✔️Světlo a stín

Kapitola 7.

(upozornění: v kapitole jsou násilné a krvavé scény. Pro čtenáře se slabou povahou doporučuji kapitolu přeskočit.)

V liščím táboře zatím nic netušili. Trávili ráno běžným způsobem a nikde nebyl ani náznak nebezpečí. Lišky byly proměněné do své zvířecí podoby, protože je v zimě nic lepšího nezahřeje. Jediné místo, kde si troufly zůstat ve dvounohé formě, bylo v jejich obydlích. Malé sruby byly vystavěny do půlkruhu na okrajích osady. Měli jen jednu místnost a uprostřed udržované ohniště, které srub nádherně vyhřálo.

Malá liščata si hrála uprostřed tábora a neposedně probíhala sněžnými závějemi. Liščí omegy nosily chrastí a drobné klacíky a udržovali oheň v obydlích, které sdílely se svými partnery. Pár nezadaných lišek udržovalo teplo ve společné místnosti omeg, kde byly ubytovány ty, kteří se ještě nespárovaly s alfami. Na rozdíl od nich, měl každý alfa svůj vlastní srub, kam se za ním po zvolení nastěhoval jeho druh. Omegy se ani chvíli nezastavily a vyčkávaly až se alfové vrátí do tábora s kořistí. Byla to už nějaká doba, co lovci vyrazili na lov a ostatní začínali být mírně nervózní.

Radostné pokřikování mláďat bylo přerušeno ostrým zaštěkáním. Na okraji osady se objevil černý lišák, který vynakládal všechny své síly, aby se i přes svá zranění udržel na nohou. Všechny lišky se okolo něj semkly do kruhu a vyděšeně na něj třeštily oči. Jako první se vzpamatovala jedna jasně zrzavá liška. Nervózně mrskla ocáskem a položila černému alfovi otázku, kterou se nikdo jiný neodvažoval vyslovit: „Lucasi, co se stalo?".

Liščí alfa na ní pohlédl znavenýma očima a chvíli přemýšlel jak své smečce nejšetrněji povědět o hrůze, která postihla loveckou skupinu. Oči se mu zastavily na malých, vyděšených tvorečcích. Rychle pokývl na sněhově bílou lišku a tak mu kývnutí oplatila, s tím, že rozumí. Něco tichounce liščatům zašeptala a pak se s nimi vydala do jednoho srubu. Když byla v dostatečné vzdálenosti, aby neslyšela ani slovo, Lucas spustil: „Náš vůdce a všichni ostatní alfové jsou mrtví," oznámil zlomeným hlasem.

V davu to nevěřícně zašumělo. „Co přesně se stalo?" Otázal se jeden zrzavý lišák a vyděšeně si olízl fousy na čenichu. Lucas nasál do čenichu vzduch a strhaně pokračoval: „V lese jsme potkali smečku vlků. Vůdce si s nimi chtěl promluvit a rozumně se domluvit. Vždyť víte, jaký byl vůdce rozumný lišák." V davu všichni souhlasně pokývali hlavami a nechali černého alfu pokračovat ve vyprávění. „Vlčí vůdce ho ovšem nenechal vyslovit ani slovo a zaútočil na něj. Hned na to se na nás vrhl i zbytek smečky. Já jsem zřejmě jediný, kdo přežil. Utekl jsem z boje a do konce života se za to budu nenávidět, ale musel jsem vás varovat. Můžou tu být každou chvíli!" Po tak dlouhém proslovu se musel Lucas vydýchat. V duchu se musel pousmát. Do konce svého života se bude nenávidět. Bůh ví, jestli jeho konec nepřijde již dnes.

Liščí tábor se naplnil panikou a strachem. Všichni běhali po táboře a zmateně sbírali potřebné věci, které budou během útěku potřebovat. Zmatek přerušilo až ostré zaštěkání. Všichni se ohlédli zpět k Lucasovi, který vydal ten zvuk plný hrůzy. Černý alfa byl přikrčený k zemi a s hrůzou v očích zíral do lesa. Jeho temná srst byla naježený a obnažené tesáky se jasně leskly. Mezi stromy stál šedý vlk s tmavou maskou okolo očí. V zubech držel obrovského hnědého lišáka, jehož srst byla zbarvena krví.

Vlk pomaličku kráčel směrem k Lucasovi, který se strachy nemohl ani pohnout. Zastavil se až na skok od něj a k nohám mu odhodil bezvládné tělo liščího vůdce. Jejich vůdce. Černý lišák pohlédl do mrtvolných očí hlavního člena jejich smečky. Po tváři mu stekla slza, která byla následovaná další a další. Takže jeho konec opravdu přijde dnes. Vzedmul se v něm vztek. Nenávistně pohlédl na vlka, který se na něj posměšně šklebil. Je alfa. Vůdce lovců. Člen této smečky. Nezemře jako zbabělec! Jak jen mu dovolovalo zraněné tělo, vymrštil se do vzduchu. S nenávistným řevem se vyřítil proti šedému vlku.