✔️Světlo a stín

Kapitola 3.

To nebylo dobré. Jediné jídlo, co měli právě odnesla řeka. A aby toho nebylo málo, tak přišli o jednoho vlka. Zalgo se smutně podíval zpět na řeku. Po ledě se nyní táhla dlouhá prasklina od místa, kde se starý probořil, až k jejich břehu. ,, Takže ten idiot nás připravil o všechno jídlo? " Ozvalo se z hloučku. Vůdce zavřel oči a povzdechl si. Moc dobře věděl komu hlas patřil.

Zuko stál uprostřed hloučku. Vlci okolo něj udiveně ustoupili. Jediný kdo zůstal pevně stát byl Bugar. Sdílel zlost svého přítele. ,, Teď tu jako kvůli jednomu hlupákovi zemřeme hlady? " Nepřestal hulákat Zuko a přitom nespustil oči ze svého otce. ,, Zuko přestaň. '' Poručil mu klidným hlasem otec. Šedý však neměl v plánu ukončit svůj proslov. ,, A vy! Měli jste se vykašlat na toho omegu a radši vytáhnout ty sáně! '' Stočil svojí pozornost na trojici vlků. Oboum alfům se na hřbetě naježily chlupy a propalovali vůdcova syna zlostnými pohledy. Yoru se jen více přikrčil a stáhl ocas.

,, Tak a dost! '' Zahřměl černý vlk, ale jeho syn jej stále ignoroval. ,, Vždyť je to pravda! Kdyby místo tohohle omegy vytáhli sáně, tak...'' Zuko ani nestačil dokončit větu a Zalgo se na něj vrhnul. Srazil drzého vlka k zemi. Vycenil tesáky a zavrčel mu do tváře. ,, Řekl jsem dost!" Šedý vlk pod ním na něj jen vyděšeně hleděl. Vůdce pozvedl hlavu k ostatním a propaloval je pohledem, jestli ještě někdo otevře nevymáchanou tlamu a přidá se k jeho synovi. Když se zahleděl na Bugara, tak ho propálil výhružným pohledem. Hnědý vlk sklopil zrak a podíval se stranou. Kolem zavládlo hromové ticho, které prolomil až Zalgův hlas. ,,Musíme se vydat dál. Od teď nesmíme ztrácet čas zbytečným prohledáváním okolí a budováním tábora. Půjdeme tak dlouho, dokud nenarazíme na pach kořisti a pak teprve zastavíme." Přejel znovu vlky pohledem. Nikdo nic nenamítal. Zalgo slezl ze svého syna a když se zvedal ze země, tak ho propálil káravým pohledem. Pak ale svůj zrak upřel kupředu a zadíval se na les v dálce. Modlil se, aby tam našli něco k jídlu.

Obloha byla zatažená. Na to jaké bylo předešlý den teplo, tak dnes nebylo po slunci ani stopy. Smečka pokračovala v cestě směrem k lesu. Všichni se modlili, aby nezačalo znovu sněžit a nebo nepřišla žádná bouře. Všichni měli sněhu už plný zuby. Toužebně vzpomínali na svoje chatičky s malým ohništěm uprostřed, které malé obydlí krásně vyhřálo i v době nejhorších mrazů. O tom si teď mohli nechat jen snít. Nejblíže tomuto komfortu byla díra ve sněhu a byli rádi, když přes noc nepromrzli až na kost.

Po Zukově výstupu bylo ve smečce nervózní ticho. Všichni se tiše a poslušně prodírali sněhem a následovali černého vlka. Zuko šal s Bulgarem až jako poslední a nenávistně hleděl dopředu na černého vlka. Takhle ho ponížit před ostatníma alfama. Vše co řekl byla pravda! A to mu nikdo nevymluví.

I Zalgo byl rozmrzelý. Nejen, že nemají jídlo, ale jeho rozhodnutí o překročení řeky stálo život jednoho člena smečky. Tohle se už nesmí opakovat. Musí co nejdříve najít jídlo. Vlci sice jedli před pár dny, ale na to kolik toho musí sníst, tak by to nazval spíš svačinou. Jestli rychle něco neuloví, tak nebudou mít sílu pokračovat dál. Vzpomněl si na zbytek smečky. Kolik jich ještě zůstalo naživu? Co když dopadnou stejně? Prodloužili si životy jen o pár dní a budou následovat své blízké? Zatřepal hlavou ve snaze očistit mysl od těch chmurných myšlenek. Pohlédl za sebe. Všichni šli poslušně v jeho stopách. Vlci vypadali, že jsou jen z kostí a kůže. Skoro to vypadalo, že na sobě nemají ani žádné svaly. Dlouhodobý hladomor je pěkně zmrzačil. Všiml si nenávistného pohledu, kterým ho propaloval poslední vlk. Zhluboka si povzdechl. ,, Kde jsem ve výchově udělal chybu Sanso? "

Když došli na kraj lesa, tak už byla tma. Zalgo se zastavil a zavětřil. Oči se mu rozšířili. Cítil kořist! Ale záhy jeho radost pominula, když si uvědomil, že cítí cizí území. Ostatní vlci ho dohnali a zjistili to samé co on sám. Došli na území lišek.

Všichni se zadívali na černého vlka. Ten vypadal, že přemýšlí. Nakonec se otočil ke smečce a sdělil jim své rozhodnutí.
,, Utáboříme se tu. Ráno se vydáme podél liščího území a poohlédneme se, jestli nějaká kořist nebude po okolí mimo jejich území."

Rozdělali několik ohňů. Sníh byl zde nízký, takže na nory mohli rovnou zapomenout. Yoru ležel u jednoho ohniště a třásl se zimou. Kvůli zatažené obloze mu kožich nestačil uschnout a nyní byl celý promrzlý. Oheň ho příjemně hřál na tlapkách, ale tělo stále ještě necítil. Byl rád, že zde přečkají noc. Nebyl si jistý, jak by přetrpěl noc a nedej bože další dny s vlhkým kožichem. K jeho boku se natisklo hřejivé tělo. Kail si lehl ke svému příteli a pomáhal mu se zahřát. ,, Fuj ty jsi ale studenej. " Neodpustil si poznámku zrzek a ušklíbl se na Yorua. ,, Jo. A jsem taky unavený a hladový." Sdělil mu bílý unaveně a úsměv mu oplatil. Zničehonic jeho úsměv pohasl a složil hlavu mezi tlapy. Kail si svého přítele zachmuřeně prohlížel. Po chvíli si hluboce povzdechl.
,,Ty za nic nemůžeš Yoru. Byla to prostě... no..." Pokýval zrzek hlavou a snažil se vybrat správné slovo. ,, Nehoda." ,, Já vím Kaile, ale stejně mě to mrzí." ,,Z toho co říkal ten šedivej zmetek si nic nedělej." Ozval se třetí hlas a dvojice se za ním otočila. Za nimi stál zlatavý alfa a usmíval se na ně. Yoru vesele zavrtěl ocasem. ,, Tobě děkuju za záchranu June." Zlatý vlk si přilehl k bílému z druhé strany a pomáhal ho zahřívat. ,, Kromě toho si myslím, že zítra něco ulovíme. Když jsme se byli s vůdcem poohlédnout po okolí, jestli tu je bezpečno, tak jsme z lesa ucítili stádo jelenů. Když budeme mít štěstí a nějaká laň se zatoulá ven z lesa, tak jí můžeme ulovit. "

Vlci už pomalu začali dřímat, když je probral hlas černého vůdce. ,,Dnes se stala hrozná tragédie. Opustil nás jeden z nás. Byl věrným členem smečky. Věrným přítelem." Zadíval se na skupinku staříků. Staří vlci hleděli na svého vůdce plni smutku a vděku za jeho slova. ,,Byl též úžasným dědečkem. Pokračoval Zalgo a stočil pohled k mladé vlčici, která neudržela své slzy, které nyní tekly proudem. Pohledem propálil svého syna, který se chystal něco namítnout, ale otcův pohled ho zarazil. Sklopil zrak a dělal, že tu vůbec není. ,, Pojďme se s naším přítelem naposledy rozloučit." Jako na povel se všichni vlci posadili, zdvihli čenich k nebi a zhluboka vyli. Vyli srdcervoucí melodii, která se nesla noční oblohou. Nad hloučkem vlků jasně zářil měsíc.

Že by se na vlky usmálo štěstí? A nebo jim osud opět pohází klacíky pod nohy? :D

AkumaDono