby ho opustila.
"Louis, co se stalo?" zeptal jsem se. "Potom ti to povím zlato. Teď musím pomoct Niallovi." řekl. Jen jsem přikývl. Vždycky mu pomáhal ve všem, když nebyl poblíž Liam. Já vím, vždycky byl a je pořád jedna velká sranda, ale když šlo o vážný věci tak je opravdu vážně bral. Uslyšel jsem klapnutí vchodových dvěří a hned na to jsem uslyšel ránu o zem. Hned jsme tam s Louím vystřelili. Ten obrázek co jsem v chodbě viděl se mi ani trochu nelíbil. Niall byl schoulený v klubíčku v křečích breku na zemi. Louis si k němu sednu na zem zvedl ho a objal. Niall se k němu přimáčkl co nejtěsněji. Louis se ho snažil uklidnit. Viděl jsem jak je to asi vše zbytečné. Louis ho vzal do náručí a odnesl ho do jeho pokoje. Šel jsem za nimi. Položil na postel a přikryl. Koukl na mě omluvným pohledem a lehl si k němu. Věděl jsem, že to myslí jen kamarádsky. U nich dvou to jiný ani být nemůže.
1187 slov! Ano tolik má tato kapitola. :) Snad se bude líbit. V nejhoršim mě přizabijete. Jsem zvědavá co na ní budete říkat :D Je to takový suchý, a to i přes to že jsem si u ní pomalu vyplakala oči. Snad to bude v příští kapitole lepší. :)
Vote a koment :) Děkuju moc :)
