No leave me...

~Seven~

Když jsem se vzbudila bylo kolem půl sedmé. Rychle jsem se zvedla jsem se a zkontrolovala čas. 

Zašla jsem do koupelny kde jsem udělala hygienu, nakulmovala vlasy a nalíčila se: linky, řasenka a bordová rtěnka. 

Šla jsem do šatníku si vybrat vhodné šaty do restaurace, chvíli jsem váhala mezi baby pink růžovými šaty a nebo mezi černými, nakonec jsem si vybrala ty baby pink:

A ještě přes sebe hodila kabát a mohlo se jít.

Sešla jsem schody, dole jsem viděla Dylana jak se na mě zeširoka usmívá, všechno vypadá jak v pohádce, ale bojím se že ta pohádka brzo skončí. 

,, Jsi nádherná " řekl mi a políbil mě. 

,, Děkuju" dala jsem si neposlušný pramínek vlasů za ucha a kráčela si to k autu. 

Projeli jsme okolo restaurace a myslela jsem si, že zastaví u té obvyklé kam chodíme vždy při vzácných příležitostí, ale ne jel dál, až k lesní cestě. Večer to opravdu bylo strašidelné zajeli jsme k obrovskému jezeru, jezero osvětloval krásný měsíc, který vypadal větší než obvykle. A taky nesmím zapomenout zmínit piknikovou deku, kde byl plný piknikový koš a víno. 

,, Páni!" vydechla jsem úžasem. 

,, Líbí?" 

,, A jak! Jak si věděl o tomhle krásném místě?"

,, Chodil jsem sem už od střední.... nějakým způsobem mě to tady uklidňovalo" mykl rameny. 

Sedli jsme si na deku a začali jíst toast,jak primitivní, ale zároveň tak romantické. 

,, No víš... " odmlčel.  ,, Nejsme tu kvůli našemu výročí, no vlastně jo, ale mám tu něco důležitějšího" šáhl si do zadní kapsy od kalhot a vytáhl menší krabičku. Okamžitě jsem zbistřila a viděla jak si kleká. 

,, Emily Watsonová vezmeš si mě?" řekl poměrně nervózně, mě se slzy nahnaly do očí a začala jsem brečet ne smutkem, ale štěstím. Tak neskutečným štěstím, které neumím vyjadřit slovy.

,, Ano, ano, ano!" silně jsem ho objala a on mě pevně chytl za pas. 

Poté co jsme se trošku zklidnili mi nasadil krásný stříbrný prsten s menším kamínkem uprostřed, na prsteníček. 

,, Jak tohle oznámíme našim? A celkově ostatním myslím si že budou nadšení! A co šaty o můj bože tolik toho! Už se těším na tu společnou organizaci! " 

,, Už to vědí " zarazila jsem se a koukala na něj jak na dementa. 

,, P-počkej jak to myslíš, že už to ví když si mě požádal dnes? A vlastně kdy chceš mít svatbu? " řekla jsem poměrně zaskočeně. 

,, Zlato hlavně nevybuchni, máme ji za týden vše je zařízené" 

,, O můj bože Dylane! Jak vlastně naší svatbu můžeš naorganizovat sám? Hosty si samozřejmě pozval taky ty že? "

,, Ano? Je něco na tom špatně?" 

,, Řeknu ti to takhle, nasralo mě, že si naší svatbu zorganizoval sám, aniž by ses mě na něco ptal že jo, a boneď by ne, když si mě o ruku požádal, až dneska " rozhodila jsem naštvaně rukama. 

,, Ještě mě za to seřvi! Jak debil jsem lítal každej den kvůli svatbě, kolikrát jsem nepřišel, ani kvůli tomu do práce málem mě i vyhodili a to jenom kvůli tý zkurvený svatbě!" 

,, Tak pokuď je tak zkurvená naše svatba proč si mě teda bereš?" řekla jsem už poněkud v klidu. Zarazilo mě, že nic neodpověděl, ani hlásku ze sebe nevydal. Nastoupila jsem do auta nastartovala ho a vyrazila směrem domů. Ani se neopovážil mě zastavit.

Doma jsem se osprchovala a lehla si do postele. 

Pořád nemůžu zapomenout na jeho slova. 
Kvůli tý zkurvený svatbě.

Tahle slova mě od něho hodně bolela. Stačila chvilka a já se rozbrečela jak malé mimino. Bylo mi toho nehorázně líto, mohla jsem být u toho zařizování pomoct mu s tím, ale ne, už i šaty mám zřejmě zařízené, proč to chce tak narychlo? To si myslí, že jsem tak hloupá na to, abych něco zvládla sama?