Smutnější chvilky

Nezářím

Světlo naděje a štěstí zhasíná,
Tisíc let trvá každá vteřina,
Já sedím tu opuštěná,
Do ráje smutku vpuštěná.

A já přemýšlím,
Sedím na okně, blbosti si vymýšlím,
Myslím na to, že jsi tady,
Že teď stojíš mi za zády.

Cítím jak hřeje mě na krku tvůj dech,
Následuje další trhavý nádech,
Slzy ztékají mi níž,
Za mými zády není vůbec nic.

Tak ptám se, jsem tu sama?
Jsem, vážně jsem tak slabá?
Chybí mi každý detail tebe,
Koukám na hvězdy, na nebe.

Každá z nich má jinou zář,
Ale ani jedna není jednou z nás,
My už nezáříme, že?
Život nám pod nohy klacky háže.

Ptám se ještě jednou,
Vážně nejsi tu se mnou?
Prosím tě, prosím, vrať se,
Nebo radši ne, jdi a zachraň se.

Lásko, proč máme takovou smůlu?
Proč nemůžeme stoupat chvíli vzhůru?
Proč máme před sebou tolik překážek?
Proč mám tolik nezodpovězených otázek?

Tvář v slzách se mi utápí,
Hvězdy už nadále nezáří,
Pořád mám strach,
Ale změní se to, pokud se rozhodneš samotnou mě tu nenechat...