✔️Světlo a stín

Kapitola 11.

Ležel v jedné chatce na kraji tábora. Před vchodem stáli dva vlci a hlídali ho. Nikdo nesměl bez dovolení vstoupit. Jeho tělo bylo tak zeslabené, že se samovolně proměnilo do dvounohé podoby a snažilo se nabrat alespoň nějakou energii. Všechno ho bolelo. Nemohl udělat ani sebemenší pohyb, aby při tom nesykl bolestí. Jediné co bylo pozitivní na jeho pomláceném a zjizveném těle, bylo to, že jak se zdá, neměl zlomenou ani jednu kost. Rány již dávno přestaly krvácet a vytvářely se na nich strupy. Neměl v nejmenším pojem o tom, jak dlouho je takhle uvězněn. Mohlo to být pár dní, protože si jasně vybavoval jak je v chýši v noci neprostupná tma, ale také to mohly být měsíce. Léčitelku k němu nepustili a mohl být rád, že mu občas někdo přinese misku vody a pár kostí k ohlodání. Většinu času trávil spánkem, který mu vůbec nepomáhal nabrat síly. Infekce, která se mu dostala do ošklivých ran, mu způsobovala neustálou horečku. Bylo mu zle a motala se mu hlava. Snažil se vytrvat, ale jeho touha po životě každou chvíli slábla a několikrát se přistihl, že prosí předky, aby mu pomohli opustit tento svět. Poté horečka na pár hodin ustoupí a navrátí se mu zpět touha po životě. Je to nekonečná smyčka. Bílé rozcuchané vlasy byly slepené potem a nahé tělo se třáslo vyčerpáním. Yoru se snažil co nejrychleji usnout. Spánek mu přinášel bezbolestný stav.

Ve smečce vládlo napětí. Zuko měl od incidentu s rysem špatnou náladu a stačilo jen málo, aby se vytočil. Několik vlků již bezdůvodně pocítili jeho tesáky a tak se všichni drželi co nejdále od vůdcovi chatky. Omegy se činily a na okraji tábora začaly budovat záhonky. Když se bude dobře dařit, mohla by mít smečka docela bohatou úrodu. Alfové polehávali na slunci v menších skupinkách a nadšeně debatovali. V jedné skupince byla tvořena mladými alfy, kteří stále neměli svého druha. Hlavním tématem byl blížící se slavnost říje. Partička se skládala pouze z vlků, protože vlčice toto téma probíraly raději v soukromí, nejlépe mezi čtyřma očima.

Náhle se v táboře zvedne pozdvižení. A to, právě ve chvíli, kdy do něj přiběhne udýchaný omega, který sotva popadá dech. Hnědý vlk s bílou náprsenkou přistoupil k vůdci a krátce spolu prohodili pár slov. Zuko štěkl k nejbližší skupince alf. Vlci se poslušně zařadili za něj a Bugara, který se mezitím také objevil a všichni se vydali za hnědým omegou. Kail se za nimi zvědavě díval, ale neodvážil se je sledovat. Kdyby vůdce jeho pomoc potřeboval, řekl by si o ni. Takhle by si akorát říkal o potrestání. A to on vzhledem k blížící se slavnosti říje nechtěl. Při myšlence na trest si vzpomněl na Yorua. Smutně se zadíval k malé chýši, která byla hlídána párem vlků. Zoufale doufal, že bílého omegu do začátku slavnosti propustí.

Zuko šel rozzuřeně lesem a nemohl uvěřit tomu, co se k němu právě doneslo. Další ta zablešená kočka si troufla vstoupit na jeho území a aby toho nebylo málo, chce s ním o něčem smlouvat. Jaká drzost! Když se blížil k řece, kde měla zmíněná šelma být, čekal, že znovu spatří velkého šedého lva o kterém si myslel, že je vůdce sousední smečky. Proto ho překvapila šelma, kterou nedovedl nikam zařadit. Z popisu věděl, jak vypadá lev, tygr, gepard a díky minulému setkání, dokázal poznat i rysa. Tahle velká kočka pro něj byla zcela neznámá. Šelma byla černé barvy. Slunce se od její srsti odráželo a dodávalo srsti jemný lesk. Svaly na těle kocoura jen hrály a prohlížel si právě přicházející smečku povýšeným pohledem, ve kterém nebyl ani náznak strachu, který by měl, podle Zuka, z jeho skupiny mít.

Šedý vlk zastavil a nechal vlky, aby šelmu obklíčili. Bugar si stoupl po jeho boku a nespouštěl z nepřítele oči. Svaly vlka byly napjaté a připravené kdykoliv vyrazit do boje. Bugarovi oči jasně vyzývali ty zlaté kocourovi a dával tím najevo, že z něj také strach nemá. Tohle se Zukovi na příteli líbilo. Neměl z ničeho strach, když nemusel, tak moc nemluvil a udělal vše, co mu vůdce řekl. Takový by měli být i ostatní vlci.

Kocour se nad vlkovým výrazem jen více pousmál. „Nemusíte se bát. Nepřišel jsem vás nijak ohrozit," švihl ladným ocasem a zdálo se, že se nad vlčí opatrností baví. Zukovi zacukaly koutky a lehce odhalil tesáky. Nakonec se ale musel pousmát. Byl to on, kdo měl převahu a nějaká čičina si tu moc vyskakovat nemůže. „Co tě tedy donutilo navštívit naše území? Ztratil jsi tu snad zajíce?" Několik vlků se zasmáli vůdcovu vtipu. Někteří upřímně a jiní jen předstíraně. Zuko hrdě stál s vypnutou hrudí a vítězně si šelmu prohlížel. Jak se ale zdálo, kocour si jeho popichování vůbec nevšímal. Nepřítel pokračoval dál. „Posílá mě náš vůdce. Moc se mu nelíbilo, jak jste zmrzačili chudáka Tokka." Výraz v jeho tváři se v nejmenším nezměnil, ale Zuko si všiml že oči nabraly lehce zlostný nádech. V kožichu pocítil chlad a najednou si uvědomil, že s tímhle kocourem si není radno zahrávat. Nepřítel pokračoval klidně dál, svým sametovým hlasem. „Uznal ovšem, že neměl na vašem území co pohledávat a velice se vám za jeho chování omlouvá. Tokko se nám zmínil o jednom omegovi, který mu velice pomohl. Dalo by se říct, že mu zachránil život." Zuko se lehce pousmál. „Ano vím o kterém zrádci mluvíš. Nemusíš se bát, byl za svou drzost dostatečně potrestán." Kocour naklonil hlavu nastranu. „Ale je stále naživu, že?"

Zuko měl hroznou chuť toho skrčka za živa roztrhat na kousky. Ale byl si moc dobře vědom, že by to mělo zlý dopad na jeho vůdcovskou pozici. „Ano. Je tak moc naživu, jako zpráskanej pes." Šedý vlk se musel pousmát nad vzpomínkou, jak ten odpad vypadal, když s jeho trestem skončil. Měl z toho od srdce radost a díky tomu, k němu začali cítit ostatní vlci větší respekt. Nebo strach. Pro něj to neznamenalo rozdíl. Hlavně, že mu nebudou odporovat. Proč jen si nenašel odstrašující příklad již dřív?

Kocour se spokojeně usmál a zvedl se na všechny čtyři. Někteří vlci se polekaně přikrčili. Dokonce i Zuko sebou mírně škubl. Jediný, kdo zůstal stát jako skála byl Bugar. „To rád slyším. Vůdce vám tedy vzkazuje, že si pro již zmíněného vlka zítra večer přijdeme. Přijďte večer k Hadímu zubu a tam proběhne předání." Zuko na něj nevěřícně hleděl. Něco takového nečekal. Než ze sebe stačil vymáčknout jediné slovo, kocour se otočil směrem k řece vykročil směrem ke svému území. Šedý vlk neměl slov. Vlci na něj vyjeveně hleděli. Jejich vůdce právě ztratil řeč. Jediný, kdo byl schopen zareagovat byl Bugar. „Proč si jako myslíte, že vám zrádce vydáme? Vlčí smečka není povinna plnit vaše příkazy!" Vlk cenil tesáky a připravil se k útoku. Nejlepší zastrašovací taktika, je přímý střet.

Než se však stačil hnědý vlk odlepit z místa, pohnul se nepřítel. Všechno se stalo tak rychle, že nikdo z vlků ani pořádně nevěděl jak se vše semlelo. Bugar ležel na boku a nad ním se tyčil černý kocour. Posměšně si vlka pod sebou měřil pohledem a zatínal mu drápy více do masa. Hnědý se zmítal jak nejvíce mohl, ale nedařilo se mu nepřítele setřást. Kocour se k němu sehnul a promluvil tak nahlas, aby ho slyšeli i všichni okolo. „V tom případě, bude válka. A my nejsme nějaké slabé lišky." Bugar, vědom si toho, že by ve válce byly vlci v nevýhodě, se přestal zmítat a poraženě zůstal ležet. „Takže si rozumíme." Uzavřel spokojeně kocour a pustil vlka. Otočil se a bez dalších řečí přebrodil řeku na druhý břeh. Když vylezl z vody, oklepal se a naposledy se obrátil k bandě rozhozených vlků. Jejich vůdce neměl co říct, tak si ho pouze prohlížel nenávistným pohledem. Mohutný vlk mu nedokázal oplatit pohled. Pak je obdařil vítězným úsměvem a zmizel v šeru lesa.

Yoru je na tom zatím bídně, ale jak se zdá, jeho kočičí přítel na jeho dobré srdce nezapomněl. :) Znáte ovšem Zuka. Určitě zase vymyslí nějakou lumpárnu, aby se nemusel podvolit vůdci šelem. Tak držte palce, aby bílý vlk konečně našel štěstí. :)

AkumaDono