✔️Světlo a stín

Kapitola 9.

Tokko se pomalu plížil porostem lesa a ani na malou chvíli nespouštěl oči ze své kořisti. Bílá laň se zatím pokojně pásla. Mladý karakal ani nevěděl, že ho dnes potká něco tak vzácného. Až tuto kořist přitáhne do tábora, tak si z něj už žádný alfa nebude dělat legraci, kvůli jeho nemotornosti. Musel vynaložit všechny své síly, aby laň vůbec vystopoval. Už zbývá jen málo a bude jeho.

Pod jeho hebkou tlapou zapraskala jedna zlomyslná větev. Laň zvedla hlavu a zaposlouchala se. Lovec nestačil ani zaklít a už mu zmizela mezi křovím. Tokko neztrácel čas a prudkým odrazem se vymrštil ze své skrýše a pelášil za kořistí. Nespouštěl zrak z jejího pozadí a snažil se vyhýbat všem nástrahám terénu. I přes veškerou jeho snahu, se mu nepodařilo vyhnout se všemu, co mu stálo v cestě a nemotorně zakopl o větší kámen. Musel obětovat pár vzácných vteřin, aby získal zpět rovnováhu a když opět pohlédl před sebe, laň už nebyla skoro vidět.

Karakal si zaklel pod vousy a rozhodl se pro jinou taktiku. Je sice využívána, když se loví ve skupině, ale třeba mu alespoň trochu pomůže se přiblížit k lani. Prudce se rozeběhl proti nejbližšímu stromu a prudce se odrazil. Jeho drápy se zasekly do kmene, až odlétlo pár kusů kůry a rys se začal škrábat na nejbližší větev. Napnul všechny svaly a prudce se odrazil. Větev, na kterou měl v plánu dopadnout skoro minul, ale na poslední chvíli se stačil zachytit drápy. Vysel na větvi a zavřel oči.

Vzpomínal, jak se učil lovit a pomalu uklidňoval svůj dech. Pro zbrklost při lovu není místo. Soustředil celé své tělo. Jeho svaly se napínaly a uvolňovaly. Dech se mu zpomalil a srdce přestalo bít jak o život. Prudce otevřel oči. Jasně zelené duhovky zdobila úzká štěrbina jeho zorniček. Sladil celé tělo na úkol, který má vykonat a ladně se vyšvihl na větev. Přeskakoval z jedné větve na druhou a i když tomu sám nevěřil, tak se pomalu začal k lani přibližovat. Drobných větviček, které ho šlehaly do tváře si vůbec nevšímal a jediné co zaplňovalo jeho mysl, byl jediný cíl. Ulovit laň.

Kořist musela na malou chvíli zpomalit. Nerozhodně podupávala u kraje řeky a rozhodovala se. Nakonec jí touha po životě popohnala kupředu a laň se ladně odrazila. Tělo s hlasitým šplouchnutím dopadlo doprostřed řeky. Nohy se míhaly ve vodě a laň se pomalu přibližovala k druhému břehu. Snažila se uniknout smrti, ale její pronásledovatel se nehodlal jen tak lehce vzdát.

Tokko na větvi posledního stromu ani malou chvíli nezaváhal a odrazil se přímo do vody. Dopadl ve chvíli, kdy se laň začala škrábat na druhý břeh. Hrabal tlapami seč mu síly stačily, ale řeka mu ani trochu nepomáhala. Vylezl ve chvíli, kdy jeho kořist zmizela v hustém křoví a opět se ztrácela mezi kmeny vysokých stromů. Teď již nebyla tak daleko a tak se jí opět vydal pronásledovat po zemi. Byl tak zabrán do lovu, že si ani nepovšiml vlčího pachu, který byl cítit po celé části lesa za řekou.

Laň si nebezpečí všimla jako první. Prudce zastavila a zavětřila. Našponovala uši kupředu a než se stačila otočit k úprku, přistál jí na hřbetě její dosavadní pronásledovatel. Rys zasekl drápy do jejích rychle zvedajících se boků a snažil se zatnout jí tesáky do pružné páteře. Než tak ovšem stačil učinit, laň se rozeběhla proti kmeni jednoho mohutného stromu a prudce do něj narazila bokem.

Rys zavřískal bolestí, když ucítil, jak mu v pravé tlapě zapraskalo pár kostí a když se okamžitě dostavila ostrá bolest, zapomněl na svůj lov a sesunul se z laně na zem, než mu stačí ještě více ublížit. Ta, když se zbavila zátěže na hřbetě, neztrácela ani minutu a ihned pelášila pryč od veškerého nebezpečí. Na boku jí zely otevřené rány, ze kterých tekly potůčky krve, ale zranění nevypadalo tak vážně, že by mělo ukončit život bílé laně. Netrvalo to ani dvě vteřiny a zmizela raněnému rysu hluboko v lese.

Tokko se posadil na zadek, olizoval si zraněnou tlapu a trucoval. Proklatá laň. Že on si dělal naděje, že trdlo jako je on něco uloví sám. Pokaždé to tak dopadne. Ostatní alfové jsou pokaždé naštvaní, když jim zkazí lov a už ho sebou brát ani nechtějí. Tohle byla jeho příležitost jim ukázat, že se hodně zlepšil a on to takhle pokazí. A aby toho nebylo málo, tak má dokonce zlomených několik kostí v tlapě. Teď nebude nápomocný ani omegům.

S bolavou packou se mu bude špatně chodit. Chystal se tedy proměnit do dvounohé podoby a dojít do vesnice po nohách, když v tom za sebou zaslechl šustění listí. Otočil se a v tom si uvědomil svou chybu. Byl na cizím území a oči, které na něj hleděly z hlubin porostu určitě nepatřily liškám, se kterými měli přátelský vztah a které by nad takovým přestupkem jen mávly tlapkou. Všude okolo něho se začalo ozývat nepřátelské vrčení.

Rys nestačil nic říct na svou obranu a vlci se na něj vrhli. Tokko jich napočítal pět, ale doráželi a útočili na něj tak zběsile, že si počtem nemohl být jistý. V tomto stavu by snad jednoho vlka zvládl, ale teď byl proti nim zcela bezbranný. Povedlo se mu uštědřit útočníkům několik dobře mířených zásahů, ale jakmile jeden vlk s bolestným zakviknutím ustoupil, nahradil ho jiný. Všude lítaly chlupy a tráva byla pokrytá kapkami krve. Nakonec mu síly došly a rys se bezvládně skácel k zemi.

Zhluboka dýchal a snažil se popadnout dech. Jakmile vlci zjistili, že jim vetřelec neublíží, okamžitě přestali útočit. Tokko do plic dostal čerstvý vzduch a jeho zamlžená mysl znovu začala trochu fungovat. Podařilo se mu spočítat vlky a nakonec jich napočítal šest. Co ho ovšem udivilo nejvíce, když zavětřil, bylo zjištění, že ho právě přemohla skupinka omegů.

Hnědý vlk s bílou náprsenkou k němu přistoupil a rozhněvaně si ho prohlížel. „Zde nemáš co dělat kočko!" Štěkl po něm vlk, který zřejmě vedl skupinu a uštědřil mu pár nepřátelských zavrčení. Tokko nevěděl, jestli ho rozhněvalo víc jak ho vlk nazval a nebo fakt, že šlo o skupinku omegů. Omegové, kteří dokázali porazit alfu? A kde se vůbec naučili bojovat? Všechny tyto otázky však spolkl a zůstal jen tiše ležet.

Vlk se otočil ke svým společníkům a promluvil pevným hlasem. „Yoru ty tu zůstaneš a já zatím dojdu pro vůdce. Vy ostatní běžte po stopě té laně. Maso navíc, smečce jen prospěje." Jakmile domluvil, vydali se čtyři vlci směrem, kde zmizela rysova kořist. Hnědý se otočil k drobnému bílému vlkovi a povzbudivě se usmál. „Nemusíš se ničeho bát. Je tak vyřízený, že se ani nedokáže vydrápat na tlapy." Když ovšem pohlédl směrem k vetřelci, nepřátelsky po něm štěkl. „Vůdce rozhodne, co s tebou provedeme, ale můžeš si být jist, že šťastně nedopadneš!" Poté se jen otočil a vyrazil do tábora. Rys a bílý vlk osaměli.

Tak tu máme první setkání vlků s jejich sousedy za řekou. Mohlo vše sice proběhnout trochu mírumilovně, ale porušení pravidel se musí potrestat. Otázka ovšem je, kdo bude nakonec potrestán? A Zuko rád rozdává tresty :D

AkumaDono